Jaroslav Tvrdoň a Petr Januš nedávno (na podzim roku 2010) založili nakladatelství Rubato. Vydali zatím šest knih. Rozhovor s jedním z nich se nesl ve veselém tónu – nakladatelská profese očividně přináší různá nečekaná i samým opakováním už obehraná úskalí a hlavním předpokladem úspěchu je udržet si nadhled.

iLiteratura: Když jsme se potkali před rokem poprvé, divila jsem se, že jste našli odvahu založit si nové nakladatelství právě „teď a tady“. Měli jste a máte dojem, že se v téhle branži dají dělat věci jinak?
Jaroslav Tvrdoň: Děláme to úplně stejně jako všichni ostatní (smích). Zatím. Nové možnosti se objevují, ale limity oboru jsou, myslím dány.

iLiteratura: Opravdu jste neměli pocit, že něco budete umět líp?
Jaroslav Tvrdoň: Líp už to vlastně dělat nejde. Všechno limituje počet čtenářů. Kdokoli ze známých nakladatelů vám ochotně řekne, jak to funguje. Žijeme v malé zemi, ve které se náklad náročnější knihy (řekněme 800 ks) rozprodá po sedmi, osmi letech a kde jsou náklady na provoz vzhledem k pomalosti prodeje značně vysoké. To se odráží do značné míry i na výsledné knize, která prostě nemůže vyjít tak luxusně, jak bychom si představovali. Podnikání na knižním trhu je tedy často únavné a ubíjející, jenže je s tím spojené to nebezpečí, že když toho necháte, nebudou vycházet právě ty knížky, které vy považujete za důležité. A proto to nakonec nevzdáte... Když se tak poslouchám, připadám si trochu jako posedlý obrozenec... My po více než roce zkušeností víme, že to budeme dělat, dokud budou peníze. A až nebudou, tak to vzdáme.

iLiteratura: Vidíte nějakou mezeru v knižní nabídce?
Jaroslav Tvrdoň: Žádnou. Žádné díry nejsou. Nemám nejlepší náladu, takže momentáně nevidím ani za dveře této kavárny... Jindy bych řekl, že nevidím nic než samé mezery.

iLiteratura: A jak se tedy člověk jako vy dostane k rozhodnutí, že začne vydávat knížky?
Jaroslav Tvrdoň: Je to takový známý scénář. Nějaký čas děláte pro druhé, pak si najednou řeknete, že už to chcete dělat po svém a vydávat věci, které jsou podle VÁS stěžejní. Takže nějaká ta láska k literatuře vás přinutí začít vydávat knihy za vlastní peníze. Zase obrozenec... zase víra v goethovský projekt literatury... jsem, zdá se, nepoučitelný.

iLiteratura: Začínal jste jako redaktor?
Jaroslav Tvrdoň: Ne, ani já, ani Petr. Ale v tomto prostředí jsme se pohybovali, o tom, co a jak vydávat, se v podstatě mluvilo pořád. Já jsem měl neustále nějaké plány, zejména na doplnění českých překladů titulů mých oblíbených autorů. Petr překládá, měl v hlavě pár titulů, u kterých mu záleželo na tom, aby vyšly, především pak Jean Cocteau a jeho kniha Opium, kterou jsme nakonec jako první titul vydali. Měl sice rozjednané vydání u jiných nakladatelů, ale všechno se to pořád nějak odkládalo.

iLiteratura: Proč?
Jaroslav Tvrdoň: Nechce se mi zabíhat do detailů. Někdy to vázne čistě na tom, že malý nakladatel, který si všechno zařizuje sám, nemá čas a chuť věnovat se problémům, jako je shánění autorských práv, a titul mu tak měsíce, spíše roky, leží na kupě chystaných, rozjednaných projektů.

iLiteratura: Takže vy jste si jednoho dne řekli, že se do toho pustíte sami. Jak jste postupovali? Sepsali jste si seznam a pořadí těch vysněných titulů?
Jaroslav Tvrdoň: Až tak se to nedá říct, ten seznam se pořád měnil a mění. První várka je v podstatě hotová, ale ani ta nebyla nikdy pevně daná, proměňuje se podle toho, co nás aktuálně zajímá, co nosí a nabízejí kamarádi. Ale aby byl tento rozhovor taky trochu užitečný, popíšu, jak na to: 1. Vymyslíte si název vašeho podniku (a taky kdo a jak bude platit daně). 2. Koupíte internetovou doménu. 3. Požádáte si o přidělení ISBN. 4. Spojíte se v lepším případě s grafiky, sazeči a tiskaři (zde to v Čechách značně kulhá, protože u nás se každý považuje za toho nejchytřejšího, takže dělá jednu kravinu za druhou, místo aby to svěřil někomu, kdo tomu skutečně rozumí; já se řídím radou otce (jedinou /smích/): nepleť se do věcí, kterým nerozumíš). 5. Dojednáte si práva na vysněné tituly (pokud máte nějaké obchodní zkušenosti, nebude to asi problém, pokud ne, můžete si docela zavařit, není špatné se poradit – radu rád dám, pokud by měl někdo zájem, budiž mi odměnou pozvání na pivo). 6. Dohodnete si překladatele. 7. Uděláte web. 8. Najdete si tiskárnu. 9. Dohodnete si velkoobchodní zastoupení. A to je tak zhruba vše. Vzhledem k tomu, že jsem dost prakticky založený, nebylo tak těžké jednotlivé kroky odhalit a naplnit. Ten popis je stručný, patří tam samozřejmě řada dalších velmi nutných a praktických kroků, zejména pak finance, které je potřeba mít, abyste vůbec mohli začít. Finance jsou pak také důvodem krachu či vůbec nenastartování mnoha malých nakladatelství.

iLiteratura: Díky za detailní nástin itineráře, jistě pro leckoho poučný. Vrátím se ale k vašim seznamům: stává se někdy, že takové připravované „várky“ knih i zmizí?
Jaroslav Tvrdoň: Spousta věcí zmizí. I skvělých věcí. Mají smůlu, že je vytlačí něco jiného, stejně lákavého a dobrého. Jiný problém je, že nejsou překladatelé. A se vším kolem překladu bývá i hora nepříjemné práce. Například jsou i špatní překladatelé (smích). Pak se musí hodně zvažovat, komu tu práci svěřit. Konkrétně u překladů z angličtiny je situace někdy tragická. Dostanete text překladu, který je plný překlepů, natož aby byl správně česky, musí se opravovat, tím se vydání zdržuje. Na některé dobré věci také zatím nemáme překladatele, protože těm, se kterými spolupracujeme, se třeba právě do toho konkrétního titulu nechce. Druhá věc je, že u některých knih předem víte, že se náklad jen tak neprodá, takže je potřeba shánět nějaký grant, a dopředu nevíte, jestli právě tenhle titul grantová komise podpoří. Třeba u Francouzů je to složitější v tom, že o dotaci z Programu F. X. Šalda můžete žádat až ve chvíli, kdy už máte zažádáno o práva, a tedy zaplacenou zálohu. A když pak nic nedostanete, knížku musíte vydat tak jako tak, nebo vám peníze propadnou. Francouzi taky obecně odmítají přistoupit na licenci založenou na počtu prodaných výtisků, a to je pro nás, s naším omezeným trhem a počtem potenciálních čtenářů, strašně nevýhodné. Radši to ještě upřesním: zaplatíte dopředu podíl ze všech knih, které vytisknete. Taková čtenářsky náročnější, nekomerční publikace s grantem vyjít může, ale bez podpory je to čistá ztráta. Popsané jednání je proto pro mě jednoduše do očí bijící prasárna (smích)! V poslední době skoro uvažuju o tom, že některé knihy budeme vydávat nelegálně. Pokud se majitelé práv ozvou, rádi jim vyplatíme standardní podíl. Vidíte, na začátku jsem se spletl: jde to dělat líp (smích). Já, když se o tom tak bavíme, zažívám strašné nechutenství z francouzské maloměšťáckosti a vůbec z maloměšťáckosti, která je nám v našich zeměpisných šířkách bohužel souzena. Ale nechme toho.

iLiteratura: Obávám se, že doplacením „standardního podílu“ by se taková záležitost už dnes nevyřešila, ale nechci moralizovat... Jednáte třeba právě i s francouzskými nakladateli o právech prostřednictvím agentur?
Jaroslav Tvrdoň: Vy mě chcete vyprovokovat! Ne, i s těmi velkými jako Gallimard nebo P. O. L. jednáme přímo. Takhle třeba skončila myšlenka vydat jednu pěknou knihu belgického básníka H. Michauxe: požadavek nakladatele byl pro nás nemyslitelný, kromě toho, že byl nesmyslný. Velké nakladatelství si něco podobného může dovolit, protože výpadek v návratnosti investice do titulu doplní nějakým vydáním knihy s dobrou prodejností, ale když my děláme pár titulů za rok, až tak daleko jít nemůžeme. Jsme zatím smířeni s tím, že nevyděláváme, ale dlouhodobě prodělávat a dotovat nesmyslné projekty nelze.

iLiteratura: Vy se zásadně bráníte tomu mít tituly tzv. na výdělek?
Jaroslav Tvrdoň: I takové máme. A myslím, že to je pro nás zatím jediná myslitelná cesta: tedy dotovat úspěchem prodejnějších titulů náročnou, takřka neprodejnou literaturu (Gisèle Prassinos se jistě neprodá ani za 20 let). Suplujeme těmito kulturními kroky ubohý maloměšťácky český stát, jak vidíte (smích). Naštěstí i ti naši nadějní koníci nejsou žádní pitomci a moc se na ně těšíme, konkrétně na knihy o grafickém designu, což jsou základní, řekl bych až povinné, a přitom velmi čtivé texty (Richard Hollis: Stručná historie grafického designu, Bruno Munari: Umění jako řemeslo, Gillo Dorfles: Móda módy). Anebo o podvodu s názvem EU (Christophe Deloire a Christophe Dubois: Circus politicus). No a pak tady máme můj osobní splněný sen, a sice milovaného Petera Handkeho, uvidíme, kam padne ten (smích). Doufám, že alespoň do mé náruče...

iLiteratura: Nejúmornější část nakladatelské práce je tedy vyjednávání o právech?
Jaroslav Tvrdoň: Ty další záležitosti už jdou skoro samy (smích). Ale jsou i dobré zkušenosti. Výborně se jedná třeba s Italy, jde to rychle a pružně. Je to o lidech. Někdy cítíte, že zahraniční nakladatel nebo agent bere jednání jako příležitost udělat dobrý rychlý obchod, jiný k tomu přistupuje jako k určité spolupráci, která se bude dál rozvíjet. Ideální případ je jedna italská agentka, vzdělaná, umí výborně anglicky, protože je absolventka Oxfordu, v branži se vyzná. Ta vám vyloží všechny možnosti případné dohody, ale zároveň hned nabídne katalog a doporučí tituly, které by právě pro vás mohly z nějakého důvodu být zajímavé. U těch horších zástupců vidíte, že někdy nemají ponětí o tom, jaká práva s nimi vyjednáváte. Třeba se nám stalo, že agentka – Češka zastupující u nás jisté zahraniční nakladatelství – ani nevěděla, že v určitém případě mluvíme o spisovateli, měla utkvělou představu, že jde o ženu spisovatelku. Jindy jsme jednali s člověkem z bývalé Jugoslávie, který pro argentinského nakladatele pokrýval celou východní Evropu, bylo vidět, že se vůbec neorientuje v tom, co sjednává, a především s kým. Pak ho vyhodili, my se dostali přímo k nakladateli a dohoda byla hotová během několika dnů. Většinou když se mne na tohle někdo ptá, napadají mě ve spojení s hloupými agenty bez výjimky samé vulgarity, už jste mě zase trošku naštvala (smích).

iLiteratura: Nenapadlo vás už, že byste si taky založili agenturu a stali se prostředníky takových dojednávání?
Jaroslav Tvrdoň: To nehrozí. Ale opravdu je někdy až překvapivé, že cizí nakladatel platí za služby agentuře, která viditelně nejedná v jeho prospěch. Musí to být nákladné, a přitom je to kontraproduktivní. A hloupé.

iLiteratura: Asi jsou to lidé, kteří rozumějí místním podmínkám, zdejšímu trhu líp, orientují se v poptávce, mají přehled o tom, kdo je solidním partnerem pro spolupráci a podobně?
Jaroslav Tvrdoň: V některých případech jsou to normální obchodní zástupci. Kdyby prodávali teplou vodu, budou postupovat úplně stejně. Knihám prostě nerozumějí. Pozor, už mne napadají vulgarity. Sprostý obrozenec!

iLiteratura: Teď to trochu vypadá, že když vyjednáte práva, knížka je v podstatě hotová. Co ty další peripetie? S výrobou, tedy tiskem a knihařským zpracováním, už dnes problém není?
Jaroslav Tvrdoň: Jistě, vyrobit, dát do prodeje a je hotovo (smích). Ale vážně: se vším je problém. Tiskárny si přidávají lak, kam se jim zamane, výsledek jim připadá fantastický, grafik šílí atd. (Rád bych do budoucna pozvedl, jako obrozenec, ducha paperbacku, uvidíme, zda se mi to povede, zatím nebudu více prozrazovat!) Navíc se vydávání knížek pořád proměňuje. Tak třeba se naučíte dělat sazbu, jenže pak přijde ePub, a tam je sazba úplně jiná. Potýkáte se s tím, že určitý formát čtou všechny čtečky, jen ne zrovna ta, pro kterou byste text taky potřebovali.

iLiteratura: Děláte rovnou i elektronické vydání?
Jaroslav Tvrdoň: Dneska už kupujeme práva zároveň pro papír i čtečky. Jde v podstatě skoro o pevné ceny, s nimiž se nedá moc hýbat, přesněji pevné procento, které vlastně nelze nějak vynechat.

iLiteratura: Ale je potřeba dělat dvojí sazbu...
Jaroslav Tvrdoň: Záleží na nakladateli. Tahle záležitost je teď hodně v pohybu. Právě v téhle oblasti nakladatelé nejsou moc ochotní mezi sebou zkušenosti sdílet, a pak vlastně zbytečně každý prochází touž cestou pokusů a omylů.

iLiteratura: A vy jste teď právě ve které fázi, jak jste na tom?
Jaroslav Tvrdoň: Blbě (smích). Pro Apple to složité není, tam stačí mít software, Pages, je srozumitelný a dotažený, takže sazbu zvládnete udělat i sami, za dva dny je to hotové. Ale pro jiné čtečky je to někdy martyrium. Někteří z nakladatelů už mají třeba koupený jiný grafický software na sazbu, který umožňuje při jednom zpracování textu zohlednit i klasický tisk, i elektronické publikování. Ideál je dělat sazbu pro čtečky úpravou sazby pro tisk, ale v současné době je často jednodušší tu druhou sazbu začít úplně od začátku, udělat ji extra.

iLiteratura: Kolik knížek ročně děláte – odpovídá to počáteční představě?
Jaroslav Tvrdoň: Chtěli jsme dělat pět až deset, budeme zatím, myslím, spíš na těch pěti. Něco se zdrží překladem, i o několik měsíců.

iLiteratura: Jak je to možné? Nemáte přesný termín ve smlouvě?
Jaroslav Tvrdoň: Máme, jenže většina naší produkce stojí na domluvě s kamarády. Sazbu máme levnější, protože ji pro nás dělají kamarádi. Překladatelé jsou většinou kamarádi, které jsme sami oslovili nebo i přišli s nabídkou něco vydat. To se pak těžko nastavují profesionální mantinely. Když na překladatele nastoupím s požadavkem dodržování termínů, on se na mě podívá a řekne: „Jardo, vidíš, jaký je počasí? Máš srdce po mně chtít, abych teď něco dělal?“ (smích) „Překládat není žádná sranda. To si neumíš představit. A příští týden odjíždím do Řecka. Jak se v takový situaci můžu naladit na něco jako překládání?“ (smích) Anebo vám upřesní, že má rozpřekládané tři věci najednou. Když mu pak přijde korektura, je právě přeladěn na jinou vlnu, takže se na korekturu překladu předchozího titulu dívá třeba čtyři měsíce... – a pak se přestanete divit a pokorně čekáte.

iLiteratura: To jste asi na nakladatele příliš mírná povaha.
Jaroslav Tvrdoň: Tyhle případy většinou končí tak, že překladateli nic nezaplatíme – prostě se nějak dohodneme (smích). Ne, vážně. Nás to neživí, tak si takovéhle rozmary můžeme dovolit. S grafiky je to podobné jako s překladateli: když zrovna nemají práci, je to hned, když mají jiné zakázky, všechno se vleče. Naštěstí aspoň sazeči jsou zvyklí pracovat podle dohody a dodržovat termíny. Jenže nakonec: máme ty lidi moc rádi, takže prostě musíme trpět.

iLiteratura: Co DPH? Dopadá na vás zvyšování DPH na knižní produkci? Trápí vás to?
Jaroslav Tvrdoň: My máme tak malou produkci, že nám je to úplně jedno (smích). Ale jinak bych to samozřejmě zrušil, z principu. Výše české DPH na knihy je ostudná, maloměšťácká. Stejně by se mělo zrušit poštovné pro malé nakladatele. Takhle dáme polovinu ceny knihy distribuci – ale my bychom byli ochotní ty knížky lidem klidně posílat rovnou, bez prostředníků, a tedy za minimální cenu, pokud by pošta byla zdarma.

iLiteratura: Máte svůj e-shop?
Jaroslav Tvrdoň: Počítáme s ním v budoucnosti, ale vybudovat e-shop je nákladná záležitost, pokud má fungovat perfektně.

iLiteratura: Dostane se produkce vašeho nakladatelství v knihkupectvích na nějakou slušnou pozici, která by knížkám zaručila, že si jich kupující vůbec všimnou? To přece není jenom otázka ceny: lidi u nás už si docela zvykli, že knížka stojí ke dvěma stovkám. Horší mi přijde, že o většině knih, které vycházejí, prostě nikdo neví.
Jaroslav Tvrdoň: Ne. Nedostaneme (smích). Teď jsem na Tabooku moderoval debatu, kterou jsem uvedl právě tím, že pro distributora jsou malí nakladatelé nevýznamným partnerem. Není to ale chyba distributora. Můžou si za to nakladatelé sami. Nemají totiž peníze: malý nakladatel, který vydává čtenářsky náročné, komerčně nezajímavé tituly, dá veškeré prostředky do přípravy knihy a do vydání. Do marketingu a reklamy už investovat nemůže. I když co si budeme povídat, i tak by se velký náklad neprodal, že. Nemá cenu myslet si, že se Perec nebo Cocteau může poměřovat s Rowlingovou nebo s tím posledním hitem, Padesát odstínů šedi. Ten lze brát jako typický příklad dobře udělaného marketingu. Distributor pak už nemá žádnou práci, zaveze knihkupectví titulem, který je předem žádaný. Nakladatel udělá dotisk, dozásobuje se, vyprodá: úspěch, všichni vydělali, tleskám.

iLiteratura: Knihkupec je tedy první, kdo se řídí reklamou?
Jaroslav Tvrdoň: No právě. A těžko se jim divit, samozřejmě.

iLiteratura: Dá se dobré umístění produktu v knihkupectví koupit? Dělá se to?
Jaroslav Tvrdoň: To není potřeba. Jak jsem popsal: těm, kdo mají na marketing a reklamu, knihkupci už tu službu udělají sami. Mají tak zaručený rychloobrátkový prodej. S žádnými domluvami, kupováním preferencí u knihkupců já osobně zkušenost nemám. Ale dá se na tom pracovat, popisuje to třeba Patrik Zandl. Když vydal tu svou sci-fi, domluvil se s knihkupcem, aby knihu správně vystavil, a lidi po tom hned šli jako slípky po flusu. To je triviální marketingový postup. Ale jednak to nemůže udělat každý, jednak to nejde s každou knížkou. Nám to nehrozí (smích).

iLiteratura: Vnímal byste jako ostudu stát se nakladatelem, který prodává hodně? Nebo jinak: bestsellerové tituly jdou mimo váš zájem? Je váš sen zůstat chudý malý nakladatel?
Jaroslav Tvrdoň: Záleží, jak se k tomu člověk postaví. Kdybych se tím chtěl živit, nebudu zůstávat malým nakladatelem s neprodejným portfoliem, budu se snažit vydávat především výnosné tituly, které mi ale zároveň nebudou dělat ostudu. Ale všechno se přece nemusí dělat pro peníze, že. Dost malých nakladatelů u nás se živí něčím jiným a vydávání knížek mají jako takovou radost. Jiní zas umí líp chodit v grantech, takže si na ten provoz něco seženou: Dauphin nebo Triáda jsou taky projekty o pár lidech a mají značný záběr. I ve Velké Británii máte nakladatele, u nichž bestsellerové novinky tvoří šedesát procent obratu. I taková firma jako Penguin musí prodávat knihy, které ji uživí, vedle klasických titulů. Mně přijde nejdůležitější vytvořit si síť svých čtenářů, takovou jako přátelskou komunu, inspirovat a vzdělávat lidi, potkávat se, mluvit, pít, radovat se ze společně stráveného času, pociťovat vzrušení. Jsem obrozenec, nevidíte?

iLiteratura: Co se dá dělat pro propagaci vydaných knížek? Většina nakladatelů u nás se spokojí s tím, že knížku vydá, dál už nechává její osud náhodě. Pak není divu, že se o ní třeba čtenáři ani nedozvědí. Jaký vliv mají recenze?
Jaroslav Tvrdoň: Žádný (smích). Já si myslím, že skoro žádný. A někteří z menších nakladatelů už opravdu rezignovali na snahu vnutit novinky novinářům k recenzím. To, že nám třeba nově vydanou knihu autorů jako Cocteau nebo Quignard recenzovali v Hospodářských novinách, se podle mě na prodejích nijak neprojevilo.

iLiteratura: Ale konkrétně vy jako nově vzniklé malé nakladatelství byste asi měli něco dělat pro to, aby se o vás vědělo? Říkal jste, že ideálem je mít svou síť čtenářů. Ale jak vás mají najít?
Jaroslav Tvrdoň: Jedna z těch možností je právě propagace. Musíte se dostat do novin, účastnit se knižních veletrhů, dělat rozhovory s Jovankou Šotolovou, to hlavně (smích). Ale inteligentní čtenář si vás nakonec najde, toho se nebojím, vždycky jsem jen překvapený, kdo všechno nás sleduje. Jinak mým vzorem je anglické nakladatelství – i když to se dá těžko srovnávat, anglický trh je přece jen obrovský – Hyphen Press. Vydali za asi třicet let existence jen nějakých třicet titulů, ale všechny jsou skvělé, skvěle připravené a všechny se pořád prodávají. Když tak nad tím uvažuju, vydáváme příliš rychle, měli bychom si dát šest let pauzu. Majiteli Hyphen Pressu (skvělému to muži, Robinu Kinrossovi) závidím miliony potenciálních anglicky mluvících čtenářů, luxus poklidné přípravy, možnost vydávat knihy poctivě a v jistém smyslu luxusně.

iLiteratura: To je další ze špatných vlastností našeho knižního trhu: mám pocit, že tady se jaksi nesluší připomínat knihy, co vyšly třeba před pěti lety.
Jaroslav Tvrdoň: Ano, tomu taky nerozumím. Například žádný z těch prestižních časopisů jako A2 nebo Tvar vám nevydá ukázku z knížky, která už vyšla. Je to pro ně nemyslitelné. Snad by se zhroutil svět, nebo knižní trh nebo naše kulturní scéna. Prostě to nejde. Ale jindy se s nimi spolupracuje dobře. Ono to ale stejně nemá velký vliv, vždyť to skoro nikdo nečte (smích). Pak jsou ale i média, která s vámi prostě nekomunikují. Třeba Česká televize, Respekt: nic. Nebo zmíněné Hospodářské noviny v poslední době. Tam už místo recenzí tisknou jen ukázky z knih, co vydávají jejich spřátelená nakladatelství. Ale to není jen věc knížek. Všimněte si, že když se v novinách píše o malířství, tak jsou to vždycky jen informace o tom, co se kde prodalo a za kolik. A zpátky k literatuře: nejzajímavější informace podle novin jsou ocenění. Kdo co dostal, komu dají Nobelovku. Ale když se nad tím zamyslíte, vidíte, že vlastně jen reflektují skutečný stav: malířství je dnes přece především o prodeji, stejně tak jako literatura. Samozřejmě jsou mezi námi obrozenci, kteří si to i nadále nemyslí, blááázni (smích).

iLiteratura: Nepatříte tedy k nakladatelům, kteří se snaží naplnit ediční plán tituly ověnčenými literárními cenami?
Jaroslav Tvrdoň: Na to jsme moc malí, abychom se pouštěli do boje o tyhle chvilkově prestižní záležitosti, zráceli čas podružnými věcmi. Literární cena vám sice zaručí kus marketingu, ale existuje spousta jiné literatury, ne?

iLiteratura: A jak se v té bezbřehé nabídce věcí k vydání hledá? Podle toho, co jste říkal, je nejdůležitější mít hodně sečtělých kamarádů.
Jaroslav Tvrdoň: Jistě. Petr naštěstí umí spoustu jazyků, a pořád se učí další. Jan Machej je podobný typ. Máme takový okruh lidí, co jsou schopni sledovat literaturu, ale i filozofii, nabízet spoustu zajímavých věcí. My si rádi necháme poradit, ale nakonec se na tiulu musíme oba shodnout, nikdo nesmí uhnout ze své představy. A k tomu máme svoje zájmy. Mě třeba v poslední době zajímá grafický design, typografie (pozor, droga!). Takže mám pár obrozeneckých čistě nezištných plánů.

iLiteratura: Co jste vlastně původně vystudoval, co vás živí, když to není a zatím nebude vydávání knížek?
Jaroslav Tvrdoň: Jsem vystudovaný estetik. Dál než k bakalářskému titulu jsem to ale nedotáhl, přestože jsem studoval hned na třech školách a v celkové délce osm let. Byly to takové dlouhé čtenářské prázdniny, díky mami! Připadal jsem si jako lord. (Vedlejším produktem, který zároveň tak trochu zničil má studia, byla kniha povídek, kterou vydalo nakladatelství Dauphin.) Nakonec se ale ochladilo a spát v parku bylo náročné pro ledviny, tak teď dělám v telekomunikacích a připadám si jako... (smích) Petr studoval bohemistiku. Znali jsme se už ze školy. Ten sen s vydáváním knížek jsme pořád odkládali, protože on strašně dlouho studoval, pak psal práci o zvukové poezii, ta má asi 250 stran, bral to hrozně poctivě, opravdu tomu rozumí. Teď mu vyšla jedna kapitola v publikaci Zvukem do hlavy.

iLiteratura: Být „malým“ nakladatelem je pro vás životní styl, dobrá image?
Jaroslav Tvrdoň: Jasně, je to sexy, holky na vás strašně letěj, kdyby člověk nemusel živit rodinu, je to ideální.

iLiteratura: Chodí vám hodně rukopisů se žádostmi o vydání?
Jaroslav Tvrdoň: Spousta. Občas něco objevíme, něco i vydáme. Někdy tihle autoři opravdu neznají meze, jindy je to zajímavé.

iLiteratura: Není v dnešní době jednodušší vydat si knížku sám, než se doprošovat nakladatelů?
Jaroslav Tvrdoň: Tak pozor, nakladatelství je instituce, a lidi mají instituce rádi. Teprve vydání pod hlavičkou zavedeného nakladatelství vám z textu dělá Literaturu. Je to trochu drama. Proto nás autoři potřebují. Někdy jsou ochotní si na vydání i finančně přispět, to není ten hlavní problém. A vy jako nakladatel máte svobodnou volbu. My jsme třeba vydali knížku vzpomínek důchodců holubářů: nejdřív to byl takový nevinný projekt (edice Rubato – Příroda jsme tomu říkali), ale když jsem viděl, jak je to skvěle, a zároveň s jistými chybami, ale vlastně značně originálně napsané, rozhodli jsme se to vydat jako prózu. Pak už jsme se jen bavili tápáním zmatených recenzentů, co se schovávali za brilantní větičky, protože nevěděli, kam tu knihu zařadit, co si o ní myslet, zda ji ti důchodci skutečně napsali, nebo se jedná o podvrh atd. Řešili blbosti. Tady je hezky vidět, jak funguje instituce literatury, jaká je to vlastně legrace. Každopádně mám tu knihu moc rád, protože mi otevřela oči; a jsem rád, že jsem za ni utratil silvestrovský pobyt na horách celé své rodiny.

iLiteratura: Dá se produkce vašeho nakladatelství někde koupit komplet? Aspoň v Praze?
Jaroslav Tvrdoň: V Táboře, na Tabooku, tam to bylo všechno (smích). Pak je to 24 hodin / 365 dní v roce na eshopu Kosmasu. Určitě v Praze u Fišera, u Seidla jsem něco viděl. Ale tam raději moc nechodím, vždycky si tam něco koupím. Kdykoliv pak v našem sídle na Praze 2. Situaci mimo Prahu po pravdě nechápu. Třeba v Uherském Hradišti když přijdu do knihkupectví Portál, nikdy tam nic nemají. Někde distribuujeme napřímo, třeba Polí5 zásobujeme pravidelně, ale ve větším měřítku na to není energie, ale třeba se najde. My pro velké distribuční firmy nejsme zajímavý partner, dokonce ani pro Kosmas ne. Prý se chystá, že knihy s nákladem do 300 kusů už nebudou brát ani do komisního prodeje. Já tomu rozumím: mají sklady plné neprodaných věcí a musejí to nějak řešit. Ale z našeho pohledu je to řešení nešťastné. Třeba pro poezii, která se ve velkých nákladech prostě vydávat nedá, je to úplně likvidační. Poezie je ale z velké části odsouzená k tomu, aby si ji autoři vydávali sami. Vydají si to, rozdají nebo prodají taky sami, tak to funguje.

iLiteratura: Chystáte něco hodně zajímavého?
Jaroslav Tvrdoň: Jasně, další neprodejný titul jednoho skvělého holubáře (smích). Obdivuhodný rukopis: 350 ručně psaných stránek s obrovskými celostránkovými mapami pražského Podskalí, pojednávající o historii pražského krátkozobého rejdiče a o úskalích spojených s útokem krahujce. Bude na tom ještě dost práce, ale na knihu se těším. Jinak pokládám všechny naše připravované tituly za mimořádně zajímavé. Pokud bych už nesbíral knihy Hyphen Pressu, sbíral bych knihy našeho nakladatelství (smích).

iLiteratura: Neměly by se knížky prodávat někde jinde než v knihkupectví?
Jaroslav Tvrdoň: Guerilla prodej, to chystáme (smích). S naším posledním titulem – Vzpoura přichází – něco takového podnikneme. Jinak já mám knihkupce rád a přeju jim dlouhý život, hlavně panu Seidlovi! To je člověk na svém místě! Doufám, že na něm stále budeme i my s Rubatem!

Tak to vám za iLiteraturu držím palce. A děkuji za rozhovor.