Brežná, Irena: Vlčice ze Sernovodsku. Zápisky z čečenské války (in LN)

Brežná, Irena
Vlčice ze Sernovodsku. Zápisky z čečenské války (in LN)

recenze beletrie zahraniční

Na příbězích čečenských žen a jejich rodin Brežná v nedlouhých článcích dokázala zachytit mnohé: povahu čečenských žen, jejich bojovnost, nesmířenost, odmítání odevzdanosti a zbytečného pláče v počátcích konfliktu, což pod tlakem ruské normalizace poválečných let vyústilo i v sebevražedné útoky; hyenismus některých médií – jen klid, válka ještě vydrží, vyplatí se poslat reportéra –, cenzuru a falšování reportáží za účelem dosažení maximální dojemnosti...

Ženy v čečenských válkách
Irena Brežná: Vlčice ze Sernovodsku. Zápisky z čečenské války. Předmluva Petra Procházková, fotografie Valerij Ščekoldin, překlad Jan Mattuš, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 136 s.

O válce v Čečensku u nás dosud mnoho knih nevyšlo, koho téma zajímá, musí se spokojit s novinovými články. O první fázi nekonečného krvavého konfliktu psal například v závěrečné kapitole své knihy Válečný reportér (Garamond, 2009) francouzský fotograf Patrick Chauvel. Jeho vpravdě akční reportáž z Grozného, bombardovaného roku 1994, má s útlou knížkou Ireny Brežné Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války, která právě vyšla česky, společné hlavně jedno: touhu či povinnost podat svědectví, probudit z letargie mezinárodní společenství; Chauvel i Brežná také oba stojí spíš na straně čečenských rebelů. Chauvel trochu jinak – ve svých reportážích se snaží být nestranný, ale fotografuje-li ve válce, musí sdílet každodenní život s jednou ze znepřátelených stran, aby mohl přežít. Vybral si čečenskou stranu, i proto, že rebelové a boj za nezávislost mu jsou bližší. Avšak vidí a fotí i mladé ruské brance, nešťastníky nahnané do války, o níž nic nevědí a v níž bez důvodu a beze smyslu umírají. Chauvelovo psaní je jaksi dobrodružně chlapské, byť letmo naznačuje i témata k zamyšlení, kdežto Irena Brežná vypráví ženským způsobem, existuje-li něco takového, emotivně a empaticky, ne akčně, nýbrž pomalu, vkládá do reportáží víc úvahových i lyrických pasáží a všímá si zejména ženských osudů, jak naznačuje už název knížky.

Tu tvoří soubor reportáží, publikovaných původně v němčině ve švýcarských a německých novinách od roku 1996 do roku 2011. České vydání uvádí předmluva zpravodajky Petry Procházkové, která se s autorkou seznámila právě v Čečensku roku 1996. Předmluva je vlastně výtečně napsaná reportáž, shrnující v poutavém osobním pohledu dění v Čečensku od vypuknutí prvního konfliktu dosud; hned v úvodu navíc Petra Procházková vymezuje, co znamená být v mužském prostředí válečnou zpravodajkou, dle mnohých kolegů vysmívanou „sentimentální krávou“, nechápající podstatu konfliktu a zabývající se „blbostmi“, jako je soucit a soustrast, osobní angažovanost, občanský postoj a humanitární pomoc. Petra Procházková píše o ženách, které se aktivně účastní válek ne se zbraní v ruce, ale jako novinářky, fotografky, členky humanitárních misí, lékařky, spisovatelky a občanské aktivistky. Jednou z takových spisovatelek je Irena Brežná, jež „ví o ženských duších pomačkaných válečnou vřavou všechno“.

Irena Brežná se narodila roku 1950 v Bratislavě, hned na začátku září roku 1968 ji rodiče odvezli do emigrace do Švýcarska, kde vystudovala, žije a pracuje jako novinářka a spisovatelka. Píše německy a k obojímu – ke své emigraci s rodiči i k němčině jako vyjadřovacímu jazyku – se ve svých reportážích vrací. Když se totiž dostala jako reportérka do Čečenska, zažívala pocit, že si konečně může prožít svou vzpouru proti okupantům, která jí byla v původní vlasti jaksi upřena, když ji rodiče odvezli. Na konflikt v Čečensku pohlíží očima člověka, který odvždy vidí Rusy jako okupanty, a děs války prožívá se silně osobním zaujetím. O němčině jako těžce vybojovaném, vyvzdorovaném, a proto opatrně a s úctou používaném nástroji myšlení a vyjadřování píše třeba v eseji Věrnost detailům: „Díky psaní o válce v Čečensku chápu, odkud pramení moje touha propůjčit zkáze pravdivou existenci jazykovou – já sama jsem se ve švýcarském exilu vzpřímila v novém jazyce, našla důstojnost raněných. Moje němčina je jazykem kdysi němé, není samozřejmostí, v každém slově je skryta vůle k přežití. Tento jazyk nemá být uhlazený a nesmí v něm být potlačen můj osud. Moje vzkříšení v německém jazyce je jediný dům, který jsem postavila, slova jsou těmi mými věcmi, jež nabyly svůj tvar. V psaní se spojují nelibé tóny s půvabnými, poetický akt je mým postojem k světu.“ V čečenské válce pak Irena Brežná paradoxně mluví s místními ženami rusky, jazykem okupantů – a to tak dobře, že s nimi dokáže splynout a v převlečení za čečenskou vesničanku se dostane do míst, kam ruská armáda žádné novináře nepouští. Místo fotografického objektivu má autorka pouze oči a paměť, do níž si slovy z různých jazyků, rusky, německy, slovensky, čečensky, pečlivě ukládá, co vidí – každý výjev, každý detail si vyžaduje jiný jazyk; většina „uloženého materiálu“ je však v ruštině, při psaní německých reportáží pak Brežná surovinu opracovává do konečné podoby. Proto tedy vlastně není zarážející, že původně slovenská spisovatelka se českým čtenářům dostává do ruky v překladu z němčiny, který pořídil Jan Mattuš. Tak tomu ostatně bylo i s jejím románem Nejlepší ze všech světů (2010, Paseka, přel. Jana Zoubková).

Soubor reportáží je rozdělen do čtyř chronologicky řazených oddílů: První válka, Nezávislost, Druhá válka, Poválečná doba. Doplňuje jej glosa zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské Krvavá hypnóza (z r. 1996) a působivé černobílé fotografie Valerije Ščekoldina. Na příbězích čečenských žen a jejich rodin Brežná v nedlouhých článcích dokázala zachytit mnohé: povahu čečenských žen, jejich bojovnost, nesmířenost, odmítání odevzdanosti a zbytečného pláče v počátcích konfliktu, což pod tlakem ruské normalizace poválečných let vyústilo i v sebevražedné útoky; hyenismus některých médií – jen klid, válka ještě vydrží, vyplatí se poslat reportéra –, cenzuru a falšování reportáží za účelem dosažení maximální dojemnosti; lhostejnost světového veřejného mínění i naivitu západních politiků zblbnutých Putinem; nelidské zacházení s čečenskými zajatci ve filtračních táborech; historii čečenského národa; příčiny čečenského terorismu; marasmus současného režimu, o němž píše i Petra Procházková v předmluvě: „V srdci Kavkazu vznikl zrůdný režim se všemi atributy mafiánské, zločinecké struktury. Jeho odpůrci jsou mučeni a zabíjeni, ti, kdo patří do vládnoucího klanu a velebí vůdce, dostávají tučné dividendy, zbytek Čečenců je rád, že se už nebombarduje a že z kohoutků teče voda a že je co jíst.“

Je dobře, že knížka vyšla. Čtenář nemusí se vším souhlasit, některé pasáže se mu mohou zdát neobjektivní, avšak objektivita tu není hlavním cílem. Není to jen dokument, ale i literatura. Dostáváme možnost něco se dozvědět, nahlédnout do světa hrůz pro většinu z nás asi těžko představitelných a udělat si o nich vlastní názor. A možná usoudit, že se tu máme vlastně naprosto báječně. Což neznamená, že se nás to netýká.

 

© Anežka Charvátová
článek vyšel 15.11.2012 v Lidových novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem Lidových novin i autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

41%čtenáři

zhlédnuto 2652x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce