Nałkowska, Zofia: Medailony

Nałkowska, Zofia
Medailony

recenze beletrie zahraniční

Rozsahem malá knížečka Medailony, vydaná loni ve třetím, revidovaném vydání (poprvé vyšla v českém překladu už v roce 1950) patří mezi ty beletristické knihy, které se za holocaustem ohlížejí z bezprostřední časové perspektivy, v situaci, kdy se Evropy zmocňovala kolektivní amnézie.

Medailony smrti, krutosti a úžasu
Zofia Nałkowska
: Medailony. Přel. Helena Teigová, Řepín-Živonín, Tomáš Bruckner, 2011, 96 s.

Literatura s tematikou holocaustu a druhé světové války by dnes, šest desetiletí po ukončení jedné z největších a zcela určitě nejhlouběji a nejšířeji reflektovaných dějinných tragédií, dokázala naplnit celé knihovny. Zároveň se už otvírají také možnosti diachronního srovnávání jejího obrazu v beletrii. Jinak je svět koncentračních táborů zobrazován v próze těsně poválečné, v níž nejznámější dílo představuje kniha Je-li toto člověk Prima Leviho, a jinak v románech, povídkách a dramatech pozdějších. Hned po válce se pokládalo za samozřejmé, že o událostech uplynulých let, ukrytých bezpečně pod troskami rozbombardované Evropy, se spíše nemluví. Beletristickým dílům nejpozoruhodnějším z literárního hlediska dal vzniknout až časový odstup: až po skoro čtyřech desetiletích přišla Sophiina volba. Po šesti Laskavé bohyně.

Rozsahem malá knížečka Medailony, vydaná loni ve třetím, revidovaném vydání (poprvé vyšla v českém překladu už v roce 1950) patří mezi ty beletristické knihy, které se za holocaustem ohlížejí z bezprostřední časové perspektivy, v situaci, kdy se Evropy zmocňovala ona kolektivní amnézie. Zofia Nałkowska (1884–1954) byla významná polská dramatička a autorka románů i povídek (do češtiny byl přeložen mj. její stěžejní román Hranice) a po válce byla členkou Komise pro vyšetřování nacistických zločinů. Tuto svou zkušenost využila v souboru osmi krátkých útvarů, pro které je název „povídka“ příliš nadnesený – snad tedy črt? V nich takřka dokonale nezúčastněným, reportážním stylem zachycuje drobné výseky ze světa koncentračních táborů, pogromů, ghett. Síla její výpovědi spočívá právě v tom, že nechává utichnout svůj autorský hlas a promlouvat jen postavy a jejich osudy. Její vypravěčská perspektiva se blíží tomu, co jsme si zvykli nazývat „oko kamery“: vypravěč stojí v pozadí a zřídkakdy uvádí do souvislostí, natož aby čtenáře seznamoval se svým postojem k věci. Není to ani potřebné, a jak uvidíme, ani možné; Nałkowska zachytila to nejhorší, co se o koncentračních táborech dá říct (pseudovědecké pokusy, neslýchanou krutost věznitelů), avšak – a to je ještě důležitější – ztvárnila zkušenost, že před těmito skutečnostmi lidská řeč umlká.

Vybírá si zpravidla jeden detail, většinou individuální osud: polského pomocníka německého profesora, který pracuje na efektivním využívání mrtvých lidských těl; německého důstojníka, jenž dá na kterémsi nádražíčku otevřít zaplombované vagony transportního vlaku a upřímně se zděsí toho, co tam uvidí; ženu, které se podaří uprchnout z transportu, aby pak – raněná – zemřela před zraky zterorizovaných obyvatel blízké vesnice, kteří vědí, že za pomoc uprchlíkům by je čekala kulka do týla. Autorka tak zachycuje nejen nevýslovnou krutost toho, co „připravili lidem lidé“ (jak praví jedna věta ze závěrečné kapitoly, která tvoří motto k celé knížce), ale také absurditu a beznaděj situací, do nichž se tito lidé dostávají pod tlakem vnějších okolností. K nejsilnějším tak patří výpověď staré správkyně či údržbářky městského hřbitova, která mudruje, že když Němci vyhubí Židy, bude to lepší nejen pro Poláky, ale i pro Židy samotné… Je dobré si připomenout, že historická zkušenost Poláků, osudově tragicky rozkročených mezi jedním nepřítelem na východě a druhým na západě, je složitější než ta naše, kde byly hranice mezi „námi“ a „jimi“ narýsované dost jednoznačně; mnoho Poláků podezíralo Židy z kolaborace se sovětskými okupanty, za války poměrně často docházelo k protižidovským pogromům, ve městě Kielce dokonce při jednom z nich zahynulo 42 lidí – a to ještě v červenci 1946, dávno po „osvobození“.

Pokud bychom tedy měli pojmenovat hlavní rozměr autorčina přístupu ke skutečnostem, o kterých píše, bylo by asi nejvhodnější slovo úžas. Přesněji řečeno: úžas před obrovskými rozměry toho, co se odehrálo. Proto spoléhá na uchopitelné jevy, jako jsou individuální osudy, proto píše: „Obyčejná, osobní smrt se zdá být tváří v tvář rozměrnosti hromadné smrti něčím přímo nepatřičným. Avšak ještě více zahanbující je žít.“ A o něco dále: „Skutečnost se dá vydržet, pokud ji sami nepoznáme celou. Nebo aspoň celou najednou.“

Tak Zofia Nałkowska ve svých osmi kratičkých textech vlastně intuitivně zformulovala to, co ve svém díle shrnul až koncem osmdesátých let Zygmunt Bauman, hlavně ve své nejdůležitější knize Modernita a holocaust (1989): totiž že právě tahle atomizace je jedinou možností, jak nalézt vztah mezi člověkem a zlem, které se vymyká lidským měřítkům. Bauman měl na mysli zdůvodnění, jak se může člověk takových věcí dopouštět, Nałkowska se zamýšlí nad možnostmi, jak je může člověk vůbec pochopit.Nalkowska
Nalkowska

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.