Režie: Laura Pazzola, Jessica Hinds, Mathieu Huvelin. Hrají: Andrés Acevedo, Elisabetta Spaggiari, Charlotte Dubery, Fiamma Bennett, Hélène Morzuch, Jessica Hinds, Laura Pazzola, Laura Zauner, Mathieu Huvelin, Mélanie Tanneau, Nilson Domingues, Ronan Le Fur, Sylvain Paolini, Virginie Maillard, Sean Jones, Georges Vauraz, Gauderic Kaiser, Juan-Miguel Jamarillo. Théâtre du Soleil, Cartoucherie. Představení uvedeno v rámci podzimního divadelní přehlídky PREMIER-PAS.

Divadelní společnost 38 C.I.T. (Compagnie Internationale de Théâtre) uvedla premiérově volnou adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. V kolektivní režii převedli absolventi Mezinárodní divadelní školy Jacquese Lecoqa dílo sovětského spisovatele nejen na jeviště, ale i do foyer, kavárny, na nejrůznější schodiště a do dalších prostor rozlehlé a členité divadelní budovy Théâtre du Soleil v pařížské Cartoucherie. Ne parlez jamais avec des inconnus (Nikdy nemluvte s cizími lidmi) je vůbec první společnou prací divadla 38 C.I.T. Inscenace vyzdvihuje téma strachu panujícího mezi lidmi.

Herci postupně přicházejí do vyhrazeného prostoru kavárny, která se nachází v prostorném divadelní foyer přímo proti vchodu do budovy. Někteří diváci zůstávají u stolečků, mnozí si však, aby viděli, stoupnou, anebo si sedají těsně před herce na betonovou podlahu. Herci za doprovodu akordeonu, basy a balalajky zpívají ruské písně jako např. Podmoskovnyje večera, Oči černyje, a navozují tak atmosféru Moskvy 30. let minulého století, kdy ovšem v zemi vládl stalinský režim. Ke čtyřem stolkům sestavených z velkých dřevěných „cívek“, původně sloužících nejspíš pro navinutí kabelů či lan, usedá na vysoké i snížené židličky většina postav: oživují kavárnu, popíjejí imaginární vodku a ochutnávají jednohubky a zákusky. Cílem tohoto divadelního prologu je vedle vymezení nelehké doby i načrtnout místo – Moskvu, kde se vše odehrává a odehraje, představit a ukázat postavy (s jejich vlastnostmi, jako je ješitnost, zištnost, povrchnost, prospěchářství) a v neposlední řadě vyjevit příjezd Wolanda (na bočním schodišti) a přinést zprávu o záhadné tragické smrti Berlioze. A najednou je ze všech cítit strach – podle románové linky jde o strach ze ztráty peněz, víry nebo postavení, strach o život. Ze všech čiší zoufalost, ať už z marného hledání lásky nebo z nenaplněných očekávání. Již brzy se navíc všichni tito Moskvané díky Wolandovi a jeho suitě ocitnou tváří v tvář svým neřestem i slabostem. Výstup završuje dlouhý monolog Ivana Bezprizorného, který přijde v podvlíkačkách, na krku má pověšenou ikonu a v ruce drží svícen. Přeruší ho doktor Stravinskij, jehož hraje žena, a spolu se všemi diváky ho odvádí do psychiatrické léčebny (do vedlejšího sálu).

Diváci projdou dvoukřídlými dveřmi a zastaví se uprostřed tmavého, chladného sálu. Jejich pohled je nasměrován na osvětlený balkon přímo nad vstupem, k němuž vede žebřík. Na balkoně je Ivan Bezprizorný, který shrnuje závěs a odhaluje nemocniční lůžko. Celý výstup má za cíl jediné – uvést do děje Mistra, nepochopeného a zneuznaného autora románu o Pilátu Pontském, a zmínit se o Markétce, jeho lásce. Mistr říká, že ztratil vůli žít, psát, milovat.

V tuto chvíli diváci zjišťují, že jsou součástí celé hry, že jsou manipulováni – je jimi manipulováno, otáčejí se za světly, přecházejí z místa na místo, aby byli vždy nejblíže k další scéně. Kde se rozsvítí, tam jdou. Nemají si kam sednout, stojí, opírají se o zeď, pokud je to možné. Tvůrci se patrně inspirovali Bulgakovovou větou: „Následuj mne, čtenáři!“ a v jejich interpretaci fráze zní: „Sleduj mne, diváku!“ Představení sice trvá jen necelé dvě hodiny, zatímco román je složen ze 32 kapitol a epilogu, ale od diváka – stojícího, chodícího, sedícího na studené zemi – vyžaduje i tak velké nasazení ve snaze udržet koncentraci a přijmout vše, co bylo vyřčeno. A když už se jednou publikum po poměrně dlouhém čase usadí na opravdové lavice ke sledování divadla – varieté, je opět po chvilce vyzváno ke vztyku a přesunuto. Všichni herci hrají ve francouzštině, i když pro většinu z nich není francouzština rodným jazykem. Cizinec si často nevšimne špatných přízvuků a jemných chyb ve výslovnosti, pro rodilé mluvčí to byl ale vedle nepropojování jednotlivých scén jeden z hlavních nedostatků inscenace. Pokud divák neznal předlohu, brzy se ztrácel v náznakových, útržkovitých výstupech a mezi postavami, nevěděl, kdo je kdo a kdo co má za úkol, co ho trápí a co chce vyřešit. Své jistě sehrála i únava ze stání a některé dlouhé monology.

Woland, ďábel, cizinec, personifikace rovnováhy mezi zlem a dobrem, mág, jenž se baví tím, že vnáší mezi lidi chaos, odhaluje jejich slabiny a nedostatky, byl nejzajímavěji propracovanou postavou. Již samo hercovo vzezření – husté černé kudrnaté vlasy s knírem a vousy, štíhlá, vytáhlá postava, kterou podtrhoval i vhodně zvolený elegantní kostým – diváky přitahovalo. Jeho průvodci, svými povinnostmi věrni literární předloze, Koroviev i Hella, svůdná, ne nahá žena, kocour – muž s kočičí vizáží Behemoth a ošklivý podsaditý trpaslík Azazello jen umocňovali jeho démoničnost i jeho umění vidět pod povrch věcí. Zásahem ďábla jsou postavy konfrontovány nejen se svými prohřešky, ale občas i ctnostmi! Do bytu (bývalý Berliozův byt na adrese Sadová 302b, byt č. 50) přicházejí Berliozovi dědicové, např. jeho teta Alexandrovna Poplavská, která je sice Wolandem přijata, ale nerozumí jeho společníkům a stejně rychle jako ostatní je vyvedena pryč (ona chudší a bez cestovního pasu, jiný s mnoha dolary v aktovce, s nimiž ho chytne policie; o Lotrovovi, Berliozým spolubydlícím, padne zmínka, že byl teleportován na Jaltu – pro diváka předvedeno názorně s rozvinutím velké plachty s nakreslenou mapou). I diváci jsou součástí Wolandovy hry, a to zejména ve chvíli, kdy přijmou pozvání na jeho vystoupení. Konferenciér, hraný tak, aby vzbudil rozpačitým úvodem u publika rozpaky, přijde o hlavu (a opravdu chodí chvíli po jevišti herec s hlavou schovanou v klopě kabátu). Namísto slibů o nových šatech pro všechny přítomné dámy, jak líčí román, znemožní jednu divačku (postavu ze hry), která si stěžuje na úroveň seance černé magie, tím, že ji nechá sedět v publiku jen ve spodním prádle. Její šaty se přitom objeví právě v jeho, Wolandových rukou. Z nebe opravdu zaprší bankovky (miniaturní papírové penízky s nápisem 500 Euro), ale už chybí moc či kouzlo, aby se bankovky změnily v bezcenné lístečky. Divák znalý literární předlohy má šanci si během dalšího přesunu vše domyslet. Skandál ve Varieté popisují i noviny Pravda, distribuované kolpoltéry přímo na ploše herního sálu. Je velká škoda, že novinový list je také pouze náznakový, jedna fotografie ženy ve spodním prádle s palcovým titulkem „Skandál ve varieté – nahá žena na scéně!“ a žádný článek, jen čárky jako slova. (Škoda, mohl to být zajímavý program k inscenaci.) Po vypjatých scénách, kdy Moskvané čelí Wolandově snaze upozornit na pokrytectví, předsudky, prospěchářství, chamtivost a další charakterové nedostatky tehdejší společnosti, se o slovo vždy přihlásí doktor Stravinskij, který zjišťuje, zda publikum ještě vnímá, nabízí služby své kliniky, čímž naznačuje, že mnozí z těch, kteří se s Wolandem setkali, u něho nacházejí klid, útočiště.

Struktura inscenace je vzhledem k neustálým přesunům a otáčením se za světlem zřetelná, každá scéna má svůj začátek a konec, co výstup, to jiný prostor, navíc scénograficky i architektonicky odlišný. Woland vystupuje na jevišti, které překypuje nábytkem a bytovými doplňky, oproti kanceláři, která je umístěna na protějším schodišti ze tří bílých panelů, na nichž je upevněn telefon, hodiny a informace. Byt, který si pro své působení vybral Woland, je v přímém kontrastu s náznakovostí pracoviště a ulice a také s poetickým pojetím Markétčina pokoje, jenž je tvořen formou stínového divadla prosvícením pískovaného skla. Postavy z kanceláře se objevují pouze od pasu nahoru, protože před nimi je zídka, a Markétka je vidět pouze v obrysech.

Každá scéna má i svůj hudební motiv, svou dynamiku a rytmus. V kavárně stáli hudebníci přímo před diváky a byli součástí scény, po zbytek inscenace byli schováni za zábradlím jedné části hlediště vedlejšího divadelního sálu. Nejvýrazněji hudba působila ve scénách z kanceláře, kdy rytmus (např. tlukot ozvučných dřívek o zábradlí) jen podtrhoval funkčnost, výkonnost a frázovitost prostředí.

Azazello najde Markétku, odvede ji k Wolandovi. Zúčastní se plesu, není však nahá, ale oděná do tmavých těžkých šatů, jejichž spodní díl jeho služebníci rozvinou jako koberec pro přicházející hosty, ti se za bujarého veselí a oslav postupně uchýlí pod Markétčinu sukni a stanou se její součástí, dokud se ona sama ze šatů nevymaní. Woland plní svůj slib, Markétka odchází, setkává se s Mistrem, ten je bez života, pouhým stínem.

Zatímco úvod inscenace se dá přirovnat k velmi rozvážnému vzletu, kdy se nejprve posádka připraví, naladí, představí, pasažéra informuje, a dokonce i upozorní na možné turbulence, pak finále – přistání – je poněkud zrychlené a divák má pocit, že končí na kolenou se sklopenou sedačkou v zádech. Závěrečné defilé představuje fragmenty zničených, zlomených lidí, mezi nimi i loutku v životní velikosti bez hlavy, obrysy postav. A se zhasnutím posledního reflektoru, který doprovází Markétku, jež stoupá po schodech výš a výš, končí i divácký parkur.

Inscenace jako celek vyznívá na jedné straně jako obraz surové stalinské Moskvy s démonicky mocným a manipulujícím Wolandem, o to více kontrastujícím s křehkým vztahem Mistra a Markétky, se schematickou strukturou divadelní adaptace a neodmyslitelným, postupně stále únavnějším přesouváním publika. Na straně druhé připomíná pestrobarevnou paletu složenou z několika bravurních hereckých sól (zejména Wolanda a Mistra), scénografických detailů, jako např. hraní na různých úrovních (na zemi, jevišti, schodištích, na balkoně, pod střechou…), hudebních nápadů a detailů ve světelné kompozici (především Markétčiny výstupy za sklem). V každém novém prostředí se inscenace musí přizpůsobit prostoru (tvůrci se snaží využít ke hře jakýkoliv kout), a protože jde o zásadní a zároveň nejrizikovější pilíř jejich divadelní adaptace, asi v touze po originalitě si tvůrci ne vždy uvědomují, jak náročný úkol zároveň na diváka kladou.

Ne parlez jamais avec des inconnus je vcelku zajímavý a originální projekt, který staví na energii mladých lidí, absolventů prestižní divadelní školy, ale co je ve škole Jacquese Lecoqa předností (schopnost práce ve velké skupině, precizně propracovaná technika pohybu, autorská činnost a cit pro kompozice), jako by se zde postupně vytrácelo v lavině slov, přesunů publika. Veškerá lehkost a poetika nakonec mizí někde mezi světlem a tmou, hrou na akordeon a rytmem ozvučných dřívek.

Pozn. V českých překladech Bulgakovova románu Mistr a Markétka (Alena Morávková v Odeonu 1969 a 1980, 1990, poté v Lidovém nakladatelství 1987/1988, v nakl. Volvox Globator 1995, 1997, 1999, 2000, 2011, v nakl. Kma 2002 a 2003; Libor Dvořák v nakl. Euromedia-Odeon 2005 a 2008) jsou některá jména uváděna v jiném, pozměněném znění: Korovjev je Kravinkin, kocour Behemoth (Behemót) je uváděn též jako Kňour, démon Azazello jako Azazelius.

Ukázky z představení na www.38cit.com a fr.ulule.com.