Renčín, Pavel: Městské války

Renčín, Pavel
Městské války

recenze fantasy

Trilogie Městské války patří k tomu nejlepšímu, co v rámci naší fantastiky za posledních deset let vzniklo. Škoda jen, že po dočtení nezůstane v mysli úžas z gradace děje, ale že zaujmou jen jednotlivé scény. Pavel Renčín je spíše lyrik, nikoliv epik.

Fantastická dobrodružství v zásvětí českých měst
Pavel Renčín: Městské války (Zlatý kříž, Runový meč, Věk nenávisti). Argo, Praha, 2008–2011, 261, 308 a 351 s.

Pavel Renčín je dnes jedním z nejvýraznějších domácích autorů fantastiky. Jeho počátky jsou spojené se sborníky Drakobijci, které vydávalo nakladatelství Straky na vrbě – zde také vydal Renčín první román Nepohádka. Ale brzy možnosti nakladatelství specializovaného na fanoušky fantastiky přerostl. Už v prvních povídkách se totiž profiloval jako výrazný stylista, programově odmítající koncept hrdinské fantasy (u nás na sklonku devadesátých let dominující), s ambicemi oslovit i nežánrové publikum. I proto bylo logickým krokem přestoupit k většímu nakladateli s širším záběrem.

Tím se stalo pražské Argo, kde vyšla nejprve sbírka povídek Beton, kosti a sny (bez velkého přehánění jeden ze tří nejlepších povídkových souborů, jaké fantastika po roce 1989 nabídla) a posléze také zatím nejambicióznější autorův projekt, trilogie Městské války (a prequel v podobě experimentálního románu Labyrint), v jejímž rámci Renčín nabídl prozatím nejucelenější český koncept městské fantasy.

Městská fantasy je typ příběhů, kdy jsou tradiční (tolkienovské) motivy fantasy žánru přesazeny ze zcela vysněného světa do reálných, především velkoměstských prostředí. Polský spisovatel (a amatérský teoretik) fantasy Andrzej Sapkowski o městské fantasy mluví jako o „elfech v Central Parku“ (kteří velmi často končí jako drogoví dealeři nebo rockoví hudebníci). Zcela exaktní vymezení subžánru však stále chybí a dnes se do něj řadí i díla snažící se oproti předchozímu v podstatě mechanickému propojení dvou světů odhalit jakousi skrytou, magickou tvář měst (s trochou nadsázky sem patří i snímek Půlnoc v Paříži Woodyho Allena) či takové, které využívají město jako svého druhu další postavu (aniž by toto město muselo ležet v našem světě – od Miévilleho románů z Nového Krobuzonu po Kočičí noci Blanky Jiruškové).

Renčín nabídl souhru všech tří typů. Vašek Vran, nejprve prostý bankovní zaměstnanec, se stane aktérem starodávného proroctví, narazí na démony i rytíře a bude zachraňovat dámy v nesnázích i přinášet (vlastní i cizí) oběti. Tedy typ první – struktura klasické fantasy je naplněná i na půdorysu populární trilogie. Na své cestě od egoisty k hrdinovi odhalí skrytou tvář Prahy a dalších českých i moravských měst včetně nových světů v podzemí či ve stínech slavných památek (tedy typ druhý – u nás proslavený knihou Nikdykde Neila Gaimana) a setká se i s jejich personifikacemi, mezi nimiž hrozí vypuknout válka (to je doslovně převzatý typ třetí – města jako skutečné, jednající bytosti).

Do konceptu nezapadá pouze román Labyrint, který naplňuje v podstatě jen typ druhý, který následně ozvláštňuje prvky převzatými z počítačových her či her na hrdiny (čímž skýtá zábavu především tzv. geekům). Skupinka postav, které se později objeví i v trilogii, se probudí v pražském podzemí a vydá se na dlouhou pouť k povrchu… V porovnání s Městskými válkami se nedá mluvit o nějakém propracovaném dějovém oblouku, jedná se o prosté řetězení více či méně povedených drobných epizod, kde je důraz kladen více na akci a silné obrazy než na pečlivě budovanou atmosféru. Výsledkem je velmi syrová kniha, která se z kontextu autorova díla značně vymyká. To je ovšem daň okolnostem vzniku – Labyrint původně vznikal na pokračování a v těsné spolupráci se čtenáři, kteří se mohli částečně na jeho směřování podílet (a následně jej i doplňovat – některé zajímavé projekty obsahuje i knižní vydání, mezi nimi i náčrty operního zpracování). Je to tedy jakýsi literární experiment, kdy se spisovatel pokusil kreativně začlenit do své tvorby tzv. fan fiction (Renčín je ostatně v komunikaci se svými fanoušky česká špička, jak opakovaně dokládá nejen na osobních setkáních), což je něco, co letos v jakési „soft“ verzi udělal i Juraj Červenák v rámci svého roganovského cyklu.

I trilogie Městské války je svého druhu experiment, který měl ukázat, zda je Renčín schopen zvládnout takto rozsáhlý příběh. Odpověď zní ano i ne. Trilogie rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v rámci naší fantastiky za posledních deset let vzniklo, ale po dočtení nezůstane v mysli úžas z gradace děje, propojení všech motivů či dojetí nad osudy postav (o tom, že na některé se postupně vlastně zapomene, ani nemluvě). Nekoná se ani nadšení z velkolepého finále, zaujmou spíše jednotlivé scény. Renčín je prostě lyrik, nikoliv epik. A nutno dodat, že hodně temný lyrik, který tíhne k hororu.

Nejsilnější je tedy tehdy, když si může dovolit vypíchnout v podstatě dílčí zápletku s vlastním začátkem, středem a koncem (v třetím díle je to například až barkerovská výprava za orákulem nebo masopustní Ostrava – v duchu události v Romansu; v díle druhém naopak odlehčená anabáze v brněnském „metru“). Podobně utkví v paměti detaily, jako je využití městských specifik a symbolů (brněnského draka či ostravské sbíječky) a pochopitelně konkrétní místopis. Renčín je Pražan; to je cítit na každé stránce a dokáže tuto silnou identifikaci s Prahou přenést i na čtenáře (a právě v tuto chvíli má největší šanci podchytit mimožánrové publikum), čehož posléze využije k několika vpravdě výborným zvratům.

Pochvalu zaslouží i koncept Rady měst, kde mají jednotlivá města skutečně svou duši. Přesto bych právě zde našel důvod k drobné výtce (která opět souvisí s Renčínovým lyrickým ustrojením). Platí totiž, že epická fantasy je často poměřována rozsahem a konzistencí svého fikčního světa – proces čtení bývá zároveň zkoumáním fikčního prostoru. U Městských válek se zdá, že Renčínův svět před tímto zkoumáním bez problémů obstojí – dokonce i když hrdinové opustí Prahu, zůstává autor spolehlivý a servíruje jednu povedenou scénu za druhou (a když se nemůže opřít o Města, nabídne Řeky či Hory)… Ovšem celý ten fikční svět je přísně ohraničen na český prostor. Vše za hranicemi našeho státu jako kdyby neexistovalo; pouze v závěru se objeví pár poznámek, ale dosti formálních.

Přesto je třeba zopakovat, že se Renčín se svou první trilogií poměřil více než úspěšně (ostatně každý díl série patřil k horkým kandidátům na cenu Akademie SFFH). A za uznání stojí i to, že autor pokračuje ve své snaze být jiný a vyvíjet se, zkoumat hranice své i svých oblíbených žánrů. Což je vlastnost, která v české fantastice bohužel není příliš častá.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 2764x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce