Lindell, Unni: Medová past

Lindell, Unni
Medová past

recenze krimi

Kriminální příběhy norské autorky Unni Lindellové se odchylují od klasického schématu zločin-vyšetřování-dopadení. Lindellová umí ukázat i křehké a leckdy náhodné motivace jednotlivých zločinů. Ne každý zločin totiž spáchal psychopatický chladnokrevný řezník, některé mají na svědomí i celkem obyčejní lidé, do kterých bychom to neřekli.

Pozor, včely!
Unni Lindellová
: Medová past. Přel. Jitka Jindřišková, Plus, Praha, 2012, 311 s.

Unni Lindellovou uvádí nakladatelství Plus na české knižní pulty coby „královnu norské detektivky“. Způsobuje tím dvojvládí na poli norského kriminálního žánru, protože tímto královským titulem se už u nás honosí jedna autorka – Karin Fossumová, kterou má ve své stáji nakladatelství Host a v roce 2011 vydalo její detektivku Indická nevěsta. Na tento titul se naštěstí nedá uplatňovat doživotní nárok, a je tak zcela na čtenářích, koho si budou pod tímto označením představovat. Lehký sklon ke klišé, pro detektivní žánr příznačný, se prostě nevyhýbá ani doprovodným marketingovým strategiím. Velmi ovšem oceňuji, že vkusnou obálku, která na první pohled vůbec nezavání klasickou detektivkou, nehyzdí výrazný přelep hlásající něco ve smyslu, že jde o „nového Larssona“ či „Nesbøa v sukních“.

Medová past je, jak už to tak poslední dobou bývá, jen jedním dílem z rozsáhlé kriminální série, v jejímž jádru stojí přiměřeně nesympatický vyšetřovatel, jehož práci a rodinný život můžeme díky románové řadě sledovat z časosběrného hlediska. Kdo si oblíbil Nesbøova Harryho Holea, možná si k němu po přečtení Medové pasti přidá dalšího kumpána – Cata Isaksena. Cato ovšem vedle Harryho působí o něco méně ztroskotale (dokonce je ženatý, tedy zatím...) a o chlup méně bystře. Hodně smetany totiž v Medové pasti slízne jeho novopečená kolegyně Marian Dahleová, která je díky své silné intuici často o krok před ním, a kromě toho odhaluje více ze svých vnitřních démonů. Medová past je už šestým dílem série, a tak je pochopitelné, že si Marian nárokuje na úkor Cata více prostoru. Dobře rozehraná partie jistě potřebovala nové impulsy v podobě kontroverzní postavy, která s Isaksenem vytvoří výbušnou dvojici, jež nešetří ostrými slovy a emocemi, z oboustranné neskrývané averze ale jakoby mimoděk vyplývají rozlousknuté případy.

Fakt, že jako první dostáváme do rukou až šestý díl série, příliš nevadí. Díl funguje zcela samostatně, na předchozí části odkazuje jen lehce. Vytušíme například, že Cato má za sebou těžké období poté, co mu šílený vrah unesl syna. Nakladatelství Plus momentálně plánuje vydání sedmého a osmého dílu. Zda se vydá i retrospektivně, jako to praktikuje Kniha Zlín s Nesbøovou řadou, záleží patrně na ohlasu. Trochu více detailů ze života Cata Isaksena by nevadilo, v kontextu předchozích dílů série by se jeho postava určitě rýsovala plastičtěji.

V Norsku je Unni Lindellová velmi oblíbená. Z devíti dílů její detektviní série jich bylo už šest zfilmováno pro televizi. Popularitu jejích románů pravděpodobně způsobuje to, co její knihy lehce vychyluje od klasického schématu zločin-vyšetřování-dopadení. Nejde jen o to, sledovat práci vyšetřovacího týmu, skládat spolu s ním jednotlivé stopy dohromady a na konci zjistit, kdo je vrah. Unni Lindellová umí ukázat i křehké a leckdy náhodné motivace jednotlivých zločinů. Ne každý zločin totiž spáchal psychopatický chladnokrevný řezník, některé mají na svědomí i celkem obyčejní lidé, do kterých bychom to neřekli. S trochou intuice Marian Dahleové bychom asi jemně vyšinutou mimiku jako varování našli u mnoha lidí kolem sebe. A to je mrazivé zjištění.

Lehkým zklamáním je jazyk románu, který kromě mírné přebujelosti nenabízí nic zvláštního. Když nemytá nečesaná schizofrenická babice prohlásí o nenáviděných dětech, že „lezly mezi rozpadlými tyčemi, ke kterým je přivázaný hrášek, a šeříkovými keři s šedými kmeny, co stojí podél plotu“, je tato poetická šíře na detektivku trochu příliš, i když by se klidně dala svést na mentální rozpolcenost postavy. Místy vyznění asi nepomáhá ani překlad, například frekventovaným užitím knižního výrazu „skvít se“. V Medové pasti „se skví“ nejen hvězdy či písmena v logu na kapotě auta, ale i rybíz na etiketě šťávy, olejové skvrny na podlaze či tetování na svalnatých pažích řidiče. Bez originálu lze jen těžko posoudit, jak moc je na daných místech knižní i Lindellová, s ohledem na výše zmíněné to ovšem vůbec nevylučuji.

A kde jsou tam ty včely? Po pravdě? Uletěly.

 

© Pavla Nejedlá

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 148 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4577x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce