Švédská televize tento podzim odvysílala trojdílnou sérii filmů Torka aldrig tårar utan handskar (Nikdy neotírej slzy bez rukavic) podle scénáře spisovatele a všestranného umělce Jonase Gardella. Ten se v současnosti zabývá i knižním zpracováním tématu, přičemž první z chystaných románů – Kärleken (Láska) – už je na světě; další dva by se měly objevit během příštího roku.

Filmům i knize se v zemi původu dostalo značné pozornosti. Autor (nar. 1963) se v nich vyrovnává s vlastní minulostí a  zároveň vynáší na světlo pozapomenutou tragickou kapitolou švédské historie: vypráví o situaci homosexuálů v 80. letech. Ti se tehdy – alespoň ve Stockholmu – začali pozvolna zbavovat stigmatizace úchylných nebo nemocných jedinců, což jim přineslo o něco větší svobodu. V téže době se však objevily také první zprávy o dosud neznámé smrtící nemoci, postihující nejčastěji právě homosexuály.

V románu Kärleken se čtenář seznamuje s devatenáctiletým Rasmusem, který se rozhodl přestěhovat do Stockholmu, protože v konzervativní rodné vesnici v odlehlém Värmlandu si pro svou odlišnost vytrpěl své. Jeho milující rodiče odchod jediného potomka těžce nesou. Druhým hlavním hrdinou je stejně starý Benjamin ze stockholmské rodiny jehovistů, ve které homosexualita představuje něco naprosto nepřijatelného. Dozvídáme se, jak si oba mladíci postupně uvědomují svůj „problém“ a co to pro ně znamená ve vztahu k okolí.

V retrospektivních kapitolách Gardell poměrně zeširoka popisuje dětství a rodinné zázemí obou hrdinů, jindy zase do vyprávění vkládá obrazy z budoucnosti. Hned v úvodu líčí, jak chce mladá nezkušená sestřička pacientovi umírajícímu na AIDS otřít slzy, starší kolegyně ji však zadrží a za soucitné gesto jí řádně vyčiní, protože je přece zakázáno dotýkat se pacientů s touto nemocí bez rukavic (odtud název trilogie).

Na samém počátku 80. let nicméně není o této nemoci ještě nic známo, a tak se Rasmus po příjezdu do Stockholmu bez obav oddává alespoň náhodným příležitostem k sexu, ačkoli ve skutečnosti touží po lásce. V závěru románu se setkává s Benjaminem a pro oba je toto setkání osudové – Kärleken končí zdánlivě šťastně, ale z různých vložených „střihů“ (styl vyprávění je skutečně jakoby filmový) čtenář chápe, že kvůli AIDS nebude mít jejich soužití dlouhého trvání.

Těžištěm románu je jeho dokumentární hodnota, autor píše – až na střídání časových rovin – velmi jednoduše. Chce ve svém díle informovat o proměnách postojů k homosexuálům v historii, připomenout, jak neradostná byla jejich situace ještě před pouhými několika desítkami let. Za tímto účelem cituje ze švédského i světového tisku, zmiňuje, jak se k problematice stavěli lékaři, politici i většinová společnost. Vychází ze svých vlastních zkušeností a zkušeností přátel (ve svém vyprávění se omezuje téměř výhradně na homosexuální muže, ženy kromě slavných spisovatelek Karin Boye a Selmy Lagerlöf prakticky nezmiňuje), ale také z důkladných rešerší. Ani historicko-sociologické pasáže však nejsou suchopárné, autor z dostupných materiálů vybírá to nejpříznačnější, a především je patrné jeho zaujetí, snad až určitý patos, který čtenáře chtě nechtě nakazí.

Neméně zajímavé jsou pasáže věnované Benjaminově rodině. Benjamin si už v dětství zvykl doprovázet své rodiče při šíření jejich víry a dlouho byl sám přesvědčeným svědkem Jehovovým (ostatně svou orientaci si uvědomil právě při jedné misijní návštěvě u další významné postavy příběhu, bohéma Paula). Gardell poměrně zevrubně líčí každodenní život rodiny, přesvědčení a jednání jejích členů nijak nezesměšňuje, vypořádává se s tímto tématem ohleduplně, nicméně realisticky.

Dalším poučným momentem je hluboký (ale nikoli zbytečně naturalistický) vhled do života lidí, kteří nenacházejí jinou možnost prožívání své sexuality, než nechat se v určitých lokalitách náhodnými zájemci vzít do auta nebo zatáhnout do křoví. Autor netrpí přehnanou ostýchavostí, a dělí se tak se čtenáři o otevřeně to, „jaké to bylo“, aniž by mu mohl někdo vyčítat nevkus nebo pokrytectví. Píše na první pohled neutrálně, nicméně osobní zaujetí tématem je patrné. Tón vyprávění zůstává vážný až melancholický, humor se v knize prakticky neobjevuje.

Kärleken už předem nastiňuje obsah navazujících dílů trilogie a nijak se netají tím, že nepůjde o nic veselého. Průběžně se jen tak mimochodem dozvídáme, který z Rasmusových a Benjaminových přátel zemře a za jakých okolností – a budou to postupně prakticky všichni. Přesto však stojí za to číst dál, či zhlédnout filmové zpracování. Trilogie vypráví o nemoci, bolesti, smrti, zavržení a osamělosti; ale také o lásce, o schopnosti naplno si užívat života a o svobodě; o tom, jak draze za to musela řada mladých lidí zaplatit.