Kamov, Janko Polić: Darmošlap

Kamov, Janko Polić
Darmošlap

recenze beletrie zahraniční

Janko Polić Kamov (1886–1910) je někdy pokládán za chorvatského prokletého básníka – u nás bychom možná řekli: buřiče a anarchistu. V chorvatské literatuře platí za solitérní a kontroverzní postavu. Psal básně, dramata, věnoval se novinářským žánrům, jeho román Vyschlá kaluž (Isušena kaljuža, 1907–1909) zůstal nedokončený.

Chorvatský prokletý básník v próze
Janko Polić Kamov
: Darmošlap. Přeložil Jan Doležal, Runa, Praha, 2012, 155 s.

Janko Polić Kamov (1886–1910) je někdy pokládán za chorvatského prokletého básníka – u nás bychom možná řekli: buřiče a anarchistu. V chorvatské literatuře platí za solitérní a kontroverzní postavu. Psal básně, dramata, věnoval se novinářským žánrům, jeho román Vyschlá kaluž (Isušena kaljuža, 1907–1909) zůstal nedokončený. Život měl krátký, ale rušný; byl vězněn, hodně cestoval (mj. jako kočovný herec), zemřel v Barceloně. Výbor z jeho povídek, který pod názvem Darmošlap uspořádal a přeložil Jan Doležal, je po ukázkách z Kamovovy poezie v antologii Koráb korálový prvním knižním překladem z jeho díla do češtiny.

Časově náleží osm povídek, vydaných zčásti za autorova života a zčásti posmrtně, do prvních let dvacátého století, do doby, kdy lze v poetice evropské prózy téměř všude pozorovat odklon od realistické tradice a radikální nástup „moderních směrů“, jehož součástí je také jistý regres k romantickému dědictví 19. století. To bezpochyby platí především pro vypjatý individualismus, jeden z určujících charakteristických rysů Kamovových povídek. Kamovův typický hrdina je mladý muž, často s intelektuálními ambicemi, zpravidla student, který většinou nemá ani vindru, což mu ale nebrání v častých návštěvách kaváren, hospod a nevěstinců. Snad bychom mohli nalézat i styčné body s typem, který se označuje jako dandy: okázale opovrhuje většinovou společností a jejími pravidly a zákonitostmi, měřítkem všech věcí je mu on sám, a to zejména v morálních otázkách, v nichž proti banálním a formalizovaným životním formám okolního světa staví pózu až titánskou. Různé fazety tohoto výstředního životního postoje – od etického solipsismu po zálibu v ženách, alkoholu a nočním životě – prozrazují přináležitost hlavních postav do rodokmenu složeného ze jmen jako Baudelaire, Barbey d’Aurevilly, Byron či Wilde.

Povídky mají obyčejně nekomplikovanou narativní strukturu, jejich těžiště spočívá v psychologické introspekci hlavní postavy; jsou většinou psány ich-formou. Od jejich zaměření na vnitřní svět subjektu se odvíjí tematická složka. Kamov nechává své hrdiny procházet zkouškami mezní situací. Mezní situací však může být leccos: úmrtí v rodině (povídka Svoboda) nebo železniční neštěstí (Nehoda), ale také neočekávaný dar (Oblek) či tak trochu nekonvenční vztahy k ženám (Venkov; Žena). Na pozadí těchto okolností hrdina projevuje své životní postoje. Testem mezní situací většinou projde za vydatného přispění logické figury paradoxu: autor nechává své hrdiny dotahovat konsekvence plynoucí ze stavu věcí do absurdity, a tak nezřídka v poslední větě dojdou k pointě, která popírá, shazuje celé dosavadní vyznění hrdinovy sebereflexe.

Být proti společenským konvencím je v tomto typu literatury – konvence. Co je originální (a je zároveň součástí romantického – puškinovského, kupříkladu – dědictví literatury), je právě tato ironie. Ironie jako řečnická figura, podtrhující absurdní a paradoxní povahu jevů, s nimiž se subjekt setkává, ale zároveň jako (sebe)interpretační metoda, zdůrazňující vysokou míru subjektivity autonomního jedince (poukazující rovněž k romantismu, tentokrát k Friedrichu Schlegelovi). Soustředěním na svět vlastního ega a na mezní situace pak už Kamovovy povídky poukazují přímo k existencialismu, za jehož předchůdce je tento autor pokládán.

V subjektivismu Kamovových postav je klíč k jeho psaní. Toto svědectví z té části evropské literární oikúmené, kterou jsme si u nás zvykli vnímat jako periferní, potvrzuje teorii o tom, že paradigma poetiky přelomu století se nekonstituovalo jako množství paralelních, vzájemně se prostupujících a ovlivňujících konceptů a výrazových možností, které se však už nikdy neměly spojit v syntéze, jen či hlavně jako odraz rozkolísanosti a mnohoznačnosti světa fin de siècle, ale také jako reakce na něj: že totiž individuální umělecké gesto je prostředkem, v němž umělec jako individualita nadaná absolutní svobodou stále znovu vytváří sebe sama, čímž překonává okolní svět, vyznačující se absencí pevných bodů. Tady si ve světě Kamovových próz romantická ironie skutečně přes propast několika desetiletí podává ruku s východisky existencialismu: člověk vystavený mezní situaci osvědčuje svou integritu coby autonomní osobnost, jejíž existence předchází esenci.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

55%čtenáři

zhlédnuto 3329x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce