Langenegger, Lorenz: Hier im Regen

Langenegger, Lorenz
Hier im Regen

ukázka beletrie zahraniční

Když se Jakob Walter probudí, není okolo něj nejdřív nic. První vteřiny dne, v nichž se někteří setkávají se stíny snových postav a jiní už v hlavě procházejí seznam věcí, které budou muset zařídit, potřebuje Walter k tomu, aby se zorientoval v ložnici svého vlastního bytu.

Tady v dešti
Lorenz Langenegger
: Hier im Regen. Salzburg, Jung & Jung, 2009, 166 s.

Když se Jakob Walter probudí, není okolo něj nejdřív nic. První vteřiny dne, v nichž se někteří setkávají se stíny snových postav a jiní už v hlavě procházejí seznam věcí, které budou muset zařídit, potřebuje Walter k tomu, aby se zorientoval v ložnici svého vlastního bytu. Cítí se, jako by se v téhle manželské posteli vedle Edith probouzel každý den poprvé. Kousek po kousku sestavuje dohromady dobře známý svět. Ruka jeho ženy se přes něj natahuje a vypíná zvonění budíku. Edith vylézá z postele, skoro nahá, ale ještě naprosto bez uvědomění vlastního těla. Světlo v předsíni se rozsvěcí a otevřenými dveřmi vrhá na postel první skvrnu dne. Walter odhrnuje peřinu a sedá si. Unavenýma očima přehlíží vybavení ložnice a rovná je do nového rána. Na jednolitě bílých posuvných dveřích Editina šatníku se nemají oči čeho zachytit. Ze stropu trčí tři dráty tam, kam patří lustr. V rohu vedle okna stojí židle s jeho oblečením.

Je pátek, další běžný den v jeho životě, a nic nenasvědčuje tomu, že by měl čekat nějaká překvapení. Už se chystá vstát a nechat spánek v podobě tepla nastřádaného pod peřinou za sebou a začít den, když jeho zrak padne na něco neobvyklého. Na židli s jeho oblečením leží cizí kus oděvu. Svetr s takovým vzorem nikdy nenosil, a přece ví s jistotou, že nikdo jiný než on na tuhle židli věci neodkládá. Edith své svršky pečlivě věší do skříně. Walter vstává, a jak se přibližuje k židli, rozpoznává, že když si včera svetr přetahoval přes hlavu, zůstal jeden rukáv naruby a trčí teď z otvoru pro hlavu. Rubová strana rukávu ho zmýlila. Otáčí rukáv správně a pokládá svetr zpátky na židli. Je rád, že se záhada s cizím svetrem tak rychle vyřešila, nechce ani pomyslet, co by mohl cizí svetr na jeho židli rozpoutat. Byl by obvinil Edith, že má nějakým způsobem co do činění s cizími pánskými svetry. Ona by to rozhodně odmítla a on by jí musel věřit, protože nikdo neumí lhát hůř než Edith. To by ale mělo za následek, že musí existovat nějaká souvislost mezi ním a svetrem, protože kromě Edith a Waltra se ještě nikdy žádná třetí osoba v jejich společné ložnici nesvlékala. Walter přerušuje myšlenkovou hru. Vůbec si nechce představovat, co by to znamenalo, kdyby nemohl dál věřit v integritu své osobnosti. Už včera se celý večer zabýval jednou nepříjemnou otázkou, jak si vzpomíná, a dnes chce jít bezstarostně do práce.

Se vzpomínkou je ale nepříjemná otázka zase tu, sama od sebe, nemůže tomu nijak zabránit. Já nevím, chce se mu zakřičet, nemám tušení, proč žiji v tomhle městě, místo toho si svlékne pyžamo. Obnažený té otázce uniknu, pomyslí si, a ona bezostyšně zůstává, nějaký důvod přece existovat musí, člověk nežije na nějakém místě bez příčiny, může se přece pohybovat. Usazenost, které lidstvo za tolik vděčí, se po mnoha tisících let odolávání pomalu rozpouští. Walter vezme ze židle košili, vklouzne do rukávů a zapne knoflíčky. Nezbývá mu nic jiného, bude se po dobu snídaně a nejspíš přinejmenším ještě celé dopoledne, a to i při práci, muset zabývat myšlenkou, proč žije v Bernu. Když bude mít smůlu, nezbaví se té otázky ani po obědě, a když to tak půjde dál, dokáže se i večer jen stěží soustředit na něco jiného. Je to k zlosti, tahle otázka. Včera byla najednou tu, dnes ho zvonění budíku přivolalo z nicoty na povrch dne, zdánlivě cizí svetr upoutal jeho pozornost, a už se zase vnutila do jeho vědomí. Zatímco protahuje kožený pásek poutky na kalhotách, v tichosti chvalořečí otázkám, na které se dá prostě odpovědět ano nebo ne. Ať se to v prvním okamžiku zdá jakkoli těžké, pořád jsou to jenom dvě možnosti.

(…)

Walter sejde ze schodů a otevře dopisní schránku. Je prázdná. Noviny neleží ani ve schránce jeho souseda Mosera. Možná, že už je má rozevřené na stole v kuchyni a čte. Stane se, že roznašeč na některou ze schránek zapomene, není třeba si to brát osobně, pomyslí si Walter, tu se proti němu na schodech objevuje Moser.

Dostal jsi dnes noviny?

Moser se na něj v teniskách a teplákách usměje. Zmokne, pomyslí si Walter.

Víš co, dneska je 1. srpna. To noviny nechodí.

A Moser je pryč, v běhu se ztrácí ve dveřích. Státní svátek, říká si Walter, samozřejmě. Vyjde zase po schodech nahoru. Už na prvním stupni před jednou ze zažloutlých černobílých fotografií, které zobrazují horské vrcholky, mosty a železnice a které zdobí schodiště už několik desítek let, se do jeho hlavy znovu vrací ona otázka, na kterou nezná odpověď.

Edith nalévá do kávového filtru vroucí vodu. Rozkrájela jablko a půlku melounu.

Co jsi dělal?

Byl jsem pro noviny.

A přišly?

Právě že ne.

Dáš si vajíčko?

Walter zakroutí hlavou. Budík zvonil, jako zvoní vždycky, jako včera a předevčírem, i když má volno.

Proč jsme vstali tak brzo?

Jedu domů. Říkala jsem ti to přece.

Walter stále žasne nad tím, s jakou samozřejmostí jeho žena mluví o domově, když jede ke svým rodičům.

Co je s tebou? To ta želva ti pořád nejde z hlavy?

(…)

Walter umyje nádobí po snídani, potom si obuje boty, oblékne bundu, vezme ze stojanu deštník a opustí byt. Třeba ho procházka po městě rozptýlí. U nádraží mu zastoupí cestu dvě děti s papírovou krabicí. Chtějí mu prodat odznak. Výtěžek jde na organizaci, která se zabývá něčím bohulibým. Děti mu sdělují rozporuplné údaje týkající se ceny. Walter není zvyklý komunikovat s dětmi. Rád by s díky odmítl a šel dál, ale nemůže najít správná slova, takže dětem vtiskne do ruky peníze a bere si odznak. Děti ho podle očekávání nechávají být a vrhají se na dalšího kolemjdoucího. Walter drží odznak nerozhodně v ruce. Prohnutý bílý kříž na červeném pozadí. U nejbližšího odpadkového koše zaváhá, ale nakonec přece jen zastrčí odznak do kapsy na bundě.

V nádražní budově usedne na lavičku. Rád sleduje hemžení lidí v hale. Před tabulí s údaji o odjezdech stojí pořád nejmíň tři lidé, a i když to trvá jenom několik vteřin, než naleznou ten správný vlak a přesvědčí se o tom, ze které koleje pojede, nikdy se nestane, že by na tabuli právě nikdo nehleděl. Pokaždé už někdo další zpomaluje krok a zvedá oči k tabuli, když se jeho předchůdce obrací k odchodu a spěšně mizí v podchodu, nebo si zkracuje zbývající čas listováním v novinovém stánku.

Mnoha lidem stačí možnost odjet pryč k tomu, aby zůstali na místě, myslí si Walter. Vědomí, že před domem stojí auto nebo že jim železniční síť skýtá každou hodinu přímé spojení, má uklidňující účinek.

Od té doby, co bydlí v Bernu, zajede Walter každý rok dvakrát, třikrát za matkou do Langenthalu a od té doby, co je ženatý, jezdí jednou v roce s Edith na dovolenou. Pokaždé, když odjíždí, kupuje si zpáteční jízdenku. Nedovede si představit, jaký je to pocit, odjíždět bez zpáteční jízdenky. Na lavičku vedle něj se usazuje žebrák a žádá ho o cigaretu. Walter by se rád rychle podíval jinam, jeho pohled ale ulpí na mužově tváři. Je to ženská tvář a k tomu hluboký hlas a stín vousů okolo úst. Nedokáže odtrhnout oči od obličeje žebráka.

Nebo nějaký drobáky?

Protože Walter je zvyklý komunikovat se žebráky právě tak málo jako s dětmi a nemá v kapse cigarety ani drobné, vstane a odchází beze slova pryč. Žebrák za ním ještě cosi volá, co Walter pociťuje jako hrozbu, ačkoli nerozumí jedinému slovu. Nemůže to s ním myslet dobře, bezeslovný odchod si určitě vyložil jako výraz povýšenosti, pomyslí si Walter, a zároveň mu vytane na paměti, že v poslední době pozoruje nezvyklou náklonnost především od mladých žebráků. Už několik takových mu popřálo pěkný den, i když jim Walter v rozpacích nevěnoval jediný pohled. Nezáleží vůbec na tom, jestli jim něco dal nebo ne, v obou případech ho setkání se žebráky přivádí do rozpaků.

Walter opouští nádraží a jde dolů po Hirschengraben. Aniž by mířil k nějakému cíli, drží se vpravo a nakonec projde parkem Monbijou. Hřiště je opuštěné, jenom pes mezi houpačkami větří vyčichlé vůně po dětech. Jeho majitelka stojí o několik metrů dál pod deštníkem. Walter zůstane také stát a pozoruje, jak pes pije z louže. Nepřátelsky podezíravý pohled majitelky psa postřehne až v okamžiku, kdy zvíře přivolá krátkým suchým zahvízdáním a odchází pryč. To, že zůstal stát, v ní vzbudilo nedůvěru, jeho přítomnost narušila spokojenou sounáležitost mezi ženou a psem. Rád by se pohledem nebo gestem omluvil, ale žena odchází opačným směrem z parku. Pes se ještě jednou ohlédne a Walter má pocit, jako by i v jeho očích zahlédl výčitku.

O pár minut později stojí Walter před domem, v kterém dřív bydlel. Podkroví září novotou. Na oknech v jeho bývalém bytě visí záclony. Nemá tušení, kdo se po něm do jeho bytu nastěhoval. Prochází štítky se jmény. Jméno Obrist nezná, F. Obrist musí být nový nájemník v jeho bytě. Pokládá ukazováček na zvonek a cítí zděšení, když ho stiskne. Co když bude ten Obrist doma? Co po něm chce? Udělá několik chvatných kroků ulicí vzhůru, až si po chvíli uvědomí směšnost svého žertu se zvonkem. Čeká mučivou chvíli, potom vydechne. Obrist není doma. Walter je na sebe naštvaný. Projít okolo domu, ve kterém člověk dřív bydlel, není nic zvláštního. Nerozumí tomu, co ho přimělo zmáčknout zvonek. Dělá si snad naděje, že v minulosti objeví nějaké vodítko k tomu, proč bydlí v tomhle městě? Tady v Sulgenau zahájil svůj čas v Bernu. V tomhle bytě bydlel, v Rolfově hospůdce strávil spoustu večerů a na městském finančním úřadě pracoval. To byl trojúhelník, ve kterém se odehrával jeho život, až do oné podivuhodné zimy před pěti lety.

Rád vzpomíná na večery v Rolfově hospůdce. Z paměti se pomalu vynořují obrazy a vůně, které měl za dávno zapomenuté, silný bavlněný hadr nasáklý pivem, malý chromovaný kohoutek, ze kterého teklo Pinot Noir, a světle červená kapička, která se na něm držela jako na špičce nosu. Starý nástěnný telefon vedle dveří, jehož řinčivé vyzvánění rušilo tlumené rozhovory hostů tak dlouho, dokud Rolf nestačil obejít barový pult a zvednout sluchátko. Než Rolf převzal hospodu, byl obráncem BSC Young Boys. Je to můj přítel, pomyslí si Walter, přítel ze starých časů, upřesňuje si pro sebe, a s údivem si uvědomuje, že v jeho životě už existují staré časy. Rolf je jednou z mála upomínek na život před Edith. Teď je jeho život prosycený její osobou. Z Editina bytu se stal společný byt, a s uzavřením sňatku se nepřiženil jenom do její rodiny, ale i mezi její přátele. Na daňové správě ho mají rádi všichni ti, kteří už před tím měli rádi Edith a ti, kteří nemohli Edith vystát, se klidí z cesty i jemu. Waltra nenapadá nic, co by naopak Edith převzala z jeho života. Walter neudržuje žádné blízké vztahy s rodinou a s Rolfem se Edith nikdy neseznámila. On sám za ním zajde jenom zřídka. Při příští příležitosti vezme Edith s sebou a představí ji Rolfovi, říká si.

Rolf je aspoň pojítko mezi Waltrovým starým a novým životem. Rolf ho u sebe ubytoval, když v podkroví Waltrova domu vybuchla plynová bomba a dírou ve střeše bylo vidět na oblohu. Rolf stál při něm, když byl Walter s okamžitou platností propuštěn z finančního úřadu, a Rolf mu taky půjčil klíče od chaty svojí tety, kam se potom Walter na dva týdny uchýlil. A vypili spolu řadu piv, zatímco Rolf komentoval fotbal, chyby rozhodčích a rozhovory v přestávkách.

Walter vzpomíná na přítele a cítí, jak se ho zmocňuje blahodárný a teskně hřejivý pocit, který přinášejí vzpomínky na bývalé přátele. Zároveň mu znějí v hlavě slova, kterými Rolf okomentoval Waltrovo stěhování do Breitenrainu a zpochybnil jeho slib, že se bude pravidelně do své domovské čtvrti vracet na návštěvu.

Hospoda musí být za rohem, jinak je k ničemu.

Rolf měl pravdu, tak jako většinou. Ale i přesto jsme zůstali přátelé, myslí si Walter. Od prvního piva, které u něj na baru vypil, se Walter cítil Rolfovi zavázaný. Vždycky mezi nimi panovalo tiché porozumění. Nevykládal svoje starosti na jedné z Rolfových barových židlí tak jako většina jiných hostů proto, že pro ně nenašli jiné ochotné ucho, ale protože věděl, že se mu dostane pochopení.

II

Dveře se ani nepohnuly. Nepomohlo tahat za kliku, ani se do nich opřít. Nedrží je ani vlhkým počasím nabobtnalá futra, zevnitř je prostě zavřeno na petlici. Walter nahlíží dovnitř špinavým oknem. Lokál zeje děsivou prázdnotou. Chabé světlo pronikající špinavými okny dosahuje sotva k baru. Kuchyně je jenom temná díra vedoucí zřejmě do nikam. Za všemi lavicemi a pod stoly, všude tam, kde nějaká překážka vrhá stín, jsou takové malé, zdánlivě bezedné díry. Walter zaklepe na okenní tabuli. Uvnitř se nic nepohne. Obejde dům k vedlejšímu vchodu, který vede k bytům. Z praktických důvodů bydlí Rolf přímo nad svojí hospodou. Zazvoní a ustoupí několik kroků zpátky. Okna jsou zavřená, což není nic divného, protože Rolf se v bdělém stavu jen málokdy zdržuje doma. Zazvoní ještě jednou.

Jakobe, jsi to ty?

Walter se otáčí. Na druhé straně ulice stojí Ruth a unaveně pozvedá ruku. Od té doby, co Ruth skoro umřela na vleklý zápal plic, má zakázáno kouřit. Ztrátu si kompenzuje o to větším množstvím alkoholu, a proto je pořád unavená. Walter se s Ruth seznámil u Rolfa a chová k ní úctu. Bývala učitelkou v mateřské škole, teď je v důchodu. Po čtyřiceti letech a bezmála tisícovce dětí jí nikdo nemá za zlé, že už žádné děti vidět nepotřebuje.

Ruth! Co je s Rolfem? Proč má zavřeno?

Ruth je bledá a levé oko jí nervózně cuká. Mlčí a Waltrovi se zdá, jako by se jí tváře při zmínce o Rolfovi ještě víc propadly. Když začne dělat rukou ve vzduchu těkavé pohyby a zalesknou se jí oči, ví Walter, že situace je vážná. Konečně Ruth otevírá pusu.

Zmizel.

Walter si není jistý, jestli dobře rozuměl. Přechází přes ulici k ní.

Co je s Rolfem?

Zmizel.

Ani napodruhé mu její slova nedávají smysl. Nerozumí, nechápe, co má zmizení v souvislosti s Rolfem znamenat.

Je mrtvý. Je po něm. Je pryč. Je s ním konec.

Ruth sklopí oči a pohyb ruky zaniká ve smutném mávnutí. Není stvořená ke zvěstování špatných zpráv. Walter žasne nad čistotou látkového kapesníku, který Ruth vytahuje z rukávu, aby se vysmrkala, a ve stejném okamžiku ví, že po téhle myšlence nezůstane v jeho hlavě ani stopa.

Zmizel, nebo je mrtvý?

Obojí. Našli na břehu Aare jeho oblečení.

A Rolf?

Koupe se už týden. Dobře se schoval. Nic jsi o tom neslyšel?

Walter kroutí hlavou.

Bylo to přesně před týdnem?

Ruth se na něj dívá.

Má to nějaký význam?

(…)

Rolf zmizel a neexistují žádní svědci. Ruth mu vyprávěla, že policie našla na břehu jeho oblečení, svazek klíčů a dvacetifrankovou bankovku. Zbytek zmizel. Walter není smutný. Neví, co je to za pocit, co těžce spočívá na jeho hrudi. Rád by mu přiřadil nějaké jméno, smutek, zoufalství nebo bezradnost, ale žádný ze známých pojmů není v souladu s tím, co cítí. Chtěl by plakat, nebo alespoň na břehu Aare pokleknout v hlubokém pohnutí. Místo toho tady vzpřímeně stojí a usmívá se. Před ním protéká řeka, v níž se Rolf s největší pravděpodobností utopil, Aare. Voda nese stále to samé jméno, ačkoli to, co teď protéká okolo, nemá nic společného s tím, v čem se Rolf utopil. Jestli Rolf utonul v Aare, má teď před sebou Thunské jezero, jestli ne dokonce nějakou část tajícího Aarského ledovce.

Tady se Rolf utopit nemohl, pomyslí si Walter, ne na tomhle všedním, klidném úseku řeky uprostřed města. Hodí do vody kámen. Rovnoměrné, soustředné kruhy. Všechno jako vždycky. Pozoruje kruhy, jak je proud zahání. Přiblíží se o krok k vodě. Bota se mu boří do země změkčené deštěm. Svlékne si bundu, nechá ji padnout na zem, sejde ze strmého břehu a vběhne do vody. Sahá mu kousek nad boky. Tady se nikdo utopit nemůže. Walter hledá pevné místo, kde by se postavil, a proud ho unáší o několik metrů dál, než se nohama znovu zachytí. Směje se, dělá velké kruhy pažemi a plácá dlaněmi proti hladině, aby vyzkoušel, jak je voda tvrdá. Projíždějící cyklista v zářivě žluté bundě si ho starostlivě měří pohledem a zabírá do pedálů s ještě větší silou. Walter přichází k sobě a vystupuje z vody. Trvalo to jenom pár chvil. Usedá na kámen a pláče, jako by kapky vody, které mu stékají z vlasů přes obličej, uvolnily slzám cestu.

 

překlad © Karolína Kloučková
Překlad vznikl během autorova rezidenčního pobytu v Praze (listopad – prosinec 2012), který se uskutečnil v rámci sítě evropských literárních center Halma, jejímž je Institut umění členem.
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky, autora a nakladatelství.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2018x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce