Díaz Canales, Juan; Guarnido, Juanjo: Blacksad

Díaz Canales, Juan; Guarnido, Juanjo
Blacksad

recenze komiks

Dílo dvou mladých španělských tvůrců patří k těm komiksům, které čtenáře upoutají hned na první pohled svou virtuózní kresbou. Žánrově jde o detektivní drsnou školu, jen tu lidé mají obličeje zvířat. Jako pocta tomuto žánru se všemi jeho klišé je Blacksad v podstatě bezchybný.

Černý kocour jako hrdina comics noir
Juan Díaz Canales, Juanjo Guarnido: Blacksad. Přel. Richard Podaný, Crew, Praha, 2012, 224 s.

Pátá kniha edice Mistrovská díla evropského komiksu nakladatelství Crew zamířila od moderní klasiky přímo do současnosti. Zatímco předtím nakladatelství přichystalo souhrnná vydání slavných (a vesměs již ukončených) komiksových sérií z posledních tří desetiletí minulého století (Arzach, Incal, Věčná válka), tentokrát přišla na řadu série, jejíž první díl vyšel přesně roku 2000 a jejíž autoři doufejme ještě mnoho dalších dílů přidají. Scenáristovi Díazu Canalesovi bylo koneckonců letos teprve čtyřicet, kreslíř Juanjo Guarnido je jen o pět let starší. Oba dva jsou Španělé, ale tvoří primárně pro mnohem větší frankofonní trh.

Blacksad patří k těm komiksům, které čtenáře upoutají hned na první pohled svou virtuózní kresbou. Juanjo Guarnido není žádný velký experimentátor, zato ruku má neuvěřitelně obratnou a jistou, „vykreslenou“ ze zaměstnání (pracuje či přinejmenším dlouho pracoval pro francouzskou animační pobočku studia Disney). Suverénně zvládá akci i grimasy, vhodně pracuje s barvou, umí všechny možné efektní podhledy a nadhledy a nebojí se měnit rytmus ze základních čtyř pásů okének na stránce až po celostránkový obrázek. Skvěle se vyrovnal také s antropomorfními zvířaty, častým prvkem komiksů (nejen) pro děti, jejichž tvůrci se ovšem dost často nevyhnou logickým nesrovnalostem. V případě Blacksada to neplatí – postavy mají pouze některé zvířecí prvky (především hlavu, občas ocas nebo drápy na rukou), jinak je jejich tělo i chování zcela lidské, přičemž ženy/samice mívají výstavní křivky včetně dvou plných a pevných prsů.

Jednotlivé zvířecí druhy přitom slouží především k charakterizaci postav – policisté mají převážně podobu psů nebo psovitých šelem, vědec je zobrazen jako sova, pohotový novinář a příležitostný parťák titulního hrdiny má vizáž lasičky. Samo o sobě to není úplně originální a místy se to nevzdaluje od zažitých stereotypů, ale při tak značném množství všech možných zvířat od obojživelníků po primáty, s četnými poddruhy a rasami (zejména v případě psů), vždy perfektně zachycenými a zároveň obdařenými individuálními charakteristikami, to kreslíři brzy odpustíme. Vzrůst přitom zvířecímu druhu neodpovídá – takže černý kocour John Blacksad svádí vyrovnané pěstní souboje s hromotluky s tvářemi nosorožců, kajmanů a medvědů. Kreslíř se výborně vyrovnal i s tím, když mu scénář předepsal zobrazit rasistický konflikt. U „bílých“ to není tak těžké, ty představují lední medvěd, polární liška, hranostaj nebo kozel. Ale když dojde na „černé“, Guarnido se nespokojí s pouhou černou barvou nebo jejím odstínem – dotyčné zvířecí obličeje mají zřetelně negroidní rysy (plnější rty, černé vlasy a oči). Jindy své postavy kreslíř vymaluje v typicky zvířecím gestu či pohybu: cení zuby či ježí srst, a když se kocour Blacksad lekne, sklopí uši.

Guarnidova bravurní kresba přitom těží z dobrého scénáře. Žánrově jde o detektivní drsnou školu, což není v komiksu nic neobvyklého, zvláště v posledních dvou desetiletích se drsná škola do komiksu zjevně vrací. Juan Díaz Canales však své příběhy zasazuje do prostředí a období, které je pro drsnou školu charakteristické, ba emblematické – totiž do Ameriky padesátých let s tehdejšími typickými rekvizitami (například detektiv nosí neodmyslitelný pršiplášť). Ale také s tehdejšími výraznými společenskými krizemi – v jednom příběhu se objeví Ku-klux-klan a rasistická politická strana (ve znaku má překvapivě hrozivý symbol sněhové vločky), další má špionážní zápletku, spolek komunistických umělců a vědců je pronásledán kohoutem připomínajícím senátora McCarthyho. Města, v nichž se příběhy odehrávají, mají rysy Los Angeles, San Franciska, New Yorku či New Orleansu, najdeme tu průkopníky blues, první narkomany, floutky v kožených bundách a segregované šatny pro bílé a barevné. A dokonce jednu starou fotografii, na níž je zvířecí Hitler; s kocouříma ušima.

Také detektivní zápletky všech příběhů (rozsahem na hranici mezi povídkou a novelou) jsou na komiksové poměry nečekaně vynalézavé a propracované. Nejjednodušší je úvodní příběh, další tři už pracují s rafinovaným a rozsáhlým komplotem, který se ovšem jeho osnovateli občas vymkne z rukou. Ve shodě s příjmením hlavního hrdiny (příjmení Blacksad doslova znamená Černosmutný) sice všechny končí vyřešením případu, ale bez happyendu. Zůstává smutek nad chybami a špatnými rozhodnutími celé řady zoufalců a z nich vyplývajícími zmařenými šancemi i životy. Nejde tedy o žádnou parodii, život ve světě Blacksada je dost krutý a nevděčný. Alespoň že je u dvou příběhů humorný epilog.

Jako pocta drsné škole a filmům noir se všemi jejich klišé je Blacksad v podstatě bezchybný; kdo má ten žánr rád, musí si i tuto originální komiksovou verzi zamilovat. České verzi lze vytknout jen zmenšený formát – ale na ten už jsme si u edice Mistrovská díla evropského komiksu celkem zvykli – a dvě drobné chyby na obálce: americká drsná škola není záležitostí 30. let, ale desetiletí pozdějších, a John Blacksad není černý panter, ale obyčejný kocour. V neobyčejném komiksu, samozřejmě.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pavel Mandys, 30.12.2012 20:50
Díaz Canales, Juan; Guarnido, Juanjo: Blacksad
Ono už to spojení "krystalicky čistý styl" je natolik subjektivní, že to každý může najít jinde. Ale v případě Blacksada je myslím jasný odkaz na chandlerovky a to ty s Philem Marlowem - Blacksad je soukromý detektiv, fešák kocour (Chandler si myslím Marlowa představoval jako Cary Granta), kterému padají... krasavice do náruče, ale nakonec to stejně nevyjde. Hammetovi detektivové jsou jiní, možná zajímavější, ale tlouštík z Kontinentální tou ikonou věru není. Takže 40. léta (první Chandlerův román Big Sleep je 1939), tam začíná také film noir, který je zase určující po vizuální stránce. Táhlo se to ještě do 50. let, tahle dvě desetiletí jsou obvykle považována za klasiku. Jestli "krystalická klasika" je dřív, to nevím, ale pochybuji.
Vložil: Jan Vaněk jr., 30.12.2012 19:00
Díaz Canales, Juan; Guarnido, Juanjo: Blacksad
Kterých desetiletí? Větu na záložce "Scenárista Canales pro něj vybral krystalicky čistý styl americké detektivky drsné školy ze 30. let" chápu jako odkaz na hard-boiled school Black Mask, Hammetta a raného Chandlera.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3450x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce