Fučík, Josef: Válka 1866: Běda poraženým

Fučík, Josef
Válka 1866: Běda poraženým

recenze historie

Josef Fučík se dlouhodobě zabývá vojenskými dějinami a na toto téma publikoval několik knih, např. Soča (Isonzo) (1999), Piava 1918 (2001), Osmadvacátníci (2006), Generál Podhajský (2009) nebo Stín jaderné války nad Evropou (2010). Je také spoluautorem monografie Válka 1866 (s Pavlem Bělinou), kterou společně vydala nakladatelství Havran a Paseka v roce 2005.

Josef Fučík: Válka 1866: Běda poraženým. Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 336 s.

Josef Fučík se dlouhodobě zabývá vojenskými dějinami a na toto téma publikoval několik knih, např. Soča (Isonzo) (1999), Piava 1918 (2001), Osmadvacátníci (2006), Generál Podhajský (2009) nebo Stín jaderné války nad Evropou (2010). Je také spoluautorem monografie Válka 1866 (s Pavlem Bělinou), kterou společně vydala nakladatelství Havran a Paseka v roce 2005.

Svébytný doplněk k monumentální monografii
Záložka nejnovější Fučíkovy knihy říká, že volně navazuje na výše zmíněnou publikaci z roku 2005, bezmála sedmisetstránkovou, která už nemohla svým rozsahem pojmout všechny děje následující po drtivé porážce rakouské armády u Hradce Králové. Toto tvrzení může trošku mást, protože Válka 1866: Běda poraženým rozhodně nejsou pouhé dodatky, nebo snad dokonce vyškrtané „odpadky“, jež se do původního díla nevešly. Samozřejmě doplňuje a navazuje na předchozí publikaci, ovšem jedná se o zcela svébytné dílo, které lze číst i bez znalosti předchozí práce a může zaujmout i čtenáře, jenž se o válečné dění v severovýchodních Čechách v létě 1866 přímo nezajímá. Na své si přijdou milovníci vojenské historie stejně jako zájemci o dějiny moderního českého státu, jež se začaly tvořit na královéhradeckém bojišti, zrovna tak jako čtenář, který si rád přečte něco o dnes tolik populárních „dějinách všedního dne“. Autor dokázal pro laika leckdy nezáživná historicko-politická a statistická data zalidnit osudy jak známých historických postav, tak i spousty dnes už bezejmenných komparsistů, kteří však svízelné chvíle neprožívali s o nic menšími emocemi.

Tři části, mnoho osudů
Smutným hrdinou první části je polní zbrojmistr Benedek, vrchní velitel rakouské Severní armády, který se stal obětním beránkem a na jehož hlavu padla veškerá vina a pohana za prohranou válku. V prvních kapitolách autor na základě studia bohatých pramenů (primární prameny, německé a rakouské archivní dokumenty i tamní dobová literatura a tisk jsou jakožto zdroj informací pro Josefa Fučíka samozřejmostí) odhaluje pravé příčiny fiaska. Zahraniční politiku císaře Františka Josefa I., kterou své Rakousko zahnal do mezinárodní izolace a nutnosti bojovat na dvou frontách. Neschopný velitelský sbor, zejména na nejvyšších postech, kde se funkce rozdělovaly spíš na základě rodového původu a protekce než na základě znalostí a schopností. Zkostnatělost rakouské vojenské mašinerie, která na všech stupních zaspala dobu. Tvrdohlavé lpění na přežité taktice stereotypních útoků na bodáky, přecenění role pevností, to vše vedlo nejen k prohře, ale i k nesmyslně vysokým ztrátám. Jednoduše řečeno, Prusům vítězství nepřinesly jejich moderní pušky zadovky, jak se po léta zjednodušeně tvrdilo, ale celý komplex příčin vyvěrajících především z toho, že rakouští vojenští teoretikové, včetně císaře, se na rozdíl od svých pruských kolegů nedokázali vymanit z dogmat o organizaci armády a o vedení boje platných v 18. století. Poražených by nebylo bez vítězů, a tak autor nabízí srovnání obou armád, co se týče systému náboru rekrutů, formování důstojnického sboru, taktiky a strategie, výstroje a výzbroje i výcviku. Rozdíly v taktickém pojetí boje najde čtenář srovnané v přehledné tabulce. Jsou samozřejmě zmíněni i strůjci pruského vítězství, Otto von Bismarck a náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke, kteří již od začátku šedesátých let promýšleli a vypracovávali strategii vojenského vpádu do Čech.
Na scénu se postupně dostává polní zbrojmistr rytíř Ludwig von Benedek. Autor objektivně hodnotí jeho vojevůdcovské i lidské kvality; to znamená, že vyvrací zakořeněné názory, vzešlé hned po bitvě u Hradce Králové z okolí Františka Josefa I., že byl nejhorším rakouským vojákem celé války a jediným viníkem prohry. Fučík ale nezamlčuje ani chyby, jichž se Benedek během celého polního tažení dopustil. Hodnotí jej jako vynikajícího velitele na úrovni armádního sboru, který však na velení celé téměř čtvrtmilionové armádě již nestačil. Ovšem jeho nominace na tento post padá opět na vrub Františka Josefa I. a jeho kamarily. Zajímavý je i vhled do Benedekova života po válce, kdy spolu s manželkou dožíval zcela zapomenut, nebo spíš ignorován, v ústraní.
Kromě toho před čtenáře vystoupí i další vysocí armádní činovníci, kteří měli po tragické prohře potíže (na rozdíl od Benedeka vcelku oprávněné a paradoxně s mnohem šťastnějším koncem) s habsburským domem.

Druhá část knihy pojednává o vnitropolitických problémech habsburské mnohonárodnostní monarchie. Nejprve autor relativizuje tradovaný úmyslný podíl vojáků italské národnosti na rakouské porážce a popisuje složitou diplomatickou hru o Benátsko (které muselo Rakousko sardinskému králi postoupit navzdory drtivému vítězství své Jižní armády), do níž zasáhl i Napoleon III.
V další kapitole autor líčí dva Pruskem iniciované pokusy o odtržení Uher od Rakouska – neúspěšnou Garibaldiho labutí píseň, když ztroskotaly snahy jeho dobrovolnických sborů o vylodění v Dalmácii i o vpád do Tyrol, a tragikomickou anabázi příslušníků „Klapkovy legie“, jednotky složené z maďarských emigrantů, zběhů a zajatců. Byť v pozadí za nitky tahal Bismarck, prezentace negativního až opovržlivého postoje Prusů k těmto dobrodruhům v jejich službách je pro českého čtenáře zajímavý z hlediska československých legií, formujících se na podobných, ne-li totožných, idejích o nějakých padesát let později, a také z hlediska vlasovců, kteří ač v květnu 1945 výrazně pomohli Pražskému povstání, dodnes o nich „taktně“ mlčíme. (Při četbě této pasáže je dobré vědět, že Josef Fučík v knize Osmadvacátníci zaujímá k čsl. legiím velice rezervovaný postoj a naopak vyzdvihuje až heroizuje ty Čechy, kteří se nezpronevěřili přísaze a za Rakousko-Uhersko a svého císaře bojovali se ctí až do hořkého konce.)
Na závěr druhé části autor zmiňuje prakticky bezvýhradnou věrnost Čechů (vojáků v bojích i civilistů v odmítavém vztahu k Prusům jakožto „osvoboditelům“ od rakouského jha) monarchii i císařovi, která však už o rok později, po rakousko-uherském vyrovnání, značně a natrvalo ochladla. Zajímavý je i popis vývoje názorů pruských politických špiček na připojení obsazených Čech k Prusku.

Třetí část je věnovaná Františku Kabeláčovi, mladému novopečenému poručíkovi 2. třídy, který v boji odložil zbraň a zběhl od jednotky, za což byl exemplárně odsouzen k smrti prachem a olovem a v září 1866 nedaleko Vídně popraven. I tento tragický příběh byl dosud opředen spoustou smyšlenek a omylů, které se autor za pomoci fundovaných argumentů snaží uvést na pravou míru. Čtenáři se kromě vlastního případu dostane mnoha informací o „Kabeláčově“ čáslavském 21. pěším pluku, o každodenním životě dobrovolníků v rakouské c. k. kadetní škole i o tehdejší vojenské justici.

Čtivý styl a pečlivá redakce
Styl Josefa Fučíka je věcný a střízlivý, jak se na populárně-vědeckou literaturu sluší. Věty autor formuluje jasně a srozumitelně, text logicky plyne, vyprávění nezadrhává, takže je radost knížku číst. Přispívá k tomu i přehledné členění textu a pečlivá redakční práce (všiml jsem si tří chyb – neuzavřená závorka, nadbytečné zvratné zájmeno a záměna písmenka). Jediný zádrhel se objevil na stranách 267–268, kdy se ve dvou odstavcích čtyřikrát vystřídají jména velitelů: Weber a Wöber, což může vyvolat dojem chybného přepisu jediného jména. Ve skutečnosti existovali oba, ten první byl velitel armádního sboru, ten druhý velel brigádě (podřízené jednotce). Problém tkví v tom, že neznalý čtenář si to přímo v knize nemůže ověřit, neboť v jinak přehledné tabulce na str. 60–61 jsou uvedeny se svými veliteli pouze brigády, armádní sbory nikoli. Informaci lze „vytěžit“ přímo z textu o pár stránek dál (str. 270–271), ale to už je jaksi s „křížkem po funuse“, pokud si toho čtenář vůbec všimne. Tyto výtky bych vzhledem k rozsahu knihy i kvalitě ostatního textu kvalifikoval jako nicotné. Rovněž tak není co vytknout tisku černobílých fotografií v textu, mapek, schémat a reprodukcí dobových rytin.
Dílo uzavírá přehledný poznámkový aparát, obdivuhodný soupis literatury a svědomitě zpracovaný jmenný rejstřík (který mi ve Válce 1866 z roku 2005 chyběl).

Po všech stránkách poctivou knížku Josefa Fučíka s čistým svědomím vřele doporučuji každému zvídavému čtenáři.

© Tomáš Havel

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

51%čtenáři

zhlédnuto 3324x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce