Caragiale, Ion Luca

Caragiale, Ion Luca

studie beletrie zahraniční

Právě uplynulý rok 2012 byl pro rumunskou literaturu jubilejním – 6. června totiž uběhlo přesně sto let od chvíle, kdy v Berlíně zemřel jeden z nejvýznamnějších rumunských spisovatelů, Ion Luca Caragiale (1852–1912).

Ion Luca Caragiale – velikán rumunské literatury

Právě uplynulý rok 2012 byl pro rumunskou literaturu jubilejním – 6. června totiž uběhlo přesně sto let od chvíle, kdy v Berlíně zemřel jeden z nejvýznamnějších rumunských spisovatelů, Ion Luca Caragiale (1852–1912). Prozaik, dramatik a publicista, který je považován za předního představitele kritickorealistické tendence v Rumunsku, se roku 1852 narodil do divadelní rodiny a sám u divadla začínal jako nápověda. Jeho otec zemřel, když bylo mladému Ionu Lukovi pouhých osmnáct let, a role živitele tedy připadla na něj. Za jeden z hlavních problémů, které jej provázely, by se dal pokládat neustálý nedostatek prostředků a jejich shánění různými způsoby obživy. Poznamenáváme-li v prvním odstavci článku toto, nečiníme tak pouze pro ucelení představy o životě velkého rumunského autora; chceme také poukázat na fakt, který objasňuje mnohé jeho pozdější kroky a činy. Caragiale, přestože měl přirozený smysl pro komediální zápletku, byl totiž autorem především politickým – k čemuž zřejmě velkou měrou přispěla právě skutečnost, že jeho vlastní životní situace již od raného věku nebyla nejjednodušší. Přes to přese všechno byl od mládí přesvědčen, že obživa psaním by jej naplňovala a těšila.

Tento sen si Caragiale splnil. Kromě dramatu, které by se dalo nazvat jeho stěžejním žánrem, se věnoval psaní krátkých humoristických próz a novinových črt, za jejichž mistra je dnes považován. V době, kdy pronikal do divadelního prostředí, začal také přispívat do různých publicistických plátků. Postupem času se z něj vyklubal i zdatný režisér a organizátor společenského života, kterého sice v uměleckých kruzích uznávali, neoblíbila si ho však vlivná vrstva, která byla v té době u moci. Proto Caragialovo počáteční nadšení vyústilo ve velkou deziluzi. Tím se dostáváme k jednomu z hlavních témat, které jsme již výše naznačili a kterým se Caragiale ve své tvorbě zabýval – byla jím politika.

Přesněji politická satira. Není důležité, zda chtěl nebo ne, ale jako člověk lačnící po pravdě nedokázal mlčet – a zřejmě i proto byl jeho život tak komplikovaný. V době, kdy spisovatel žil, tedy za pomalého rozvoje kapitalismu, byla nejprve u moci silná skupina velkostatkářů. Ta se však posléze spojila s buržoazií a vytvořila s ní koalici. Nezrušili feudalismus, naopak z něj těžili, a absence jakéhokoli hlouběji propracovaného politického programu způsobila, že se vše ve státě přizpůsobovalo potřebám konkrétních zastánců nejvyšších postů. Účel světil prostředky. Caragiale byl politicky liberálního zaměření a celý život tíhl k levici. Když se tedy v Rumunsku nedočkal vytouženého uznání, přestěhoval se v roce 1905 natrvalo do Berlína, kde také o sedm let později zemřel. Nepřestal však ani odsud zasahovat do rumunské politiky a ostře se proti poměrům v rodné zemi vymezoval. Podle Caragiala neexistovala v Rumunsku vláda, která by měla jasný ideově daný program, a nejpozději každý třetí rok docházelo k obměně ve vedoucích pozicích. Tento rotační systém, kdy se u moci pravidelně střídali konzervativci a národní liberálové, fungoval v Rumunsku od roku 1884 až do počátku první světové války.

Politický systém s jeho slabinami popsal Ion Luca Caragiale ve svém spise Rok 1907 od jara do zimy (téhož roku povstal v Rumunsku vykořisťovaný rolnický lid). Objasňuje zde dopodrobna vzniklou situaci s pohrdáním, ale zároveň strukturovaně, jako by chtěl rumunské poměry vyložit celému zbytku Evropy. „To tedy znamená, že místo aby se vláda odvozovala od většinového zastoupení národa, odvozuje se jednomyslnost národa od vlády. A tak se to děje pravidelně, v nejlepším případě každé tři roky; tedy o rok dříve, než jaká je zákonná doba… Padla jedna vláda a nastoupila druhá; ihned se vyměňuje úřednictvo státní, krajské i obecní správy – od prefekta a generálních tajemníků ministerstev až po posledního policajta a předměstskou porodní bábu…“

Kromě tohoto článku sepsal Caragiale také množství krátkých prozaických útvarů, které u nás vyšly v 50. letech souborně ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v překladech předních českých rumunistů. Patří mezi ně mimo jiné Vědec, Výletní vlak, První máj 1893, Řetěz slabostí či High-life. Mnohé z nich byly převzaty z Caragialem založeného satirického časopisu Rumunský žvást, ve kterém naplno uplatňoval vlastní um – jeho texty bývaly se vší svou nadsázkou štiplavé a ostré.

Neméně kritický byl v dramatické tvorbě. Caragialova dramatická prvotina, dvouaktová hra Bouřlivá noc (1879, česky 1958 v překladu Iva Valenty a Václava Vlasáka), zesměšňuje nevzdělané zbohatlíky z periferie toužící po přijetí do vyšší společnosti. Hlavní postava, Dumitrache Titircă, nedbá vlastně na nic jiného než na svou „čest hlavy rodiny“, přičemž toto slovní spojení v textu opakuje mnohokrát. Naštěstí má věrné služebníky. Jeho důvěrník Chiriac, který toto jeho nevýslovné přání zná, mu potají chodí za ženou (motiv cizoložství se také v Caragialových dílech objevuje nezřídka, jak se brzy přesvědčíme). Dumitrache nic netuší a v závěru, když to už už vypadá, že by nešťastnou náhodou mohla nevěra vyjít najevo, je ujištěn, že kravata nalezená na polštáři manželky je přece Chiriacova, což jej zcela uklidní. U svého debutu, který stejně jako mnohé další dramatické texty uveřejnil Caragiale v časopise Convorbiri literare (Literární rozpravy), vydávaném literární společností Junimea (Omladina), uvádí na počátku stručné shrnutí děje, který má následovat, tak jak se to dělalo u jednoduchých situačních hříček.

Právě proto, že toho měl mnoho na srdci a nejsnadněji své myšlenky vyjadřoval pomocí jednoduchých zápletek se satirickým podtextem, proslavil se Ion Luca Caragiale především jako komediální autor. Jeho nejvýznamnějším dílem, které bývá považováno za vrchol divadelní tvorby a základ moderní dramatiky v Rumunsku vůbec, je komedie nazvaná Ztracený dopis (1884). Jde v tomto případě nejen o kritiku dvou tehdy největších politických stran, ale i politických machinací obecně, v čemž je text dodnes velmi aktuální. Aby ještě zdůraznil mocenské postupy vysokých hodnostářů, situoval jej autor do okresního města a období těsně před volbami, kdy bývají intriky nejvyhrocenější. Sled komických situací odstartuje fakt, že se ztratí milostné psaní adresované okresním hejtmanem Štěpánem Tipătescem ženě jeho nejlepšího přítele Zachariáše Trahanacheho. Přestože se o něm manžel Zoe Trahanachové dozví, přesvědčivě (i pro čtenáře) předstírá, že pomluvě nevěří a že na svou manželku ani přítele nedá dopustit. Shodou okolností se objevuje investigativní novinář a člen opozice Caţavencu, který nevěrnici pohotově vyhrožuje otištěním tohoto doličného předmětu. Protože je ale Zoe ženou na svém místě a se svým mužem i ostatními vlivnými jemně „oře“ dle svého, docílí nejprve toho, že všechny hlasy připadnou opozičnímu kandidátu a výsledek voleb bude zcela „naruby“. V úplném závěru dramatu však volby nevyhraje ani jeden ze zmíněných, nýbrž podle pravidla „když se dva perou, třetí se směje“ zcela jiný člověk, bezpáteřní a hloupý podvodník Dandanache. Aby byla zkorumpovanost všech předních představitelů města ještě zdůrazněna, je daný kandidát ujištěn vlivnými o vítězství a o tom, že nepřijde ani o jediný hlas.

Všechny postavy v dramatu mají předobrazy skutečně žijících lidí – a těžko říci, jak moc autor jejich bezpáteřnosti přidal či ubral. Protože je přesvědčen, že dějiny bývají tvořeny malými lidmi, připomíná drobnokresba charakterů mnohé světové autory s kritickorealistickou tendencí – ponejvíce snad Gogola s jeho známou komedií Revizor. Role ženy jako hybatelky společenských a politických událostí zaujímá významné místo – jak si totiž v textu můžeme všimnout, paní Zoe vládne nejen v domácnosti a ložnicích obou mužů, ale ovlivňuje také obratně dění na celém okrese. A přestože je na první pohled nešťastnou manželkou zamilovanou do jiného, Zoe velmi dobře ví, čeho svými intrikami může dosáhnout, a také se jí to podaří. Milostný trojúhelník je navíc výhodný pro všechny zúčastněné – a Zachariáš si dobře uvědomuje jeho dopad na vlastní postavení i co by se mohlo stát, kdyby přiznal, že o nevěře ví. Nadále proto zatlouká a ujišťuje nejlepšího přítele o své přízni. Postavy jsou pokrytecké a maloměšťácké do jediné, snad kromě Podroušeného občana, u něhož je jediným zásadním atributem kromě pijáctví otázka, koho volit. Nesmířil se zatím s faktem, že je u nich ve městě hybatelem dění opravdu vždy jen ten, kdo má právě v ruce žezlo. Symbolizuje tedy nás, běžný lid, který zoufalé situaci v politice může jen nečinně přihlížet, a sám pro sebe krčit rameny, komu dá svůj hlas, jakkoli tuší, že je vše předem ztraceno.

Občané města jsou přehnaně demagogičtí, řeční, a přitom si nevidí na špičku nosu. Smysl předvolebních debat a projevů se ztrácí ve změti slov, v neustálém přerušování jedné postavy druhou a v přesvědčování, že moje pravda je ta jediná, o kterou kráčí. Ne náhodou přiznává velkou inspiraci Caragialovou tvorbou i francouzský dramatik rumunského původu Eugène Ionesco, který je dnes považován za jednoho ze stěžejních absurdních dramatiků. Vyprázdněné dialogy, jazyk postrádající hloubku i smysl, fráze a floskule jsou vršeny jedna na druhou. Caragialovy charaktery jsou často – jako v tomto díle Dandanache – jazykově rozrůzněny, a tak je hloupost figurky ještě podpořena třeba nesnesitelným šišláním. Dalším znakem, který je v českém překladu znát méně, ale autor s ním hojně pracoval, je odkazování jmény k vlastnostem či morálce postav. Marie Kavková jména v překladu ponechává v originálním znění, ale Otakar Jirouš ve svém překladu Tipăteska nazývá Štěpánem Krucipískem, Zachariáše Podšívkou, Dandanacheho Nádivkou. Jinak se ale překladatelé z Caragialovy rumunštiny shodují, že je jeho specifický vtip velmi často nepřenosný, a proto i mnohé narážky zůstaly pro české čtenáře někdy skryty.

Jiné významné drama Když se slaví karneval (1885) se odehrává v období masopustu – bylo by tedy z motivického hlediska možné jej srovnat třeba s takovými dramatickými díly, jako je Topolův Konec masopustu. V tom ovšem rezonují na pozadí reje masek témata spíše niterná, skrytá a problémy hluboce osobní, kdežto u Caragiala jsou maškary opět příležitostí, jak uplatnit komediální talent a strefovat se do lidské nátury. Několik žen a mužů rozplétá složitá vlákna vzájemných nevěr a nedorozumění, vždy za vydatné snahy vypadat před ostatními jako ten nejctnostnější. Vcelku se ale dá říci, že v sobě text hry již neobsahuje tolik společenské angažovanosti a kritiky – Caragiale v ní později pokračoval zejména časopisecky.

Dnes se již zřídkakdy objeví na veřejnosti někdo, kdo by byl takovým „katem“ společenských poměrů, a zároveň dokázal své záměry předestřít s podobnou grácií, jako to dovedl Caragiale. S ulehčením snad můžeme konstatovat, že je naše dnešní situace (jak česká, tak rumunská) odlišná a o mnoho stabilnější a že za to můžeme děkovat těm, kteří se o ni podobnou angažovaností zasloužili. Jak se ostatně dozvídáme z předmluvy J. Š. Kvapila ve svazku vydaném u nás v 50. letech, byl Caragiale roku 1952 (výročí sto let od jeho narození) oslavován nejen rumunským lidem, ale také obyvateli dalších zemí východního bloku. Na rozdíl od význačných představitelů klasického období, jejichž znalost byla za socialismu spíše potlačována, platil zřejmě Caragiale za autora žádaného i tehdy. Přece jen ze zjevných důvodů sympatizoval s proletariátem. Význam tvorby tohoto velkého autora si však plně uvědomujeme až dnes.

© Karolína Macáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2598x

Inzerce
Inzerce