Asbjørnsen, Peder Christian; Moe, Jørgen: O obrovi, který neměl srdce v těle

Asbjørnsen, Peder Christian; Moe, Jørgen
O obrovi, který neměl srdce v těle

studie beletrie zahraniční

Po několika knihách mýtů, pověstí, legend a pohádek ze slovesnosti Islanďanů, Sámů a Gróňanů přichází nakladatelství Argo s novým překladem tradičních norských pohádek. S jejich zaznamenáváním začali přátelé Peder Christian Asbjørnsen a Jørgen Moe v první polovině 19. století. Pohádky sami upravovali a vydávali v sešitech. V Norsku jimi sesbírané pohádky vycházejí znovu a znovu a objevují se opravdu všude – například uvnitř balení nejprodávanější norské čokolády.

Doslov
Peder Christian Asbjørnsen; Jørgen Moe: O obrovi, který neměl srdce v těle. Norské pohádky. Překlad Jarka Vrbová, Argo, Praha 2012, 510 s.

Peder Christian Asbjørnsen (1812–1885) a Jørgen Moe (1813–1882) zaznamenávali norské lidové pohádky mezi lety 1838 a 1870 po vzoru bratří Grimmů, kteří vydali v Německu první sbírku v roce 1812. Po třináct letních období putovali oba sběratelé po norských krajích, především v Østlandet, Telemarku a Setesdalu, a pohádky pak vydávali v sešitech, první v roce 1841.

Podíl obou sběratelů na výsledném díle lze jen těžko určit. Jørgen Moe byl respektovaný pastor a básník. Pocházel z Ringerike ve východním Norsku a kladl důraz na jazykovou a stylistickou úroveň pohádek. Byl věrnější originálu, což znamená, že více dbal na zachování stylu svých vypravěčů (sbíral i balady, říkanky či halekačky).

Vzdělanec a spisovatel Peder Christian Asbjørnsen pocházel z Christianie (dnešní Oslo) a nápad sbírat pohádky vzešel právě od něj. Do společného díla přispěl hlavně větším podílem na sběratelské činnosti a nadšením pro věc. Pohádky literárně víc upravoval.

Asbjørnsen sbíral i pověsti a často se musel zabývat otázkou rozdílu mezi pohádkami a pověstmi. V ústním podání často přecházely tyto dva žánry jeden v druhý – stejný příběh se někde objevuje ve formě pověsti (čili odehrává se na konkrétním místě a konkrétní postavě), u jiného vypravěče ve formě pohádky. Pohádkové soubory vydávané v Norsku většinou obsahují i pověsti, my jsme je však do naší sbírky nezahrnuli.

Další sešity pohádek následovaly v letech 1844 a 1848, od roku 1852 pak byly vydávány jako společná sbírka. Za života obou sběratelů vyšlo 117 pohádek, jež také nabízí tento český překlad. Mezi sebranými pohádkami nebyly zastoupeny všechny kraje země, a to z prozaického důvodu: oba sběratelé chodili pěšky, a tak geograficky vzdálené oblasti prostě neobsáhli. I přesto však Asbjørnsenova a Moeho sbírka obsahuje asi polovinu všech pohádek, které kdy byly na území Norska sebrány.

Důležitou součástí sbírek se staly ilustrace; poprvé se objevily ve vydání z roku 1879 – první ilustrátoři, „národně romantičtí“ malíři Theodor Kittelsen (1857–1914), Erik Werenskiold (1855–1938) a Otto Sinding (1842–1909) doprovodili text ilustracemi, které tvoří v povědomí norských čtenářů nedílnou součást pohádek.

Charakter norských pohádek lze popsat jako objektivistické vyprávění realistického, často lakonického vyprávěcího stylu. Málokdy se setkáme s delšími pasážemi popisujícími city a hnutí mysli, vypravěči spíše apelovali na posluchačovo podvědomí. Hrdinové jsou sice stejně nepoučitelní jako v pohádkách jiných národů (zvláště ti nešťastní prostřední bratři, kteří vždycky udělají stejnou chybu jako ti nejstarší), ale v norských pohádkách dovedou být i značně necitelní, ba krutí. Děj bývá zasazen převážně do prostředí typického pro Norsko: hrdinové často odplouvají do světa po moři (přičemž vzdálené země mají konkrétní jméno, protože leckterou orientální zemi – včetně jejích plodin a nemocí – znali Norové jakožto námořníci lépe než blízkou suchozemskou střední Evropu), doma putují hornatou a lesnatou krajinou nebo po pobřeží.

Postavy (kromě typických tří bratrů včetně nejmladšího a zdánlivě nejhloupějšího, jak je známe ze všech indoevropských pohádek) jsou také ovlivněny místními poměry. Král připomíná spíše sedláka, který vychází na zápraží či verandu osobně vítat návštěvy (Norové byli podřízeni dánskému, hodně vzdálenému králi, a tak měli poněkud neurčitou představu o jeho životě), a jeho sídlo, královský dvůr (kongegård) připomíná spíše statek, třebaže výstavný. Zato výběrčí daní (opět vyslaní dánským králem) byli předmětem nenávisti a jejich vydřidušství znamenalo více než konkrétní nebezpečí. Skutečné zlo mezi lidmi symbolizoval Rudý rytíř; Zelený rytíř byl naopak ztělesněním Boží dobroty. Čerta a ďábla nebylo radno jmenovat pravým jménem, a tak se objevují nejčastěji pod jménem Starý Erik.

Trollové, nezpochybnitelní obyvatelé pustých hor, svým vzhledem nápadně připomínali jednotlivé hory a skály, které stejně jako tajemné průrvy a neprobádané jeskyně probouzely lidskou fantazii, moře zase skrývalo člověku vesměs nepřátelské vodní příšery.

Působivě charakterizoval norskou pohádku Moltke Moe (1859–1913), syn jednoho z prvních sběratelů a jejich pokračovatel, který v úvodu ke knize Folke- og huldreeventyr (Lidové pohádky a pověsti o huldrách) roku 1928 napsal:

„… v norském lidovém umění vnímáme zvláštní rys: obdiv ke zdravému rozumu a chladnou objektivitu, ale zároveň i pravý opak… pozoruhodnou sílu, touhu po šíři a velikosti, podkreslenou poetickými záblesky, jako je klidný půvab ženy či letního večera, mohutnost představ, jež pronikají do fantazie a tvoří jakousi nadpřirozenou přirozenost, svět ostrovtipu a prostořekého humoru, trefné ironie… prostý a zároveň působivý styl, čistý jak ranní rosa… epizodicky ubíhající děj s impresionistickými a místy silně dramatickými prvky: vypjaté okamžiky děje jsou úderné, ale vše ostatní zůstává v neurčitém oparu jako modravé vrchy v dáli a je ponecháno na naší fantazii…“

Ošemetnou a dodnes diskutovanou otázkou je jazyk, který Asbjørnsen a Moe k zaznamenání pohádek použili. Jazyková situace v Norsku byla v 19. století složitá: Po čtyřech staletích dánské nadvlády se psalo a četlo dánsky a norština se užívala pouze ve formě mluvené, hlavně v nářečích. Sběratelé postupovali tak, že z velké části užívali dánskou morfologii, jak odpovídalo spisovnému úzu, nicméně věty vystavěli dle norské syntaxe, aby vyznívaly norsky, a používali ryze norská slova, často popisující přírodu, která v dánštině neexistují. Jazyk pohádek pak měl zpětný účinek na psaný jazyk – spisovatelé jako Ibsen a Bjørnson se otevřeně hlásili k jazykovému vlivu, jímž na ně pohádkáři zapůsobili. V každém dalším vydání sbírky pak Asbjørnsen a Moe jazyk dále ponoršťovali.

Zarážející je, že ač šlo o lidová vyprávění a oba sbírali pohádky, pro zaznamenání norského mluveného jazyka upustili od přímého zápisu v dialektech. Prý proto, že v Norsku je nářečí nespočet a natolik se liší, že si jejich mluvčí někdy ani navzájem nerozumějí – tím by byl už předem omezen okruh čtenářů. Základ moderní norštině položil především Moe vytvořením jakéhosi kompromisu mezi mluvenou norštinou a tou, na kterou byl zvyklý čtenář psaného jazyka (tedy jazyka blížícího se dánštině). Zároveň oba sběratelé chápali, že jazyk se vyvíjí, a jejich výslovným přáním bylo, aby každé další vydání pohádek sledovalo jazykový vývoj a pohádky se pravopisně upravovaly. Po smrti obou sběratelů jejich přání editoři respektovali.

Základní kánon norských pohádek, toto národní rodinné stříbro, je dodnes živý (některé citáty se staly neodmyslitelnou součástí každodenní slovní zásoby), což je nejen znakem jejich kvality, ale i toho, že norské společenství se jimi stále cítí oslovováno.

Asbjornsen Asbj248rnsen Asbjoernsen

© Jarka Vrbová
doslov ke knize O obrovi, který neměl srdce v těle
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2587x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce