Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (in Romano voďi)

Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (in Romano voďi)

recenze beletrie zahraniční

Sedmadvacet textů obsažených ve sbírce dokonale ilustruje „průnik zániku a vzniku“. Každá z pohádek vykazuje jinou míru autorova čerpání z folkloru, od prosté fixace až po téměř dokonalou individualizaci. Klasické motivy romských pohádek, jako jsou čerti, duchové zemřelých mule, kořenářky a čarodějky či měření sil mezi chytrým Romem a hloupým gádžem, střídá reflexe indického původu Romů a osudu utlačovaných nebo výzva k větší otevřenosti komunity.

Milenin duch aneb Romské pohádky 2.0
Otcův duch a jiné pohádky romských autorů. KHER, Praha, 2012, 111 s.

První opravdu zásadní sbírku romských pohádek na našem území připravila k vydání Milena Hübschmannová (Romské pohádky, Odeon 1973). Tento svazek se ještě stihl svézt na vlně politického oteplení kolem Pražského jara a v názvu nesl etnonymum Romové; o půl roku později odevzdaný výbor romské autorské tvorby už neprošel ani jako literatura cikánská.

Během následující normalizační šedi se k tomuto ojedinělému počinu vraceli zasvěcení a občas se jim podařilo některou z pohádek do rozhlasu či televize protlačit – za všechny jmenujme třeba režiséra Jaroslava Hovorku. Reprint sbírky v roce 1999, zaštítěný vzdělávacím nakladatelstvím Fortuna, byl spojený s dnes už legendárním skandálem kolem údajné nevhodnosti romských pohádek pro malé děti. Anabázi kolem nesoudného rozeslání knížky do základních škol vzpomínají i editoři nové, právě uveřejněné sbírky romských pohádek Otcův duch, která navazuje na hübschmannovské pojetí ústní slovesnosti a jednoznačně se hlásí k jejímu odkazu, zároveň ale celý proces vzniku posouvá, alespoň v praktických ohledech, o úroveň výš. Místo aby za sběrem materiálu stála klasická práce v terénu, tak jak ji na vlastní pěst a často velice dobrodružně podnikala Milena Hübschmannová, autoři nynější publikace dílem oslovili už zavedené autory a dílem dali prostor neznámým psavcům, kteří zareagovali na jejich internetovou výzvu.

Nakladatelství Kher, romsky „dům“ nebo „pokoj“, je tak pojmenované možná proto, že veškerá jeho produkce vzniká z pohodlí domova. Vzniklo na sklonku roku 2012 a je to nakladatelství malé, nové a elektronické – tedy prozatím publikuje pouze na internetu. Romisté Lukáš Houdek, Radka Patočková a Iva Hlaváčková jeho založením reagují na dvě vzájemně provázané skutečnosti: zvyšující se počty Romů se zájmem o literární tvorbu na internetu a tzv. nová média.

Už před časem se ukázalo (během projektu Šukar laviben le Romendar/Romové píší, koordinovaném serverem Romea.cz), že internet je platformou, která Romům sedí. Zatímco do kamenného knihkupectví z finančních, ale i jiných důvodů zavítají zřídka, online čtou rádi a hodně. A přestože novináři a nakladatelé unisono tvrdí, že o romské autory a psaní v romštině není zájem, že zde chybí čtenářská obec, internet svědčí o opaku.

Struktura, metoda
Sedmadvacet textů obsažených ve sbírce dokonale ilustruje „průnik zániku a vzniku“, máme-li vzpomenout oblíbený bonmot Mileny Hübschmannové, kterým charakterizovala přechod od ústní slovesnosti k autorské tvorbě. V úvodu se říká, že Hübschmannová soumrak ústně předávaného dědictví připisovala nejen politice asimilace a přesidlování z převážně venkovského Slovenska do průmyslových Čech, ale také sbližování romského světa s gádžovským.

Každá z pohádek vykazuje jinou míru autorova čerpání z folkloru, od prosté fixace (M. Gáborová: Jak Andriš přelstil lakomou selku) až po téměř dokonalou individualizaci (E. Danišová: O dvou kočičkách), abychom použili termíny Jana Červenky. Klasické motivy romských pohádek, jako jsou čerti, duchové zemřelých mule, kořenářky a čarodějky či měření sil mezi chytrým Romem a hloupým gádžem, střídá reflexe indického původu Romů a osudu utlačovaných nebo výzva k větší otevřenosti komunity. Jak uvádí redakce v předmluvě, „autoři si vytrácení světa ústní lidové slovesnosti (…) uvědomují, proto se jej snaží zachytit nebo do­konce vzkřísit“. Na této ose se také jednotlivé příspěvky pohybují.

Je chvályhodné a velice důležité, že editoři v úvodu detailně popsali proces přípravy jednotlivých textů k uveřejnění. Čtenář nemusí tápat, proč jsou některé otištěny pouze česky či slovensky a jiné dvojjazyčně – je to způsobeno preferovaným jazykem produkce – nebo proč se překlady liší přístupem a kvalitou – některé texty, jako ty od Andreje Gini a Ilony Ferkové, vznikly pouze v romštině a překlad zajistila redakce, jiné si překládali autoři sami.

Může se to zdát jako hnidopišství, ale absence takového redakčního průvodce může způsobit všelijaká nedorozumění. V zahraničních publikacích se občas stává, že báseň či povídka romského autora, který je mluvčím pararomštiny nebo pochází z úplně asimilovaného jazykového prostředí, byla redaktory následně přeložena do romštiny. Dochází k absurdním situacím, kdy autor mluví nesprávným dialektem; je mu podsouvána jakási kvazi-identita. Známé jsou i případy, kdy romskou poezii napsal Nerom a pak ji vydával za hlas romského lidového barda, nebo ještě hůře, přisvojoval si ostruhy za použití romštiny pro literární účely – typický projev koloniálního myšlení.

Nebýt rukověti, kterou editoři čtenáři poskytli v úvodu, možná by zapadlo přepínání jazykového kódu, jak ho vidíme třeba u Ivety Kokyové. Když s žánrem pracuje svobodně, jako je tomu v moderní pohádce Regína a víly, píše česky; látka romské osady si ale přirozeně diktuje použití romštiny (Čendeš).

Bylo nebylo, a bude
Východisko pohádek se pak často také odráží na jejich charakteru. Ty tradiční otevírá některá z pevných pohádkových formulí typu „Has na has, jekh gadžikano gavoro“ nebo „Kaj has, kaj na has, guleja bachtaleja the Devla čačeja“. Takové zahájení si už dále vynucuje určitou plejádu postav, popis jejich chudoby a počtu dětí („ole romes has ajci čhave, keci pro něbos čercheňa“) a samospádem často i zápletku. Pokud je překlad do češtiny více méně věrný, půjde spíše o kratší věty dějového charakteru, s upozaděným popisem, a ledacos zůstane nedořečeno, protože romské vyprávění je živo svými zámlkami – ty mu dodávají dynamiku, ale také nastolují pocit vzájemného sdílení uvnitř společenství.

Naopak text, který vzniká primárně v češtině, se často opírá o navození pohádkové atmosféry prostřednictvím květnatých popisů a dějovost je až sekundární. (Z toho je mimo jiné patrné, že pohádka v romském a neromském prostředí slouží jiné funkci.) Zatímco u tradičních pohádek existuje z jedné křižovatky jen určitý počet možných scénářů, pohádka umělá – ohlasová, chcete-li – dýchá svobodnou vůlí, ale tím pádem také nevypočitatelností.

Na příkladu kontrastu pohádky O Lájošovi Lajly Žigové (primárně v romštině) a Žába Markéty Šestákové (primárně v češtině) je dobře vidět, jak si jazyk podmaňuje obsah. V té první se zdánlivě absurdní motiv omlazování manželek pomocí ubití sukovicí a následného nahrazení novou ženou ubírá neúprosně a bez komentáře k závěrečnému drsnému potrestání prostoduchých hlupáků; v té druhé, tvarově ústrojné a logické, dostane zlodějka šátku morální lekci, ze které se smí poučit a vše se v dobré obrátí. Dořečené pointy jsou vůbec produktem až tvorby umělé a v tradiční romské slovesnosti často úplně chybí.

Proměnám klasických motivů pod vlivem gramotnosti a intelektuálního odstupu od archetypů by bylo možné věnovat samostatnou studii. Tak třeba housle, tradiční hodnota v očích gádžů a prostředek společenského statusu mezi Romy, se v pohádce Zlaté housle Lucie Kováčové stávají terčem posměchu (Feri hraje tak falešně, že čerti raději propustí milovanou Máriu z pekla). Pozornost by si ale především zasloužila ústřední dvojice chytrého Roma a hloupého gádže, pro niž by se hodilo použít model získání symbolické převahy utlačovaného prostřednictvím podfuku na utlačovateli, který antropolog Michael Stewart nazývá romane buťa a obvykle se odehrává pouze v myšlené rovině.

Sbírka romských pohádek Otcův duch coby jakýsi další level slovesnosti a současně přechodný tvar mezi orálním a typografickým společenstvím je v tomto směru mimořádně inspirativní a nakladatelství Kher se za svou prvotinu rozhodně nemusí stydět.

© Karolína Ryvolová
článek vyšel v nezkrácené podobě v Romano voďi 12/12, sbírka je volně ke stažení na adrese www.kher.cz
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

41%čtenáři

zhlédnuto 2223x

katalogy

Inzerce
Inzerce