Vacek, Jaroslav: Mýtus Věčného Žida

Vacek, Jaroslav
Mýtus Věčného Žida

recenze literární věda

kniha Mýtus „Věčného Žida” sice nabízí zájemcům o danou problematiku velké množství zajímavých tipů k další četbě nebo studiu, sama ovšem není publikací zvláště poučnou, ba ani čtivou.

Letem světem s Ahasverem
Jaroslav Vacek
: Mýtus „Věčného Žida“ (Legendy o Ahasverovi). Dauphin, Praha – Podlesí, 2012, 188 s.

Nakladatelství Dauphin vydalo v listopadu knihu Jaroslava Vacka (* 1931) s názvem Mýtus „Věčného Žida“, která tomuto skromnému, ale zajímavou a pestrou nabídkou oplývajícímu podniku Daniela Podhradského bohužel na dobré pověsti nepřidá. Dvousetstránkový svazek menšího formátu obsahuje – jak napovídá podtitul Legendy o Ahasverovi – jakousi mozaiku proslulého Ahasvera, fiktivní postavy objevující se v celé řadě (nejen) uměleckých děl.

První zmínky o Ahasverovi, jeho pouť napříč staletími evropského umění, ahasverovský fenomén na poli psychiatrie – těmto oblastem se v příslušných kapitolách své práce věnuje Jaroslav Vacek, český psychiatr žijící od osmdesátých let v Německu. Bohužel tak činí způsobem dosti nešťastným a namísto ucelených pojednání na daná témata se spokojuje s pouhým výčtem jednotlivých autorů a děl a jejich stručného komentáře, jehož forma i obsah leckdy klesají na úroveň středoškolského čtenářského deníku. Nabízí se zde rovněž otázka, do jaké míry se jedná o autorovy vlastní soudy a nakolik čerpal odjinud – například z knihy německé germanistky Mony Körteové Die Uneinholbarkeit des Verfolgten (Nedostižnost pronásledovaného, 2000), jež podle Vackových slov sumarizuje vědění o všech podobách Ahasvera a na niž ve svém textu opakovaně odkazuje.

Tím ovšem není seznam vážných výtek vůči knize Mýtus „Věčného Žida“ zdaleka vyčerpán. Kritiku si zaslouží též nadmíru ledabylé zredigování celého textu (jako odpovědný redaktor je uveden Petr Bělouš), v němž se objevují četné nedostatky hned několikerého druhu. Nejeden čtenář bude vzhledem k vysokému až nadměrnému počtu citací a parafrází bolestně postrádat poznámkový aparát, který rozhodně nemůže adekvátně nahradit závěrečný seznam použité literatury, jenž nadto není zdaleka úplný. Velmi častý nešvar pak představuje nejednotný způsob zápisu cizojazyčných citací nebo názvů citovaných děl – obvykle jej doprovází český překlad (v případě dosud nepřeložených děl z pera samotného Vacka), občas se však dočkáme jen originálního znění. A k tomu všemu ještě každou chvíli narazíme na překlep či jinou nesrovnalost (spisovatel Meyerink, uvedení samotného příjmení mezi plnými jmény, nejednotné užívání tučného písma a kurzivy aj.).

Všechny vyjmenované neduhy jsou ovšem pouhými margináliemi ve srovnání s hlavním nedostatkem celé knihy, kterým je samotná její koncepce a styl. Vackova kniha sice seznamuje čtenáře s množstvím často neznámých titulů či autorů, spjatých s motivem Ahasvera, potažmo s tématem ahasverovství jako takového, ale činí tak tím nejméně šťastným způsobem. Výsledný komentovaný seznam, jehož jediným kompozičním principem (a to ještě nedbale dodržovaným) je snaha o chronologické řazení, nechává vedle sebe stanout díla z hlediska dané problematiky zcela zásadní i spíše okrajová, texty umělecké i odborné, autory české i zahraniční, a v neposlední řadě knihy a osobnosti reprezentující zcela odlišná pojetí dotyčného tématu. Podobně nevyvážený je ostatně i styl samotného Jaroslava Vacka, v němž se mísí až okázale odborné či knižní výrazy (transcedentální bezdomovství, jít ad fontes, mnestická kapacita čtenářů, deskripce ahasverismu) s přehnaně žoviálním tónem – zejména v komentářích hodnotících určité dílo (Pro současníka nestravitelné. Descartes by se musel v hrobě obracet. Subjektivno a objektivní realita, všechno jedno, promíchané jak těsto na knedlíky, jako by se nikdy nekonalo osvícenství”).

Jaroslav Vacek poněkud nešťastně překračuje hranice oblasti, v níž je zásluhou svého vzdělání i celoživotní praxe nejjistější – tzn. psychiatrie (příslušná kapitola také působí nejuceleněji a patrně to nebude jen jejím nevelkým rozsahem) – a na půdě evropské literatury, jíž je zde věnováno nejvíce prostoru, se dopouští celé řady přehmatů, zejména pak při hodnocení kvality některých literárních děl (ať už vinou neznalosti či – leckdy přiznaného! – nepochopení jejich obsahu), např. Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze nebo Meyrinkovy Zelené tváře. Sečteno a podtrženo, kniha Mýtus „Věčného Žida“ sice nabízí zájemcům o danou problematiku velké množství zajímavých tipů k další četbě nebo studiu, sama ovšem není publikací zvláště poučnou, ba ani čtivou.

 

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Josef Veselý, 17.07.2015 15:28
Vacek, Jaroslav: Mýtus Věčného Žida
Velmi výstižná recenze. Pro kulturního člověka je toto Vackovo dílo opravdu téměř nečitelné. Nedávno jsem tento paperback koupil ve Fischerově knihkupectví v Praze ve slevě za 50,- Kč, a i to pokládám za vyhozené peníze. Proč v Dauphinu namísto toho raději nevydali překlad knihy Uneinholbarkeit des... Verfolgten?
Vložil: Petr Nagy, 11.01.2013 15:00
Vacek, Jaroslav: Mýtus Věčného Žida
Zdravím, toho jsem si samozřejmě vědom, ale pořád je to jedna z edic Vašeho nakladatelství - alespoň tak jsem to vyrozuměl z Vašich internetových stránek, byť popis samotné edice tam chybí.. (stejně jako dotyčná kniha zařazená pod tuto edici, musím dodat). Ostatně mezi Vašimi novinkami figuruje dotyčná... kniha s jinou obálkou (jiným podtitulem!) a bez onoho edičního označení...
Vložil: Daniel Podhradský, 11.01.2013 14:36
Vacek, Jaroslav: Mýtus Věčného Žida
Se vším plný souhlas, milý pane Nagy, díky za recenzi, jen drobnost na obálce se skví Dauphin Strictly Commercial.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   38%čtenáři

zhlédnuto 2971x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce