Mantel, Hilary: Bring Up the Bodies

Mantel, Hilary
Bring Up the Bodies

ukázka historický román

Cenou Man Booker Prize ověnčený román z dob vlády Jindřicha VIII. pro nakladatelství Argo překládá Michala Marková, stejně jako předchozí díl trilogie Wolf Hall. Pracovní název českého překladu je Předveďte mrtvé.

Předveďte mrtvé
Hilary Mantel: Bring Up the Bodies. Harper Collins, London, 2012, 432 s.

Teď, když celá věc nabrala jednoznačný směr, začali Seymourovi Janu učit královskému chování. „Co to děláš s těmi dveřmi?“ říká Edward Seymour. Jana na něj zamžiká. „Jak je vždycky chytneš, přidržíš a proplížíš se kolem nich.“
„Říkal jsi mi, že se mám chovat nevtíravě.“ Jana sklopí oči, aby mu předvedla, co to taková nevtíravost je.
„No tak. Jdi za dveře,“ pobídne ji Edward. „A zas dovnitř. Jako královna, Jano.“
Jana vyklouzne ven. Dveře za ní vrznou. V té prodlevě se na sebe všichni zadívají. Dveře se rozletí. Nastane dlouhá, vpravdě královská pauza. Na prahu nikdo není. Pak se zpoza rohu zvolna vyplíží Jana. „Je to lepší?“
„Víte, co si myslím?“ řekne on. „Podle mě na tom vůbec nezáleží, protože odteď už si Jana dveře sama otvírat nebude.“
„Podle mě,“ řekne Edward, „se takhle její skromnost může omrzet. Podívej se na mě, Jano. Chci vidět, jak se tváříš.“
„Proč si myslíš, že já chci vidět, jak se tváříš ty?“ zamumlá Jana.
Na chodbě se sešla celá rodina. Oba bratři – opatrný Edward a zbrklý Tom. Důstojný sir John, ten starý kozel. Lady Margery, v mládí vyhlášená krasavice, které kdysi věnoval pár řádek sám John Skelton: „Vlídná, pokorná a milá,“ psal o ní. Ona pokora na ní dnes není znát: ve tváří se jí zračí zachmuřeně vítězoslavný výraz, jako ženě, které se konečně povedlo ze života vymáčknout nějaký ten úspěch, i když to trvalo téměř šedesát let.
Dovnitř vpluje Bess Seymourová, ovdovělá sestra. Nese balíček omotaný plátnem. „Pane sekretáři,“ pozdraví jej s úklonou. „Na, Tome,“ osloví bratra. „Podrž tohle. Sestro, ty se posaď.“
Jana se usadí na stoličku. Jeden by skoro čekal, že jí podají břidlicovou tabulku a začnou ji učit abecedu. „Tak,“ řekne Bess. „Dolů s tímhle.“ Chvilku to vypadá, že se s Janou pere: prudkým cuknutím obouruč jí strhne klobouk ve tvaru půlměsíce, přehodí přes něj závoj a oboje zmuchlá do matčiných již natažených rukou.
Jana v bílém čepečku působí naze a ztrápeně, tvářičku má drobnou a pobledlou, jako by churavěla. „Čepec taky dolů a začneme znovu,“ rozkazuje Bess. Zatáhne za zauzlovanou šňůrku, kterou má její sestra zavázanou pod bradou. „Co jsi s tím dělala, Jano? Vypadá to jako ocumlané.“ Lady Margery se vytasí s nůžkami na vyšívání. Šmik – a Jana je volná. Sestra jí čepec strhne z hlavy a Janiny bledé vlasy, tenká stuha světla, se jí rozlijí přes rameno. Sir John, ten starý pokrytec, si odkašle a odvrátí zrak, jako by nahlédl do hájemství, kam je mužům vstup zakázán. Vlasy si užijí okamžik svobody, než je lady Margery svižně zvedne a omotá si je kolem dlaně asi stejně citlivě, jako by to bylo přadeno vlny; Jana se zamračí; vlasy se jí švihem vznesou ze šíje a vzápětí jsou nacpány pod nový, tužší čepec. „Tenhle se přidělává vlásenkami,“ řekne Bess a soustředěně se činí. „Je to elegantnější; snad to přežiješ.“
„Já sama jsem šňůrky nikdy neměla ráda,“ podotkne lady Margery.
„Díky, Tome,“ řekne Bess, vezme si od něj balíček a pustí se do rozbalování. „Ten čepec víc natěsno,“ rozkazuje. Její matka bere dle pokynů látku do štipce a přešpendluje. Vzápětí Janě na hlavě přistane látková krabice. Drátěná kostra se jí zaryje do kůže, Jana tiše zakňourá a obrátí oči v sloup, jako by čekala pomoc shůry. „To mě tedy překvapuje,“ řekne lady Margery. „Máš větší hlavu, než jsem čekala, Jano.“ Bess se pustí do ohýbání drátů. Jana sedí a ani nedutá. „To bude stačit,“ řekne lady Margery. „Ono to trochu povolí. Stáhni to dolů. Ohni cípy nahoru. Asi tak k bradě, Bess. Tak to nosila stará královna.“ Poodstoupí a pohledem zhodnotí dceru, která je nyní uvězněná ve staromódním čepci s lomenicí, v čepci, jaký nebyl k vidění od chvíle, co se objevila Anna. Lady Margery si skousne ret a důkladně si dceru prohlíží. „Padá ti na stranu,“ usoudí.
„To je Janou, řekl bych,“ míní Tom. „Posaď se rovně, sestro.“
Jana si ostýchavě sáhne na hlavu, jako by ta konstrukce mohla být žhavá. „Nech to být,“ oboří se na ni matka. „Dřív jsi to nosila. Zvykneš si.“
Bess odkudsi vytáhne kus jemného černého závoje. „Seď klidně.“ Se soustředěným výrazem začne závoj špendlit k zadní stěně krabice. Au, to byl krk, ozve se Jana a Tom Seymour se nemilosrdně zasměje: zřejmě nějaký jeho soukromý vtípek, tak neslušný, že se o něj nemůže podělit, ale lze si ho snadno domyslet. „Omlouvám se, že vás zdržujeme, pane sekretáři,“ řekne Bess, „ale tohle je potřeba dát do pořádku. Nemůžeme dopustit, aby králi připomínala – však víte koho.“
Ale pozor, pomyslí si poněkud nesvůj: jsou to teprve čtyři měsíce, co Kateřina zemřela, možná si král nechce připomínat ani ji.
„Objednali jsme ještě několik rámů,“ řekne Bess sestře, „takže jestli to opravdu nedokážeš udržet na hlavě rovně, sundáme to a zkusíme to znovu.“
Jana zavře oči. „Určitě to dokážu.“
„Kde jste je tak rychle sehnali?“ zajímá se on.
„V truhlicích,“ řekne lady Margery. „Odložené ženami, které věděly, že se jednou zase budou hodit. S francouzskou módou je teď, dá-li Bůh, na mnoho let konec.“
„Král jí poslal šperky,“ řekne starý sir John.
„Věci, co už La Ana nenosila,“ řekne Tom Seymour. „Ale stejně jí brzy připadnou.“
„Myslím, že Anna je v klášteře asi chtít nebude,“ poznamená Bess.
Jana vzhlédne a konečně to udělá – konečně pohlédne bratrům do tváře a opět uhne očima. Zvuk jejího hlasu, tak tichý a tak neškolený, vždy překvapí; jeho tón se ostře kontrastuje s tím, co jim hodlá říci: „Neumím si představit, jak může klášter něco vyřešit, Anna nejdřív prohlásí, že čeká královo dítě. On pak bude muset také čekat – marně, protože to vždycky bylo marné. A pak si Anna vymyslí nějaké další odklady. A my si mezitím nebudeme moci být jistí bezpečím.“
„Troufám si říci, že zná mnohá Jindřichova tajemství,“ řekne Tom. „A prodala by je svým přátelům do Francie.“
„Jenže tam ona žádné přátele nemá,“ podotkne Edward. „Už ne.“
„Stejně to zkusí,“ řekne Jana.
Cromwell se dívá, jak se ta urozená anglická rodina šikuje. „Vy byste nejspíš udělala cokoliv, co by Annu Boleynovou zničilo, že?“ zeptá se Jany. Není to výčitka, jen ho to zajímá.
Jana se zamyslí, ale jen na chvilku. „Ničit ji nebylo potřeba. Za to nikdo nemohl. Zničila se sama. Kdo žije tak, jako žila Anna Boleynová, obvykle neumírá starý.“
Nedá mu to a musí si Janinu sklopenou tvář prohlédnout. Anna se v dobách, kdy se jí Jindřich dvořil, dívala na svět zpříma, bradu nesla vysoko a mělce posazené oči se jí od zářivé pleti odrážely jako černé tůně. Janě stačí jeden pátravý pohled, a hned oči zase sklopí. Výraz má zadumaný, obrácený do sebe. Nevidí takový pohled poprvé. Posledních čtyřicet let se hodně dívá na obrazy. Když byl malý, ještě předtím, než utekl z Anglie, byly to kresbičky roztažených ženských přirození na zdech nebo ten nemastný neslaný světec, kterého měl člověk před očima, když v neděli zíval nudou na mši. Ve Florencii však tamější mistři malovali panny se stříbřitou pletí, plaché a váhavé, z nichž čišel jejich osud a jež v duchu zvolna počítaly; hleděly do sebe, hleděly na výjevy plné slávy a bolesti. Viděla někdy Jana nějaký takový obraz? Kreslili snad ti mistři podle živých modelů, zaobírali se snad dopodrobna tvářemi žen, které byly zaslíbeny a které jejich rodina vede ke kostelním vratům? Francouzský čepec, čepec s lomenicí, nestačí; kdyby si Jana mohla zahalit závojem celou tvář, udělala by to a skryla by své výpočty před světem.
„Tak tedy,“ spustí a je mu trochu trapné, že strhává pozornost zpět na sebe. „Důvod mého příjezdu je ten, že po mně král poslal dar.“
Dar je zabalený v hedvábí. Jana vzhlédne a převrací jej v rukou. „Vy jste mi kdysi už dárek dal, pane Cromwelle. A bylo to v dobách, kdy to nikdo jiný nedělal. Buďte si jistý, že na to nezapomenu, až bude v mé moci vám nějak prospět.“
Sir Nicholas Carew vešel právě včas, aby se nad tím ještě stihl zamračit. Nevstupuje do dveří jako obyčejný člověk, nýbrž se do nich vždy valí jako obléhací stroj nebo nějaký impozantní katapult; a když nyní zastaví před Cromwellem, působí dojmem, jako by ho chtěl začít bombardovat. „Doslechl jsem se o těch písních,“ řekne. „Můžete s tím něco udělat?“
„Není to nic osobního,“ řekne on. „Jenom se ohřívají nactiutrhačné zpěvánky z dob, kdy byla Kateřina královnou a Anna čekatelkou.“
„Ty dva případy si nejsou vůbec podobné. Tahle ctnostná dáma, a ta...“ Carewovi dojdou slova, a navíc je Annu těžko charakterizovat, nejsou-li zatím obvinění zformulována a její právní postavení je tedy nejisté. Pokud je vinna velezradou, je už v průběhu procesu prakticky vzato mrtvá – i když dle Kingstonových zpráv z Toweru jí s velkou chutí a směje se svým soukromým žertům, podobně jako Tom Seymour.
„I král přepisuje staré písně,“ řekne on. „Přepracovává narážky. Tmavovlasá dáma mizí, objevuje se dáma plavovlasá. Jana ví, jak se takové věci dělají. Sloužila staré královně. Pokud ani taková panenka jako Jana nemá iluze, pak se vy musíte zbavit těch svých, sire Nicholasi. Jste na ně příliš starý.“
Jana sedí bez hnutí, nerozbalený dárek v rukou. „Rozbal ho, to je v pořádku, Jano,“ osloví ji sestra přívětivě. „Ať už je to cokoliv, je to tvoje a můžeš si to nechat.“
„Já jen poslouchala pana sekretáře,“ řekne Jana. „Člověk se od něj hodně přiučí.“
„Pro tebe to ale zrovna vhodná ponaučení nejsou,“ prohlásí Edward Seymour.
„To já nevím. Třeba by mi stačilo deset let ve jeho službách, a naučila bych se stát na vlastních nohou.“
„Tebe potkal ten šťastný osud,“ řekne Edward, „že nemáš být písařem, nýbrž královnou.“
„Takže,“ otáže se Jana, „jsi Bohu vděčný, že jsem se narodila jako žena?“
„Za to děkujeme Bohu na kolenou dnes a denně,“ počastuje ji Tom Seymour těžkopádným komplimentem. To, že jeho pokorná sestra vyžaduje lichotky, je pro něj cosi nového, neodpovídá nikterak pohotově. Pohlédne na bratra Edwarda a pokrčí rameny: promiň, nic lepšího nevymyslím.
Jana si rozbalí svou výhru. Nechá si řetízek protéct mezi prsty; je jemný, jako upletený z jejích vlasů. Podrží tu drobnou knížečku na dlani a obrátí ji: na černozlatých emailových deskách jsou rubíny vysázené navzájem propletené iniciály: „J“ a „A“.
„Těch kamínků si nevšímejte, ty se dají vyměnit,“ řekne Cromwell spěšně. Jana mu tu věc podá. Tvář jí posmutněla: ještě netuší, jak dokáže být král, ten nejskvělejší z velmožů, spořivý. Jindřich mě měl varovat, pomyslí si Cromwell. Pod Anninou iniciálou se dá pořád ještě rozeznat „K“. Podá knížečku Nicholasi Carewovi: „Chcete se podívat?“
Rytíř chvilku zápasí s titěrnou sponkou a pak knížku otevře. „Aha,“ poznamená. „Latinská modlitba. Nebo snad verš z Bible?“
„Mohu?“ Vzeme si knížu zpět. „To je kniha Přísloví. ,Ženu statečnou kdo nalezne? Neboť daleko nad perly cena její.‘“ Zjevně nikoliv, pomyslí si: tři dárky, tři ženy, a jen jeden účet od zlatníka. „Znáte tu ženu, o které se tu mluví?“ zeptá se s úsměvem Jany. „Autor říká, že se odívá do zlatohlavu. Já bych vám toho z veršů, co se na tuto stránku nevešly, o ní řekl mnohem více.“
„Vy jste měl být biskup, Cromwelle,“ řekne Edward Seymour.
„Edwarde, já měl být papež,“ odvětí on.

© Michala Marková
ukázka z knihy Bring Up the Bodies
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Harper Collins

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2386x

katalogy

Inzerce
Inzerce