Schwarzenberg, Karel; Hvížďala, Karel (ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem

Schwarzenberg, Karel; Hvížďala, Karel (ed.)
Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem

recenze historie

Kniha rozhovorů představuje průřez kariérou Karla Schwarzenberga od kancléře prezidenta Václava Havla přes senátora, ministra zahraničních věcí ČR, předsedu strany TOP 09 až ke kandidátovi na prezidenta ČR.

Čekání na knížecí zázrak
Karel Schwarzenberg, Karel Hvížďala
(ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem, aneb, Historická zkušenost se bohužel nedědí, kdežto předsudky ano (interview z let 19902012). Portál, Praha, 2012, 285 s.

Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově – tak prý zní celé jméno muže, který navzdory předvolebním průzkumům nedávno postoupil do druhého kola prezidentské volby. Už brzy bude také zřejmé, jestli k uvedeným titulům bude moci pomyslně přidat i další. V loňském roce o tomto muži vyšly hned dvě knihy: Milý pane kníže: Karlu Schwarzenbergovi k 75. narozeninám, v níž mu gratuluje pestrá skupina autorů, a pak především Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem, aneb, Historická zkušenost se bohužel nedědí, kdežto předsudky ano. Ty navazují na Knížecí život: rozhovor s Karlem Hvížďalou. Jestliže ale K. Hvíždala starší knihu připravil sám, u Knížecích rozhovorů byl pouze editorem, který v publikaci shromáždil rozhovory řady novinářů českých i cizích a přidal i jeden svůj spolu s obsáhlou předmluvou, z níž pochází i úvodní „jmenný seznam“.

Kniha tak představuje průřez kariérou Karla Schwarzenberga od kancléře prezidenta Václava Havla přes senátora, ministra zahraničních věcí ČR a předsedu strany TOP 09 až ke kandidátovi na prezidenta ČR. V podobě otázek se ovšem odráželo i zaměření tazatelů, takže třeba Jiřího X. Doležala velmi podrobně zajímaly hlavně Schwarzenbergovy zkušenosti s různými typy drog. Kniha samozřejmě zachycuje každodenní politický život, „pěnu dní“, a čtenář v ní najde Schwarzenbergovy postoje k problematice dnes už většinou lidí pozapomenutých kauz či afér i jeho názory na politické spoluhráče či protivníky. Hájí své spojenectví s M. Kalouskem, které je mu často vytýkáno („Měl jsem zakládat stranu s mladou dívkou, od níž bych si předtím nechal předložit svědectví o neporušeném panenství? Netvrdím, že je svatej. Ale jak jsem poznal české politiky, tak bych neřekl, že nějak vyčnívá“). Poskytuje psychologické miniportréty Víta Bárty („zakomplexovaná osoba: členové jeho rodiny jsou doktoři, on má jen policejní akademii“) či V. Mečiara (mánie střídající se s depresemi). Opakovaně se také vrací k Václavu Klausovi, s nímž elegantním způsobem polemizuje a citlivě diagnostikuje jeho „případ“; přiznává, že dosluhující prezident „může mít v některých věcech pravdu, ale formuluje to tak, že má jen samé protivníky, proto je škoda nadaného, inteligentního a sečtělého člověka, který sám sebe nešťastně postavil do kouta“.

Naštěstí se ovšem Schwarzenberg vyjadřuje i k řadě obecnějších témat: společně s G. K. Chestertonem, oblíbeným spisovatelem svým i svého otce, konstatuje, že „odkud odchází náboženství, tam přichází pověra“. Zamýšlí se nad významem biblického Desatera v dnešním světě nebo nad tím, že „člověk je konstruován tak, aby měl nejrůznější tabu“, protože si to jeho psychické zdraví vyžaduje, přičemž jediné tabu, které nám dnes zbylo, je podle něj šoa. Svěřuje se i se svými zkušenostmi z Delvity a s tím, kolik je tam k vidění mužů s nákupními košíky, čímž směřuje k tomu, že tradiční rozdělení na mužské a ženské role podle něj už dnes neplatí.

Jestliže v rozhovoru s Janou Klusákovou Nadoraz: o životě v zámku a v podzámčí kdysi za svoje oblíbené spisovatele označil (vedle zmíněného Chestertona) Karla Krause, Roberta Musila, Josepa Rotha a Eliase Canettiho, z českých Milana Kunderu, Ludvíka Vaculíka a hlavně Karla Havlíčka Borovského, pak právě k posledně jmenovanému se v Knížecích rozhovorech opakovaně vrací. Nijak přitom slavnému českému novináři nevyčítá jeho epigram „Zle, matičko, zle, Švarcenberci zde“, naopak jej v jednom z rozhovorů zasazuje do dobového historického kontextu. Ona slova mu tak nebrání v tom, aby dokázal ocenit Havlíčkův význam, a přitom zůstává loajální ke svým předkům, proti nimž byla namířena. Právě hodnoty jako služba a loajalita Schwarzenberg několikrát zdůrazňuje, a to i v případě, kdy je to pro něj snad až ponižující: když byl jistým novinářem vyzván, aby se po jednom z mnoha Klausových útoků k postavě prezidenta vyjádřil, odmítl to s odůvodněním, že ministr zahraničních věcí má „hájit zájmy státu, tedy i prezidenta republiky“.

Se sympatickým odstupem hodnotí Schwarzenberg Čechy a české dějiny, které zná opravdu do hloubky, včetně jejich spletitých evropských souvislostí, bez kterých se ve své komplexnosti ani pochopit nedají (stejně jako se působnost jeho rodu neomezovala na území jediného státu). Přiznává, že byly chvíle, kdy se za své češství styděl (dnes u nás ostře kritizuje třeba projevy protiromského rasismu), ale nikdy svůj původ nepopíral. Optimisticky a povzbudivě naopak působí jeho tvrzení, že Češi a Rakušané jsou si v zásadě velmi podobní, „ve svých předsudcích i třeba v jídle“. Tvrdí, že v rakouské hospodě to před čtyřiceti lety vypadalo stejně jako u nás, v roce 1950 „ten rozdíl neexistoval a za deset let už zase skoro nebude existovat“. Sám osobě prohlašuje, že je „celý Rakušan a celý Čech“. To může někomu znít buďto jako prázdná fráze, nebo jako obmyslná řeč „potenciálního zrádce českých národních zájmů“ či, jak řekl jeho současný vyzyvatel, projev „Sudeťáka“. Podle mne ale Karel Schwarzenberg představuje živý příklad toho, že takové spojení možné je. A pokud by někdo pochyboval o jeho zásluhách o český disent, stačí odkázat třeba na jeho biografii od Barbary Tóthové, kníže má totiž ve zvyku sám sebe příliš nechválit.

Velmi skepticky Schwarzenberg hodnotí budoucnost šlechty. S mírnou sebeironickou nadsázkou konstatuje: „Jsme na vymření, ale jsme vzácnost. Když se někde objeví bílý jelen, tak se o něm píše. Stejně je to dnes s námi.“ Podobně pochybovačně se v interview z roku 2002 vyjadřuje i ke svému možnému zvolení za českého prezidenta: „S tím jménem, co mám, by mě nikdo za prezidenta nechtěl. Nerad bych slyšel: Zas nějakého feudála na Hradě“, v textu o deset let mladším už ale tuto možnost hodnotí reálněji. Mimochodem jestliže jeden z přispěvatelů zmiňované gratulační antologie Milý pane kníže Schwarzenberga již jako českého prezidenta oslovil, objevuje se v ní i jiný autor, jenž by České republice přál knížete za prezidenta, ale ne obráceně...

Když psal Martin C. Putna doslov ke knize B. Tóthové, označil v něm za úspěch už to, že je vůbec možné o Schwarzenbergově kandidatuře uvažovat, protože „hlasité přemýšlení o Schwarzenbergovi coby možném prezidentovi ovlivňuje to, jakého skutečného prezidenta Čechie bude mít“. Výstižně na něm vyzvedl jeho „zakotvenost v duchovních hodnotách, které kdysi tvořily Čechii i celou Evropu, vznešenost bez snobismu a lidovost bez demagogie a ,bodrého‘ pitvoření, schopnost být současně doma v Čechách i v celé Evropě“ (to ještě nepočítal s tím, že prezident vzejde ze všeobecného hlasování). Dnes se dá konstatovat, že Schwarzenbergův postup do druhého kola voleb je aspoň pro mne více, než v co jsem se před měsícem odvážil doufat. Ovšem možnost, že nakonec vyhraje a stane se prezidentem, není velká a asi se splní jeho vlastní, už citovaná předtucha z roku 2002. (To, že byl za Největšího Čecha zvolen jiný „feudál“, Karel IV., je cosi jiného, ten už totiž bezpečně a dlouho leží v hrobě a svým zcela jiným hodnotovým založením v současných Čechách nikoho neohrožuje. Schwarzenbergovi kritici by ale možná namítli, že jeho volba se dá spíše srovnávat s volbou Járy Cimrmana, protože v něm lidé volí jakýsi přízračný havlovský „fantom“, či přímo inkarnaci, a ne živého Schwarzenberga, kryjícího údajné Kalouskovy pikle – tento pohled ale nesdílím.) Jak by vůbec mohl zvítězit katolický šlechtic s internacionálním rodinným zázemím ve státě, v němž má většina lidí ke katolické církvi vlažný či záporný vztah a silné negativní předsudky, kořeny zdejšího národa jsou plebejské a jeho úspěchy byly dosaženy více než jinde díky píli drobných živnostníků a rolníků, a navíc od druhé světová války je postupně zbavován, nebo se přímo aktivně zbavuje všech „nečeských“ příměsí? Byl by to malý zázrak. I když i ty se někdy dějí...

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Eva Novotná, 04.04.2013 09:49
Schwarzenberg, Karel; Hvížďala, Karel (ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem
tento zákon byl zrušen z. 268/1936 Sb.
Vložil: Ing. Petr Liška, 06.02.2013 11:14
Schwarzenberg, Karel; Hvížďala, Karel (ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem
Zákon 243/1920 Sb.: §6 Přestupku se dopouští a vězením, na Slovensku uzamčením, od 24 h do 14 dnů, nebo trestem peněžitým od 50 do 15.000 Kč buď potrestán: 1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti... své bývalé šlechtictví, ... 3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický. Závěr: EDITORKA I NAKLADATELSTVÍ PORUŠILY JIŽ NÁZVEM KNIHY jeden z prvních zákonů Republiky československé a jeho upřesnění z roku 1920.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 4478x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce