Deville, Patrick: Peste & Choléra

Deville, Patrick
Peste & Choléra

recenze beletrie zahraniční

Alexandre Yersin: lodní lékař, bakteriolog a objevitel bacilu moru, cestovatel, jenž popsal mnohá bílá místa na mapě jihovýchodní Asie, dobrodruh zabývající se možnostmi využití kaučukovníku a dopující se vlastnoručně vyrobenou verzí Coca-Coly... a nově také protagonista románu Peste & Choléra (Mor & cholera) francouzského spisovatele Patricka Devilla, který na podzim 2012 ovládl nominace na většinu prestižních literárních cen a nakonec si odnesl ocenění Prix Femina.

Patrick Deville: Peste & Choléra, Seuil, Paris, 228 s.

Alexandre Yersin: lodní lékař, bakteriolog, který roku 1894 za morové epidemie v Hongkongu objevil bacil moru (Yersinia pestis) a ještě předtím, už v 26 letech, jako začínající vědec popsal záškrtový toxin. Dobrodruh, který zkoumal možnosti využití kaučukovníku a v podstatě vynalezl pneumatiku nebo kokakolu, aniž by ho napadlo si takové objevy registrovat, neboť ho to mezitím už táhlo zase dál: jako první Evropan procházel různými bílými místy na mapě jihovýchodní Asie, pomáhal vytyčit hranice Laosu, mimo jiné našel lokalitu pro první asijskou variantu lázeňského střediska švýcarského typu. Zkoušel ve Vietnamu pěstovat desítky rostlin a chovat různá domácí zvířata, aby našel ideální spojení místních podmínek a evropské flory a fauny. Ve zkratce tedy vědec, objevitel, vynálezce, dobrodruh... a nově také protagonista románu Peste & Choléra (Mor & cholera) francouzského spisovatele Patricka Devilla, který na podzim 2012 ovládl nominace na většinu prestižních literárních cen a nakonec si odnesl ocenění Prix Femina.

Postavu Alexandra Yersina (1863–1943) si Patrick Deville zvolil za námět a hrdinu svého nejnovějšího románu, který tematicky a způsobem zpracování volně navazuje na dříve publikovaná díla, všechna věnovaná osobnostem z druhé poloviny 19. století s neuvěřitelně pestrými a dobrodružnými životopisy: Pura Vida (2004) o severoamerickém žoldnéři a pirátovi Williamu Walkerovi (1824–1860), jenž se stal prezidentem Nikaraguy; Equatoria (2009) o italském cestovateli jménem Pierre Savorgnan de Brazza (1852–1905), považovaném za průkopníka francouzské kolonizace střední Afriky – mj. objevil a popsal řeku Kongo, bylo po něm pojmenováno hlavní konžské město Brazzaville; Kampuchéa (2011), jehož protagonista, přírodovědec, lovec motýlů a cestovatel Henri Mouhot (1826–1861), objevil město Angkor, dávné sídlo Khmerské říše v jihovýchodní Asii. Osudy těchto mužů, z nichž Deville udělal hrdiny svých románů, se často nečekaně protínají. Tu v místech, kde pobývali, tu v zájmech, jimž se věnovali, anebo prostřednictvím zmínek o jejich současnících, kteří mohli být jejich kumpány, kolegy či přáteli. Takto spisovatele zaujala i biografie lékaře a bakteriologa jménem Albert Calmette, od něhož se dostal k dalším členům výzkumného týmu sdružujícího se kolem lékaře a mikrobiologa Louise Pasteura. Nakonec Deville podlehl kouzlu spletitých osudů a obdivuhodně přímého charakteru Alexandra Yersina.

Deville je svým tématem až posedlý a o své postavě toho ví tolik, že dvě stovky stránek nemají hluchá místa, pořád nabízejí nová překvapení. Spisovatel přitom nemoralizuje, nepoučuje a nevysvětluje, nic zbytečně nerozvádí. Jen šikovně vrší poznatky, nepřímo cituje z korespondence a usouvztažňuje údaje z onoho konkrétního života s kontextem doby. Jeho věty jsou úsporné, a přesto mají často jakýsi úsměvný, šibalsky důvěrný podtón, který předem rozmělňuje jakékoli podezření ze zaujatosti nebo osočení ze zbytečné snahy interpretovat fakta.

Ačkoli dílo vychází z několikaletého bádání v archivech a studia dobové korespondence, jeho označení za biografii se autor brání. I přesto, že život své postavy nedomýšlí a vyhýbá se například rozepisování nutně vymyšlených dialogů. Pravdivému příběhu totiž i tak dává románový rozměr právě způsob jeho zpracování: Deville Yersinovým zajímavým životem prochází svévolně, nectí přísně linearitu vyprávění a chronologický řád, občas – i když zřídkakdy – sáhne i k osobnímu komentáři. Jeho autorské vstupy se však schovávají za jakýsi stín současného pozorovatele, který nazývá „fantôme du futur“ (přízrak z budoucnosti), „muž s notýskem v krtčí kůži, jenž Yersina sleduje jak stín“ („krtčí kůže“ je francouzský překlad výrazu „mole skin“ poslouživšího za název slavné firmě nabízející kultovní zápisníky). Pomáhá mu propojit mozaiku stručně, avšak svižně, poutavě a výstižně, i když často jen ve zkratce popsaných historek z Yersinova života s tím, jak na jeho život, objevy, působení i podivínství nahlížíme dnes. A s tím, jaký dopad měly jeho aktivity a počiny na další vývoj (vědy a medicíny, kartografie, pěstitelství, architektury, turistiky...) a kolikrát bez nadsázky vlastně i na podobu dnešního světa.

Patrick Deville provádí čtenáře životem Alexandra Yersina a v pozadí historek o něm zároveň modeluje reliéf celého minulého století, jež poznamenaly jak vědecké objevy, tak také války – světové (evropské) i kolonizační. A třeba i zarytá nenávist, projevující se nejen na rovině politické (Němci a Francouzi stojící proti sobě například v názoru na rozdělení světa), ale překvapivě i vědecké (rivalství francouzského Pasteurova ústavu a pruského Ústavu Roberta Kocha). Yersina představuje jako vědce s obdivuhodným záběrem a na dnešní dobu nepředstavitelným rozhledem – oborů, v nichž se prosadil, byla spousta. Deville tak trochu na okraj popisuje i paradox Yersinova zaujetí pro objevy, pokusy a cosi jako katalogizaci světa, zejména jeho jihoasijské části: to, co se děje v Evropě, ať už je to Dreyfusova aféra, zákopová první válka, ruská říjnová revoluce, vzrůstající nacismus, proletářské hnutí, pocit mnoha jeho kolegů, že je třeba se angažovat ve válečném konfliktu dokonce i osobní účastí na frontě..., to vše jde zcela mimo zájem vědce a objevitele Yersina. Nikoli z vypočítavosti nebo snahy vyhnout se riziku. Čistě proto, že má hlavu plnou zcela jiných starostí.

Suchopárnosti biografické studie se Deville vyhýbá třeba i tím, že hledá paralely Yersinova lidského typu: obětavého hledače a objevitele čehokoli nového, nadšeného cestovatele, který dá přednost samotářské pouti nepoznanými kraji (v přímém i přeneseném významu) před kariérou a spořádaným životem, před právě už v jeho době tak módním sdružováním se do vědeckých týmů, společensko-politických sdružení či uměleckých skupin – Deville jim pobaveně říká „bandes“, tedy „party, partičky“, a jmenuje například partu z Pasteurova či Kochova ústavu, ale i partu impresionistů, parnasistů nebo partu z ulice Blomet, v níž se setkávali Miró, Rodin, Leiris, Masson a Desnos. Šedivá data jsou nejen podána přístupně, ale občas i proložena milými dovětky o pevném Yersinově vztahu k matce, jež se v dopisech stává jeho jedinou zpovědkyní a „vrbou“. Deville se také snaží zjistit, kde se v mladém Alexandru Yersinovi vzala taková touha objevovat nové, jít pořád dál, nehledět na docenění jednotlivých úspěchů. Dochází k závěru, že velkou roli pro Yersina hrálo to, že vyrůstal bez otce. Argument dokládá srovnáním s biografií jeho současníka Arthura Rimbauda – ti dva se sice nikdy nepotkali, jejich cesty životem ale nesou různé společné rysy. Například právě zvyk pravidelně psát matce. Pro „přízrak z budoucnosti“, tedy kohokoli, kdo se dnes chce vydat po jejich stopách, je tato korespondence cenným svědectvím.

Hon BaSvého hrdinu Yersina spisovatel sleduje od švýcarského Morges v kantonu Vaud, kde se narodil, až do města Nha Trang na vietnamském pobřeží, kde protagonista románu Peste & Choléra mimo jiné založil pobočku Pasteurova ústavu (dnes v ní sídlí Yersinovo muzeum), kde měl už dávno svůj dům a kam se uchýlil v roce 1943 po své poslední návštěvě evropského kontinentu. A kde za japonské okupace Vietnamu zemřel. Pobyt v domě na pobřeží, postaveném podle jeho vlastních plánů a vybaveném kromě laboratoře například i observatoří, Yersin střídal s výlety do jakési poustevny, dřevěné chaty, již si nechal zbudovat v místě nazvaném Hon Bà asi dvacet kilometrů od svého bydliště: v horách, na kouzelném místě na hranici džungle. Do posledních chvil svého života tam rád vyhledával samotu. Mezi Morges a Nha Trang byly ale desítky dalších zastávek: Yersin několikrát pobýval třeba v Saigonu (později Ho Či Minovo město). O tři sta kilometrů dál, na „místě věčného jara“, které pro Evropu objevil, založil město Da Lat (Deville však citací z korespondence dokládá, že Yersin dokázal nemyslet na svou slávu a odhlédnout od momentální situace daleko do budoucna: „Viděl jsem, že Da Lat se rychle mění a brzy se z něho stane velkosvětské město. Znáte mě dost na to, abyste pochopil, že mě tahle proměna, ačkoli se dala čekat, pranic netěší.“) a při jedné z cest našel jen o pár kilometrů vzdálenější náhorní planinu Lang Bian, kde podle jeho plánů brzy nato vzniklo proslulé sanatorium alpského typu. Osud ho zavedl i na Filipíny do Manily, do čínského Hongkongu, kambodžského Phnompenhu, thajského Bangkoku. Jiná cesta ho povede z Jemenu až do Egypta, pak lodí kolem Afriky až na Zanzibar, Réunion a Madagaskar. Po krátkém pobytu v Paříži Yersina pro změnu čeká indická Bombaj či Gudžarát. Nezajímají ho ovšem jen města, jakmile může, a pokud zrovna není povolán k vyřešení problému s morem či cholerou, vypraví se do vnitrozemí, mapuje řeky, přechází pohoří, prochází pěšky džunglí (jistěže v doprovodu početného průvodu domorodců jako nosičů a zvědů, a také koní i slonů jako dopravních prostředků a různé zvířecí havěti včetně drůbeže, aby bylo co jíst). Jeho objevitelské cesty, vedené zájmem dychtivého encyklopedisty (vše popsat, utřídit, pojmenovat), mají i druhý rozměr, který Yersin poctivě plní: vyhledává nové zdroje a nová odbytiště pro obchod, podává zprávy o bohatství lesů i podzemí (dá se tu těžit leccos od dřeva po drahé kamení), všímá si vegetace, domýšlí možnosti pěstování potřebných plodin. Pohybuje se v době, kdy myslet na to, jak co nejlépe zužitkovat všechny dary Země, ještě není považováno za zločin.

Nemá význam prozrazovat všechny podrobnosti, které Deville o Yersinovi zjistil a z nichž skládá svou románovou mozaiku jeho života. Peste & Choléra určitě patří ke knihám, jež zaručují čtenářský zážitek i těm, kdo francouzské literatuře vyčítají zalíbení v dílech „o ničem“. Tahle kniha je informacemi a událostmi nabitá, a přitom výborně napsaná: krátké kapitoly nenechají motor vyprávění zpomalit, čtenář se neztrácí v nadbytku dat, může si užívat spisovatelův příjemný nadhled a jeho vtipný styl. Chválu francouzské kritiky a „placku“ Prix Femina si Peste & Choléra opravdu zaslouží.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 2358x

katalogy

Inzerce
Inzerce