Franck, Julia: Zády k sobě

Franck, Julia
Zády k sobě

recenze beletrie zahraniční

Julia Francková (nar. 1970) patří k těm německým spisovatelům a spisovatelkám, kteří se ve svých dílech urputně potýkají s nedávnou historií své země. Na tuto cestu nastoupila už románem Lagerfeuer (2003). Největší ohlas si však získal román Polednice (německy 2007), vynášený kritikou a oceněný Německou knižní cenou. Novinka Zády k sobě (německy 2011) se Polednici v mnoha ohledech podobá, ale její úspěch nezopakovala. Jak si to vysvětlit?

Svět, kde je hrozně málo dobra
Julia Francková
: Polednice. Přel. Lucy Topoľská, Jota, Brno, 2008, 336 s.
Julia Francková: Zády k sobě. Přel. Lucy Topoľská, Jota, Brno, 2012, 272 s.

Julia Francková (nar. 1970) patří k těm německým spisovatelům a spisovatelkám, kteří se ve svých dílech urputně potýkají s nedávnou historií své země. Na tuto cestu nastoupila už románem Lagerfeuer (2003). Největší ohlas si však získal román Polednice (německy 2007), vynášený kritikou a oceněný Německou knižní cenou. Novinka Zády k sobě (německy 2011) se Polednici v mnoha ohledech podobá, ale její úspěch nezopakovala. Jak si to vysvětlit?

Polednice: Kolik může člověk vydržet
V Polednici se autorka vrací do první poloviny 20. století. Ačkoli vypráví fiktivní příběh, inspirovala se událostí z vlastní rodiny: z Berlína okupovaného Rusy odjíždí mladá ošetřovatelka se svým sedmiletým synem, jehož náhle opouští na nádraží na nástupišti, aby se už nikdy nevrátila. Právě tento nepochopitelný osud potkal autorčina otce a ona se v knize snaží najít odpověď na otázku, jaké okolnosti mohou matku dohnat k takovému činu.

Pouští se do vyprávění životního příběhu ošetřovatelky Heleny, líčí její strastiplné dětství (otec zemřel na následky zranění z první světové války, duševně nemocná matka neměla ke svým dětem vztah), dospívání (nadaná dívka nemohla využít svůj talent ke studiu), mládí strávené u sestřenice v Berlíně (Helenina velká láska skončila tragickou nehodou snoubence) a nakonec nešťastné manželství s brutálním a cynickým mužem, který nicméně Heleně, po matce poloviční Židovce, opatřil falešné doklady, čímž si zajistil její poslušnost. Právě do tohoto manželství se začátkem války narodil syn Petr, Helena se mu však kvůli vyčerpávajícím povinnostem ve stále přetíženější nemocnici nemohla příliš věnovat. A ačkoli oba přežili válku i bombardování Berlína, poválečné šílenství už bylo nad Heleniny síly...

Francková líčí Helenin osud drsně a naturalisticky, čtenář není ušetřen vůbec ničeho. Stává se svědkem postupného uzavírání mladé ženy do sebe a sleduje její stále chabější schopnost komunikace s okolím. V dětství pro ni alespoň jeden záchytný bod představovala starší sestra Marta, později se však jejich cesty rozešly, Helena navíc neměla možnost zjistit, co se se sestrou a dalšími židovskými příbuznými za války stalo.

Čtenářovu pozornost poutá především příběh hlavní postavy, na jeho pozadí se však neustále připomínají dějinné události. První světová válka, euforie Berlína dvacátých let, norimberské zákony a postupné utahování šroubů, druhá světová válka a nakonec i dobytí Berlína se vším, co jej provázelo, to vše se nevyhnutelně podepisuje na osudech a jednání jednotlivých osob. Dodejme, že porota Německé knižní ceny v případě Polednice vyzdvihla (vedle síly příběhu a jazykové naléhavosti) právě zdařilé psychologické ztvárnění postav. Na mě při četbě tato stránka románu tak přesvědčivě nezapůsobila, líčené události jsou však natolik drastické, že je třeba si přiznat: bez adekvátní zkušenosti si lze chování člověka v daných situacích jen velmi těžko představit.

Zády k sobě: Krkavčí matka podruhé
I v nejnovějším románu Zády k sobě se Julia Francková nechala inspirovat historií své rodiny. Opět je však třeba upozornit, že se jedná o fiktivní příběh, který se pouze zakládá na skutečných událostech. Děj se tentokrát odehrává v NDR v 50. letech a předlohami hlavních postav se stali autorčina matka, strýc a babička, jíž byla sochařka Ingeborg Hunzingerová.

Sourozenci Ella a Thomas vyrůstají jako poloviční sirotci s matkou a jejími příležitostnými milenci v domě na předměstí Berlína. Od počátku je jasné, že pro ambiciózní sochařku, oddanou alespoň teoreticky myšlenkám socialismu, znamenají děti pouze nechtěnou přítěž. Nadějná umělkyně Käthe se ohání frázemi o nové společnosti a nutnosti přinášet oběti pro pozvednutí širokých vrstev, ale v praxi se vůči nejbližšímu okolí chová nanejvýš sobecky. Před známými ráda dlouze přednáší o potřebě zlepšit životní podmínky dělníků, se svými dětmi však nemá sebemenší slitování, vlastně jimi pohrdá, a když mají štěstí, ignoruje je. Často však neuniknou ani jejímu ponižování a v neposlední řadě matka přehlíží, když její milenci zneužívají dospívající Ellu.

Za daných okolností jsou si oba sourozenci navzdory rozdílným povahám velmi blízcí a oporu nacházejí v sobě navzájem. Divoká a vzdorovitá Ella je protikladem citlivého, takřka vzorného snílka Thomase. Oba jsou však vylíčeni podstatně plastičtěji, Thomasovu povahu navíc dokreslují verše prolínající se příběhem. O nich se čtenář v samém závěru dozvídá, že je autorka vybrala z pozůstalosti svého strýce, který podobně jako Thomas v osmnácti letech spáchal sebevraždu...

Julia Francková nicméně nevypráví jen tragickou novodobou variantu příběhu o Jeníčkovi a Mařence. Podobně jako v Polednici i zde hraje důležitou roli dobový rámec děje a autorka jej ztvárňuje zdařile. Atmosféra (rádoby) budovatelského nadšení, kalená dosud stíny druhé světové války; ubíjející boj o přízeň mocných navzdory nesprávnému třídnímu původu; bezmoc a ztráta všech nadějí spojená se stavbou berlínské zdi; naprostá podřízenost „potřebám společnosti“ bez ohledu na schopnosti a přání – to vše a další drobné střípky utváří ponurou mozaiku, z níž si čtenář může doplnit svou představu o bezútěšnosti každodenního života v NDR.

Francková v této knize zasahuje čtenáře především tím, že před ním odhaluje nejcitlivější a nejbolavější místa svých postav, s nimiž nemá slitování. Stručně, a přitom přesně vystihnout však dokáže i společenské problémy. Líčí svět, kde je jen hrozně málo dobrého a to málo se topí v beznaději. Kritici jí vyčítají přehnaný patos a kýčovitost – ale není ho tu o mnoho víc než v Polednici, ani v ní totiž autorka nešetřila velkými slovy a dojemnými scénami. Co je tedy problémem románu Zády k sobě?

Zřejmě zde Francková narazila na známé rčení o opakovaném vcházení do stejné řeky. V obou knihách využila celou řadu podobných motivů (namátkou: sourozenecká láska, krutost matky, jejíž chlad zanechává na dětech nesmazatelné stopy, prostředí nemocnice a vyčerpání z obětavé práce ošetřovatelky, sexuální násilí, vnímání těla jako něčeho zavrženíhodného...). Jejich atmosféra je podobně chmurná, jazyk podobně expresivní. A krkavčí matky se člověku časem přejedí...

Přesto Zády k sobě není nezajímavá kniha. Příběh je v každém případě čtivý a to, že autorka přístupnou formou sugestivně připomíná další neradostnou kapitolu historie, není na škodu. A že se přitom čtenáře snaží dojmout – to jí také nelze mít za zlé. Na to totiž píše přece jen příliš chytře.

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2588x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce