Hale, Christopher: Hitlerovi zahraniční katani

Hale, Christopher
Hitlerovi zahraniční katani

recenze historie

Jeden milion zahraničních dobrovolníků v řadách německých jednotek SS za 2. světové války není zdánlivě nijak ohromující číslo – ani vzhledem k celkovým 18 milionům regulérních vojáků, kteří prošli za desetiletí do roku 1945 wehrmachtem, tím méně k desetimilionům obětí bojů i ideologického vyvražďování. To číslo má však jinou váhu: do značné míry symbolickou a do mnohem větší míry varovnou.

Takoví jsme… byli?
Christopher Hale
: Hitlerovi zahraniční katani. Přel. Dalibor Míček, Domino, Ostrava, 2012, 496 s.

Jeden milion zahraničních dobrovolníků v řadách německých jednotek SS za 2. světové války není zdánlivě nijak ohromující číslo – ani vzhledem k celkovým 18 milionům regulérních vojáků, kteří prošli za desetiletí do roku 1945 wehrmachtem, tím méně k desetimilionům obětí bojů i ideologického vyvražďování. To číslo má však jinou váhu: do značné míry symbolickou a do mnohem větší míry varovnou. Britský publicista a amatérský historik Christopher Hale to ve své knize dokládá řadou pozoruhodných faktů.

Symbolická rovina není v textu vždy úplně zřetelná. Milion občanů Německem buď porobených, nebo s Německem válčících zemí (ale i ze zemí konfliktem fakticky nedotčených, např. Indie) se dalo dobrovolně do služeb nepřítele, do řad SS, a ve smyslu známého přísloví byl nejednou poněmčenec horší Němce. Tito dobrovolníci neobsluhovali jen nejrozmanitější konvenční válečné zbraně, ale angažovali se i v obsluze továren na smrt – vyhlazovacích táborů –, a tím povýšili svou účast nad obyčejné „vojančení“. Motivace měli všelijaké a Hale se jimi na mnoha místech zevrubně zabývá. Považuje v zásadě všechny za zavrženíhodné, zrádné, a na tomto pohledu se snad nejvíc projevuje skutečnost, že píše pro západní čtenářskou obec, publikum z prostředí, jež poznalo jen jedno zlo, to vymýtilo a další se ho již netýkalo. Motivací mnoha příslušníků východních národů, proč se dali do služeb Němců, byl boj proti bolševismu, německým ideologickým slovníkem řečeno židobolševismu, a zde bychom ve světle zkušeností dalších dekád měli možná být v kategoričnosti soudů umírněnější. Vždyť stará maxima praví, že nepřítel mého nepřítele je – volky nevolky – můj spojenec.

Už méně zřetelně (nebo přinejmenším méně pochopitelně a logicky) vypadá motivace nacistického vedení. Hale rozkrývá jeho dvojkolejnost, trvající prakticky od počátků převzetí moci. Hitlerův pohled na budoucnost byl fanatický jinak než ten, kterým na ni hleděl jeho dávný důvěrník Himmler. Ten jako by upíral zrak ke vzdálenějším horizontům, kde viděl a bez vědomí svých souvěrců tajně plánoval vybudovat Evropu coby jakousi nacistickou EU s pyramidální strukturou: na vrcholu by samozřejmě stáli Němci, ale v dolních patrech by zbylo i dost místa pro neárijské národy ochotné podílet se na projektu tisícileté Říše, národy, které v krvavém konfliktu prokázaly dostatek loajality a vlastním přičiněním jej pomohly dovést k vítěznému konci. To se, jak víme, nestalo a Hitler se až v podzemním bunkru pár dnů před smrtí dozvěděl, že elita armády do určité míry vypadá, jako by utekla z operetního jeviště, neboť má i indické jednotky a v jejích řadách bojují i muslimové. I kdyby v té chvíli ještě věřil v přetrvání věčné Říše, rozzuřil by se, Himmlera proklel a nařídil jeho popravu. Nakonec ho ale v cestě na onen svět předběhl.

Na stránkách knihy skrytější a také ne tak průkazný důvod takového postupu Němců je princip „dělby viny“, na nějž lze ex post pohlížet i jako na jakési zředění viny. Tak si to i za pomoci Haleovy knihy ostatně vykládají revizionisté: Němci nebyli jedinými viníky holocaustu, tvrdí, odpovědnost by měli nést i všichni, kdo se na něm stejně aktivně podíleli. To je příliš extrémní pohled, ale faktem je, že v dané době sloužila ochota Hitlerových zahraničních katanů přiložit ruku k dílu německému vojenskému a politickému vedení jako dobrý podpůrný i motivační argument pro vlastní činy: plamenný antisemitismus pobaltských národů, ochota Ukrajinců pomáhat dozorcům v koncentračních táborech… Vytvářela zdání konsensu mezi utlačovanými a utlačovateli.

I když leccos z výše uvedeného je spíše interpretace obsahu Haleovy knihy než výčet autorových postulátů, v jedné věci nás Hale nenechává na pochybách: hlavním viníkem všeho popisovaného jsou Němci. Nikoli nacisté, ale Němci – pohled, který se asi Němcům moc nelíbí. Zde se opět projevuje fakt, že Hale píše pro západní publikum a nemusí se ohlížet na nuance, třeba i sporné, jakkoli citlivé. Píše pro západní čtenáře a poprvé shrnuje problematiku exekutivní kolaborace jednotlivých národů do jednoho uceleného svazku. Bezpochyby na to pět set stran nestačí. Respektive nestačilo by historikům. Publicistovi televizního původu, jímž Hale je, stačí a čtenářům, na něž míří, tedy milovníkům populárně-vědecké literatury, rovněž. V jednotlivých zemích jistě tamní historici rozpracovali regionální problematiku do patřičné hloubky.

Snad i u nás, byť je to citlivé téma na hraně tabu, nadto naštěstí tak marginální, že na monografii nevydá. Takže jen zalitujme, že Hale se alespoň někde v poznámce nezmínil o plánu Svatováclavské roty SS, do níž se přihlásilo téměř 80 ztepilých Čechů, ale bohužel s křížkem po funuse, v březnu roku 1945. A naopak oceňme krátkou stať ve formě předmluvy, v níž se zběžně zabývá vděčnějším Slovenskem. Tuzemský zájmový čtenář má díky poměrně důkladně zpracované a vyučované historii války určitý přehled o problematice kolaborace u evropských národů, takže mnohá jména polských, francouzských, belgických či nizozemských aktérů mu nebudou neznámá. Z aktuálního a rovněž objevného pohledu lze s největším povděkem kvitovat kapitolu o nacistickém džihádu – o esesácích s koránem v tornistře.

Při čtení Haleova textu si musíme stále opakovat, že tento novinář nepíše přísně akademické pojednání. V knize najdeme dostatek momentů, kdy si to ani připomínat nemusíme, protože je to markantní: emotivně zabarvené scény a popisy, sklouzávání k publicistickému stylu. To není v žádném případě výtka, Hale na druhé straně studiem dobových materiálů v příslušných archivech prokázal přístup vědce, nicméně vědecká, historiografická práce vypadá jinak. A ta v úvodu slibovaná varovná váha onoho milionu esesáckých kolaborantů? Je nabíledni: stačí málo, jen odlesk lákavé, ale scestné myšlenky, která v Berlíně jistě žhnula jinou intenzitou, než s jakou pronikla třeba do Osla, a ukáže se relativita i těch zdánlivě nejposvátnějších pojmů, jako je vlast, národ, věrnost, a povahy se urvou z řetězu. Platí to i o těch holubičích.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2451x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce