Zblovský Opus loni nadělil svým čtenářům knihy (v nové slušivé grafické úpravě) od autorů, jimž se nakladatelsky věnoval už dříve. Básníkovi Petru Halmayovi zde vyšla zásadní Koncová světla a autorský výbor ze tří dnes již nedostupných sbírek devadesátých let pod názvem Země nikoho. Nový Ledolam nepřináší žádnou zásadní změnu, formálně i obsahově se od poslední sbírky liší jen mírně, a rozhodně patří k nejlepším knihám nebývalé básnické žně druhé poloviny loňského roku.

V Halmayových básních vždy býval přítomen určitý strach o to, „jak to dopadne“; starost o dobu, o generaci. Tato starost ve čtenáři ulpívá díky „popisu s přesahem“, o němž inspirativně pojednává Petr Král ve druhém letošním čísle skvělého Tvaru, ale i jen prostřednictvím jediného slova, jediného motivu: baloňák, čas, střední věk, zaprané skvrny... Halmay ale rozhodně nepatří k plytkým káravým autorům: i ve větách oznamovacích s hodnotícím elementem, např. „Z kyklopské obrazovky / zubí se na nás / vlastní obličej / co nápodoba / pekla“, které by tak mohly působit, se neotvírá prostor pro jednorázové zamítnutí, ale spíš pro poznání vlastní tragické dobrovolnosti, pro niternost, jež je dobré poezii vlastní.

Orientace v dobrodružství Halmayovy básně je svým způsobem paradoxní. Často začíná v mlze, v oparu; první strofy u Halmaye bývají plné abstrakt, pomlček, trojteček, gnóm, filosofických „citátů“, zdánlivě bezvýznamných zmínek o počasí, o denní době. Básník ovšem tyto podivně tajemné momenty prudce rozkrývá, cítíme v nich jakousi trefnost: „Dnes už spíš mlčením / mluví ke mně ten hlas. / A možná jinde / (a skrz jiná ústa) / znějí ta slova.“ A naopak Halmayova substantiva, která u jiných básníků mají sílu projasnit celou báseň, jsou obtížená významy, čekají na přečtení (zeď, tvář, dějiny, modř, pruh, věci...).

Nový Ledolam je mlhavější a matnější než Halmayovy starší sbírky a možná i krajinnější a smyslovější; jeho vizualita se trochu mění. Důraz na mlhavo, jantar, pološero, splývání obrysů, měknutí kontur, charovské tmavění či traklovské využití názvů barev jde ruku v ruce s celkovou náladou sbírky (a zároveň svědčí o určitém spříznění s novými básněmi Štěpána Noska) i s pomalým, usedavým rytmem básní.

Poslední sbírka Petra Halmaye je posmutnělá, rozechvělá; v žádném případě ale nejde o knihu „zlou“, beznadějnou. Podobně jako Darmata, loňská sbírka Petra Hrušky, není bez naděje – spíš touží po odpovědích. Jedna z básní Ledolamu končí douškou v závorce, opatrným, ale silným důkazem toho, že stále je kam se vracet a co objevovat: „(A kolem v ulicích – / chladné a mihotavé – / line se světlo lamp, / které jsem nikdy / nepřestal milovat.)“