Kriseová, Eda: Čísi svět

Kriseová, Eda
Čísi svět

recenze sociologie

K dlouhé řadě českých cestopisných pokusů o vyrovnání se s Orientem přidala Eda Kriseová pozoruhodný a čtivý text, v němž je namyšlenost jejích předchůdců kompenzována místy možná až přílišným nadšením.

Eda Kriseová: Čísi svět. Prostor, Praha, 2011, 326 s.

„Podivuhodně rozmanitý, a přece celistvý obraz současné planetární situace lidstva“ – těmito slovy ocenil Aleš Haman při prvním vydání knihu Čísi svět od Edy Kriseové (1940). Autorka v ní podala svoji zprávu o dvou cestách do Indie, do Turecka, Egypta i dalších zemí (sama o sobě říká, že ji „baví být exotem: na Západě jsem jiná Východem a na Východě Západem), přičemž přiznává, že zvláště „Indie otvírá její paměť“. Líčení z cest, kde přitom zvláště v Indii naráží na české stopy (třeba architekta Antonína Raymonda), se tedy prolíná s jejími zážitky z Čech (například z návštěvy Matky Terezy na Pražském hradě), a vytváří tak přesvědčivý obraz globalizovaného světa, v němž jsou všechny části propojeny. Světa, v němž se srílanští Tamilští tygři dívali každý den několik hodin na videokazety vyrobené v Hollywoodu a „učili se tak vraždit na Rambech, bondovkách, na Schwarzeneggerových filmech“, jejich instruktoři prý filmy doplňovali „maoistickou a cheguevarovskou ideologií“.

Sama autorka se přitom v knize vyrovnává také s ideou komunismu, jejíž se stala obětí („žila jsem pod sovětskou vládou skoro celý život“), a připomíná, že například víra indického gurua Šrí Aurobinda v to, že se člověk „převychová, přetaví do božské podoby a na světě jednou bude ráj“, je srovnatelná s prvotní komunistickou vírou v to, že člověk touží být lepší a je ochoten pro to něco udělat. Mnoho prostoru Kriseová věnuje i svému sporu s ruskou emigrantkou, která odsuzuje autorčino předsevzetí už nikdy nejet do země, v níž dnes bují kombinace „socialismu a kapitalismu“ – emigrantka to ale mylně chápe tak, že hrdinka nenávidí Rusy.

Ve srovnání s většinou svých českých předchůdců, kteří cestovali do stejných zemí jako ona, je rozhodně Kriseová jednou z těch nejotevřenějších tajemství Orientu. Třeba Vítězslav Hálek kdysi s přezíravostí popisoval tanec dervíše, kterému „jest zatěžko držeti po celou hodinu ruku vzhůru; tato ruka zmdlí a klesá, derviš ji ale neustále musí násilím hnáti vzhůru a tato nemožnost zápasící s povinností činí toto držení ruky více komickým“. Zhnuseně pak Hálek zdůraznil, že „při točení se jejich šat nadme, a to, co člověk vidí pod nadmutým šatem, spodky totiž chatrné a všelijak přivázené, nezvyšuje dojem estetický“. Oproti tomu současná spisovatelka je tancem pohlcena: „Sóloví muzikanti vytvářeli kolem něho pětičlennou planetární soustavu. Přidávali na tempu, na síle zvuku. Vypadalo to, jako když tanečníka svou hudbou nabíjejí, jako když jím točí. Byl sluncem, oni planetami. Všichni napojeni na jediný zdroj, ten vesmírný. Síla, která tryská sama ze sebe. Všichni jsme se připojili a sdíleli radost stvořitelů, boží radost. Tak jsme na sobě vyzkoušeli sílu islámské mystiky“.

Podobný rozdíl najdeme také u cestovatele Jana Kořenského (1847–1938). Ten v textu z Indie s odporem, ale i jistou fascinací naturalisticky líčil postupné spalování mrtvoly, totiž jak „vysokým žárem rozpaluje se i obsah mozkový v hlavě“, která posléze puká, takže „na zdech prostorného žároviště spatřují se skvrny po mozkové hmotě, jež vystříkla z hlavy spalovaného umrlce a utkvěla pevně na omítce“. Jaký kontrast ke Kriseové, která nevzrušeně konstatuje, že když „sláma prohořela, mrtvý se propadl do hranice“. Podle ní „nikdo neplakal, nekvílel, ani hudba nebyla smutná, spíš veselá. V určitém stadiu musí pohřební bratrstvo prorazit mrtvole lebku, aby nevybuchla a neporušila klid na břehu“. Jak patrno, v tomto ohledu zřejmě v praxi indických rituálů došlo k určité změně.

Mnohem větší proměna se ale odehrála u českého pozorovatele: nejde už o nadřazený přístup obyvatele civilizovaného světa, který zavítal do oblastí takřka barbarských. Naopak, Kriseová do Indie putuje jako zástupkyně západní civilizace, kterou z velké míry zavrhuje pro její individualismus, sebeprosazování, soutěživost a přehnaně racionální, lineární pohled na svět. Naopak Indy vyzdvihuje pro jejich „pomalost, rozvážnost, pokoru, trpělivost“, které bohužel pomalu pustoší „importovaná rychlost a importované západní hodnoty“. Přichází dokonce s takovými generalizacemi, jako že Indové jsou obecně „v obličeji hezčí“ a jejich proporce „úměrnější“. Když ovšem poté, co Indie získala atomovou bombu, indické noviny oslavovaly své politiky s tím, že „Indie ukázala, že její politici nejsou eunuchové“, autorka to neváhá kritizovat (i když se v tom vyjádření zrcadlí i tisíciletá tradice uctívání lingamu). A s ironickým odstupem Kriseová popisuje třeba bollywoodské filmy: „Zálibně na sebe hleděli, jemu se mlsně pohybovalo funící chřípí a ona se přihlouple usmívala dojatýma očima posvátných krav“. Skutečná kráva ale pro autorku zůstává posvátným symbolem, vyjadřujícím podstatu Indie: „stojí nevzrušená na rušné křižovatce a zpomaluje rychlost, připomíná nám spěchajícím pomalost a krásu…; chce, abychom věděli, že jsme tady a teď“.

Okamžiky jistého mystického vytržení ale v knize střídají i chvíle skepse, kdy autorka kupříkladu vyjadřuje svůj odstup od falešných guruů, jako například jedné Američanky „tuctového zjevu“, která má v Indii svůj ášram, kde žehná předmětům a říká „banality“. Ty západní poutníky, kteří se k oné dámě utíkají pro útěchu, Kriseová nezavrhuje, ale je jí těchto lidí líto: jsou hladoví po štěstí a jejich touha je přímo úměrná nesplnitelnosti jejich přání. Podobně i o Indech konstatuje, že kdyby ztratili náboženství, byli by ještě ubožejší, než jsou nyní. Autorka, jež vystudovala novinářství a začínala jako reportérka, přitom v knize občas zápasí se svým skeptickým či intelektuálským způsobem myšlení, který by si nejraději zakázala, ale zcela se od něj přeci jen nemůže oprostit. Při naslouchání schematickému vyprávění jistého Inda ji tedy přepadají pochybnosti a ona se při tom přistihuje: „Už zase hodnotím, nutí mě k tomu má západní nedůvěra a intelektuálské pochybnosti. A třeba vedle mě sedí Buddha…“ Při hodnocení díla Heleny Blavatské a sídla Teosofické společnosti zato spisovatelka jakékoli pochyby i vůbec střízlivý racionální přístup nechává  zcela stranou a možné námitky odbývá neskutečně naivním a nevěrohodným způsobem, jímž se dá dokázat údajná „věrohodnost“ skoro všeho: „Tváří v tvář tomuto místu, jeho noblesní výstavnosti a bohatství, si nedovedu představit, že by tolik inteligentních a vzdělaných lidí z celého světa naletělo a že by vlastně pořád setrvávali ve svém omylu“. Každopádně k dlouhé řadě českých cestopisných pokusů o vyrovnání se s Orientem přidala Eda Kriseová pozoruhodný a čtivý text, v němž je namyšlenost jejích předchůdců kompenzována místy možná až přílišným nadšením.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   37%čtenáři

zhlédnuto 1896x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce