Vypadá to skoro jako noční můra. Z rušné a uzamčené místnůstky kdesi vzadu za opravnou aut vyťukává zprávu morseovkou námořník uvězněný ve ztroskotané jaderné ponorce na dně moře. Chladná voda pomalu stoupá a kyslíku ubývá. Na umělecká gesta už nezbyl čas a záchrana se zdá nemožná, morseovka je sice chladný kód bez příkras, ale jasný pro toho, kdo ji umí dešifrovat. Saviano bere do ruky kladivo a ze všech sil buší na poklop, možná se mu v hlavě vybaví podobné počínání námořníků z ponorky Kursk.

Pohádka? Fikce? Fantasmagorie? Ale kdeže, je to holá skutečnost pro autora, který žije od roku 2006 pod stálým dohledem policie, poté co na něj byla camorrou uvalena klatba. Savianův angažovaný publicistický portrét je dostatečně dobře znám. V knize Pojď se mnou pryč se můžeme seznámit s poslední novinářskou a televizní (!) tvorbou autora – Savianovy stejnojmenné televizní pořady vyšly ve třech dílech v deníku La Repubblica. Je třeba zopakovat, že Roberto Saviano není umělec či spisovatel v původním smyslu slova. Jeho věcné a sdělné psaní je prosto všech uměleckých příkras. Probíraná témata, i když velmi závažná svým významem, jsou celkem prostá a měla by být čtenáři co nejbližší. Saviano v této souvislosti cituje větu George Orwella, která je pro celou knihu emblematická: „Abychom uviděli, co máme přímo před nosem, je zapotřebí vytrvalého úsilí.“ (s. 10) Autor ani tentokrát neopouští nejožehavější témata současné Itálie, o kterých se málo hovoří, tedy zejména témata, která ho proslavila: organizovaný zločin, praní špinavých peněz, hrdinství obyčejných lidí, morální a etická dilemata, témata italského jihu, ekonomicko-politické propletence a jiné. Savianova témata, tvořící relativně jednoduché souhvězdí na potemnělé obloze, tedy nová nejsou. Co je tedy na knize Pojď se mnou pryč nového, proč stojí za to číst jeho další „příběhy hrůz“?

Odpovědí je série ještě znepokojivějších zjištění, než jakých se nám dostalo v předchozích autorových publicistických dílech. Zejména je jím všemocný „mechanismus házení špíny“, jehož obětí se stal soudce Giovanni Falcone, známý svým rozhodným bojem proti mafii, který v jednom z rozhovorů uzavírá: „Má to znamenat, že k tomu, aby v téhle zemi člověku věřili, musí být zavražděn? Tohle je ta šťastná země, kde když vám do domu nastraží bombu a ta bomba díkybohu nevybuchne, je to vaše vina, že jste ji neodpálili.“ (s. 42) Nebo pohled do soukromí camorristického bosse, který Savianovi říká: „Nejvíc jste camorristům uškodil, když jste o nich psal, tím, jak jste je dostal moc na světlo. To byl malér. (…) Ale když mě ukážeš v přímým světle celý Itálii, je tu riziko, že celostátní známost mi poškodí místní věhlas, protože pro Itálii jsem zločinec a šmytec.“ (s. 144). Můžeme též zmínit kupčení s voličskými hlasy, nezdolnost jižanů, jednotnost Itálie a pronikání organizovaného zločinu na sever Itálie. Všechna tato témata jsou líčena velmi zvláštní směsí angažovaného patosu, touhy po potřebnosti, explicitní sdělnosti a jakési zamilované svéhlavosti. Nemějme to ale Savianovi za zlé. Nejzajímavější na knize je, že spíš než o svém autorovi vypráví o nás, čtenářích. Podle toho, jaké Saviano používá prostředky ke komunikaci s námi, se o sobě můžeme leccos dozvědět.

Není to moc radostný obrázek. Můžeme pořád dokola omílat, že píseň Savianovy trubky, tedy našeho budíčku, není ve většině případů ta nejhezčí hudba, kterou lze slyšet. A že mu chybí umění, toto a tamto, že jeho gesta s italskou vlajkou na zádech nebo příběhy o obyčejných věřících jsou patetická, ostentativní či dokonce kýčovitá – jako z jiného století. Protože za to nemůže Saviano, za to můžeme my s naším intelektuálním horizontem, který nepřesahuje krátkozrakost městského krtka. Autor už za nás svůj život položil, ale má to bohužel při šíření svého evangelia s námi o několik řádů horší než Kristus v dobové Judeji. Protože Kristovi naslouchali lidé sice zaujatí, ale nepřesycení a neunáhlení dobou. Systém se za několik tisíc let neuvěřitelně proměnil. Jestliže za doby Kristovy se dalo všelijaké tmářství překonat relativně jednoduchým způsobem, v dnešní době se jedná o velmi složitou psychologickou operaci, o které hovoří například František Koukolík ve svém článku Jak si zamilovat systém a být spokojený.

V důsledku tak největším tragédem není ani tak Roberto Saviano sám, ale zejména my, jeho čtenáři. Pokud totiž existuje něco, co máme – jak říká ve shora uvedené citaci Orwell – tak říkajíc před nosem, a nevidíme to, dokonce je ohrožen život autora, který nám o takových věcech vypráví, je něco dosti v nepořádku. Jsme to my, komu je třeba všech prostředků pokleslé komunikace a též televizního pořadu k tomu, abychom vůbec naslouchali. To není vůbec o autorově psavosti nebo o nespoutané goethovské Lust zum fabulieren, ke které se mimochodem hlásí též Saviano. Je to zcela konkrétní angažované vyprávění ke konkrétní situaci ve smyslu, který vyjádřil sám Saviano: „Příběh nemá schopnost změnit to, co se stalo, může ale změnit to, co přijde. Tohle je síla vyprávění: stává se součástí toho, kdo je přijme za své, a zapůsobí tak na to, co se ještě nestalo. Každé vyprávění má tenhle neurčitý prostor, který se usídlí ve vědomí toho, kdo je poslouchá. Poslouchat vyprávění a přijmout je za vlastní je jako získat návod, jak dát svět do pořádku.“ (s. 18)

Ano, budíček jen zřídkakdy bývá pěkná hudba, ale to vyprávějte tomu, kdo se vzbudil před vámi a horko těžko se pokouší podobným způsobem probudit ostatní, ten zabedněný a ospalý dav. Jde to navýsost těžko a ten člověk riskuje život, protože současná doba vylučuje probuzené jedince do ilegality mlčení, ponížení či smrti. Mé hodnocení knihy Pojď se mnou pryč reflektuje změnu autorova stylu, který se podle mě až příliš ohýbá dolů ke čtenáři či divákovi. Roberto Saviano nám nemusí vyhovovat svým stylem a zaměřením, dokonce si můžeme postesknout, kam se poděly ty krásné, vznešené a hluboce promyšlené eseje Piera Paola Pasoliniho ze sedmdesátých let. Jenže tentokrát jsme už více jak jedno desetiletí v novém století!