Prochasko, Taras: Jinací

Prochasko, Taras
Jinací

ukázka beletrie zahraniční

Nejvýznamnějším obyvatelem Jalovce byl pochopitelně sám jalovec. Franz naplánoval výstavbu města tak, aby na žádném ze tří svahů obklopujících Jalovec nebyl zničen jediný keř. Vzhledem k tomu, že dřeva bylo málo, většinu domů stavěli z šedých kamenných sutí, kterým se v některých místech říká gorgany. Proto základními barvami města byly zelená a šedá – ještě méně než na huculské keramice. A jestliže šedá byla všude stejná, pak zelená měla množství odstínů.

Situace koloritně
Taras Prochasko
: Jinací. Přel. Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2012, 208 s.

1. Nejvýznamnějším obyvatelem Jalovce byl pochopitelně sám jalovec. Franz naplánoval výstavbu města tak, aby na žádném ze tří svahů obklopujících Jalovec nebyl zničen jediný keř. Vzhledem k tomu, že dřeva bylo málo, většinu domů stavěli z šedých kamenných sutí, kterým se v některých místech říká gorgany. Proto základními barvami města byly zelená a šedá – ještě méně než na huculské keramice. A jestliže šedá byla všude stejná, pak zelená měla množství odstínů. Nebo ještě jinak. Říkat zelená by bylo mylné. Spíše zelené. Zelených tu bylo opravdu tolik, že se vše zdálo neskutečně pestré. Dokonce pomineme-li tisíce zcela odlišných puntíků jiných barev: vínových, červených, růžových, fialových, modrých, pomněnkových, žlutých, oranžových, bílých a znovu zelených, hnědých a skoro černých květů. Podle těchto květin se malá Anna učila barvy (Franz často vzpomínal na ty časy jako na nejkrásnější období. Vyjmenovávání barev se pro něj stalo očividným ztělesněním myšlenky tvoření světa a porozumění). Stačí být vnímavější a pěstování květin nebude v takovém místě zapotřebí. A tak tomu i bylo.

Ještě je třeba si představit souvislé barevné pruhy blízkých, vzdálenějších a dalekých hor, které bylo vidět z každého místa Jalovce. A ještě nebe, mraky, větry, slunce, měsíce, sněhy a deště.

2. Kolem této kamenné osady rostlo tolik jalovce, že vůně jeho nahřátých, rozmáčených, nalomených a rozmačkaných plodů, větviček a kořenů takřka přerůstala v chuť.

3. Je skoro nepochopitelné, kdy si toho Sebastián s Franzem stihli tolik říct, že si Sebastián zapamatoval takové množství jednotlivých Františkových vět. Vždyť u nich žil jen rok a devět měsíců. Ale většina z toho, co František řekl, se dochovala právě díky Sebastiánovi. Právě od něj si Jinací zapsali ty nejznámější věty, které potom zdobily jednotlivé kusy gigantického jídelního servisu z porcelánky v Pacykově. Druhá Anna jednou dokonce žertovala, že všechny tyto fráze si vymyslel sám Sebastián a dokonce i spojení „Franz říkal“ patří k Sebastiánovým parazitním slovům. Stejně tak jako „kurva“, „možná“, „opravdu“, „a“, „prostě“.

4. V každém případě to byl Sebastián, kdo říkal, že Franz říkal, že život se odvíjí od toho, kolem čeho jdeš. Ale to, kolem čeho jdeš, se stejně tak odvíjí od toho, kudy chodíš. Takže člověk může svůj život změnit celkem snadno. Těžší je to s jinými určujícími živly: s tím, co piješ a co dýcháš.

V Jalovci všichni dýchali éterické pryskyřice jalovce a pili jalovcovou. V ní byl jalovec obsažený hned třikrát. Voda, v níž sladké plody kvasily, se totiž sama nejdřív celé roky přelévala z nebe do země a přitom omývala jalovec, potírala se jím, zapamatovávala si ho a pak se ještě ohřívala na ohni z jalovcových polen.

5. Jalovcovou vařili na každém dvorku. Mladé výhonky se vařily v kotlích s lihem, vypáleným z plodů jalovce. Na kamenech se hromadily výpary, které se ochlazovaly a srážely do podoby hustého ginu. Stávalo se, že nad střechami visela těžká ginová oblaka. A když pak začínalo mrznout, valil se z nebe alkohol. Ten na zemi, která již stačila vychladnout, zamrzal a ulice se pokrývaly tenkou vrstvou ledu. Stačilo ho olízat a člověk se mohl opít. V takovýchto dnech se po ulicích nedalo chodit, spíš jen klouzat. I když ve skutečnosti noha nestihne podklouznout, pokud jde člověk dostatečně rychle, tak, aby se podrážka třela o led co nejkratší dobu.

6. Úplně první Anna se v Jalovci objevila už v době, kdy se z města stávaly módní lázně. Krátce před svým příjezdem do Jalovce se při pádu ze skály (ačkoli byla jištěná lanem) silně potloukla a dlouho nic nejedla. Hrozně se přitom vyděsila. Nehledě na to vyrazila další den znovu do hor a zkoušela lézt. Ale nešlo to. Poprvé v životě její tělo odmítlo být prodloužením skály. Bylo v tom něco silnějšího. Přijela do Jalovce, pila gin, chtěla začít trénovat, ale pila gin. Ke skalám se neodvážila ani přiblížit. A zanedlouho se seznámila s Františkem. Jeho animované filmy nebyly pro turisty o nic menším lákadlem než gin.

7. Anna si připadala jako lišejník odtržený od holého břehu chladného moře. Musela to jednoduše přestát, aby to mohla ustát. Protože jinak by to nebylo ono. Strašně moc chtěla nebýt zlá. Bože! Nedej, abych někomu ukřivdila, modlila se neustále.

Svou první společnou noc s Franzem strávili v baru, kam se navečer náhodou zatoulali a nemohli nezůstat do rána. Barman se natolik nepodobal barmanovi, že dost dlouho čekali na někoho, u koho by si mohli objednat. Dělali si tam navzájem ginovou masáž, absolvovali tři ginové inhalace, podpalovali si silný domácí gin na dlaních i na břiše, pili gin rozlitý po stole a pili si ho navzájem z úst. Tehdy si Anna ještě nedokázala představit Františka na nějakém jiném místě. 

8. V noci leželi vedle sebe na židlích sražených k sobě a pochopili, že na základě podobnosti kostí a svalů jsou bratr a sestra. Nebo muž a žena. František si říkal, že i kdyby se už nic podobného neopakovalo, stejně je to příjemné se takhle dotýkat. A ona přemýšlela o různých maličkostech a zvláštnostech, které se stávají nebo se mohou kdykoli stát. Zatímco spali a jejich kosti zapadaly do svalů toho druhého a kosti do kostí a svaly do svalů, jejich lebky se neustále dotýkaly svými nerovnostmi. Otáčeli se, tiskli k sobě, kroutili a odtahovali, ale jejich lebky se ani na vteřinu nepřestaly dotýkat. Čas od času lebky duněly, když se zachytily obzvlášť výraznými výstupky a prohlubněmi, a oni se probouzeli, vylekaní přílišnou blízkostí, kterou způsobovaly právě jejich hlavy. Nikdy víc pak František s Annou nezažili takové společné projasnění a prozření.

Venku začalo svítat. Hlavní ulice městečka se vinula kolem zavřených barů, temných dvorků zarostlých psím vínem, které nikdy nedozrávalo, kolem nízkých kamenných zídek, vysokých bran, a ubírala se dál k úpatí tisícšestsetdevadesátipětimetrové hory a přetvářela se postupně v sotva patrnou cestičku, která v tuto denní dobu bíle zářila.

9. Annino těhotenství bylo obdobím naprostého štěstí. Bylo tím, co se dá nazvat skutečným soužitím, rodinou.

Jejich večery začínaly brzy. Chodili v teplých podzimních pláštích nejvzdálenějšími zákoutími Jalovce mezi ještě neobydlenými vilami. Bavili se představou, že to není jejich město. Franz držel její ruku ve své kapse. Šli a vykračovali současně tou nohou, ke které byla tak silně přitisknutá noha toho druhého, až cítili vlnění smršťujících se svalů a jejich kyčelní klouby se o sebe legračně třely. Moc se jí líbilo, že všechno je tak jednoduché. Že ji miluje ten, koho miluje ona. Poprvé zažívala radost z toho, že nemusí ráno odejít. Vyprávěla mu něco z toho, co bylo, když on ještě nebyl, a moc ráda poslouchala, jak jí vypráví o tom, jakou ji zná. Ráno na balkoně dlouze snídali med, kyselé mléko, suché hrušky namočené ve víně, smažené suchary máčené v mléce a různé ořechy.

10. Na stolku u vany stál starý psací stroj s pevným litinovým podstavcem a to, co se neodvažovali jeden druhému říct, psali na dlouhém listu toho nejlepšího papíru, zasunutého do Remingtonu. „Není mi dobře s lidmi, u nichž nevíš,“ psala Anna, „zda jim je teď dobře, nebo je jim dobře se mnou, nebo zda jemu je tady dobře. S lidmi, kteří neříkají, co se jim líbí a co ne, je to nepříjemné a těžké.“ František psal něco úplně jiného: „Aniž by udělali cokoliv špatného, špatní lidé nám ubližují – musíme počítat s tím, že jsou.“ „Dobří lidé přestávají být dobrými, když začínají litovat toho, čeho je jim líto se vzdát,“ zareagovala na něco Anna. A Franz: „Smysl a požitek tkví pouze v detailech, je třeba tyto detaily znát, aby je bylo možné opakovat.“

Sebastián našel tento psací stroj až po Franzově smrti. Ještě v něm byl papír. Později si často představoval skutečné dialogy živých lidí, které se skládaly z podobných vět.

11. Franz se snažil, aby se Anna přestala bát. Vodil ji na skály z té strany, odkud se dalo projít přes porosty kleče, zezadu. Tam ji vzal do náruče a držel nad propastí. Osud není to nejdůležitější, říkal František. Hlavní je ničeho se nebát. Na jeho metodě však bylo něco chybného. Nakonec znal její tělo lépe než ona sama. Mohl vzít její ruku a dotýkat se jí Anny tak, jak to sama nikdy nedělala, a ani neuměla. Dělal s ní takové věci, až jí z toho lechtalo v žilách, cévách, tepnách. Velmi dlouho jí odhaloval její vlastní krásu. Díky tomu všemu začala Anna chápat, jak je krásná. Krásná ne pro někoho, ale pro sebe. A měla ještě větší strach z toho, že tohle všechno by se mohlo rozbít o kamení.

Miluju svůj život – prosila ho. To je dobře, tvrdil, protože kromě toho člověk nemá nic, nemilovat znamená všeho se zříct.

12. Přece jenom to ještě jednou zkusila. Když jí Franz zacpal uši. Najednou ho totiž napadlo, že se Anna nebojí výšky, ale zvuku ticha, který je s výškou spojený.

Těhotná Anna se zacpanýma ušima a jištěná všemi možnými způsoby lezla po kamenné stěně a byla celá nesvá z toho, že nevěděla, jak se má břichem dotýkat skály.

František se odvážil lézt vedle ní. Na skále obkresloval veškeré obrysy přitisknutého břicha. Dolů sjížděli tak rychle, až si o lano popálili dlaně. Zvláštní, ale dost často kvůli takovým drobným popáleninám člověk nemůže usnout. Další den ráno byly pohyblivé daguerrotypy obrysů zárodku přemisťujícího se po skále hotové. Film byl moc pěkný. Škoda jen že krátký.

13. Pro Františka nebyl čas důležitý. Všechny jeho filmy trvaly několik minut. Vymyslel animaci, která ještě nemohla existovat. Naplňovalo ho uspokojením vytvářet zaplněné minuty, které by nemusely být. Kdyby ne. Kdyby si něčeho nevšiml, kdyby nevymyslel techniku, kdyby něco nepřidal, kdyby něco neodlišil, kdyby se spousta věcí nestala.

Život je tak krátký, říkal František, že čas nemá žádný význam. Tak či onak ho prožijeme celý.

Franz toužil po něčem radikálním. A došel k závěru, že nejradikálnější je čekat.

14. Po narození dcery se Anna rozhodla začít znovu trénovat. Zkoušela si zacpávat uši, ale něco se opět pokazilo. Vnitřnímu uchu chyběly vibrace, bez nichž je těžké určit hranice svého těla.

Vzpomněla si na zahradu svého otce a píchla si morfium. Vibrace se objevily okamžitě. Zvuky se ale začaly chovat divně. Jako by ztratily svou závislost na vzdálenosti. Létaly velkou rychlostí jako pevně smotaná klubíčka, aniž by se ve vzduchu rozmotávaly. Čas od času taková koule narazila do jiné, a tím zcela nečekaně měnila směr letu. Po některých srážkách se z obou klubíček odštěpovaly zvukové drobečky a prach. Ty pak poletovaly samostatně. Mísily se, oddělovaly, vzlétaly nahoru a zase klesaly nebo se nořily do země. Když už Anna překonala skoro čtyři svoje výšky, ocitla se v hustých mracích kakofonie. A ještě výš se to dunění – ta droboučká zrnka písku padající skrze její prsty na dno propasti – nedalo poslouchat.

15. Anna už víckrát nelezla. Užívat morfium ovšem nepřestala. Celé dny seděla na verandě a zaposlouchávala se do života všelijakého hmyzu, který žil kolem domu. Neslyšela ani, jak pláče hladová Stefanie.

Franz se marně snažil něco změnit. Nanejvýš se mu podařilo odsát z Anniných prsou aspoň trochu mléka a nakrmit dceru. Ale opiu se mléko také zalíbilo. Stíhalo ho vypít jako první a Franz mnul vyschlá prsa zbytečně. František šel za vědmou, která kradla mléko kravám, a poprosil ji, aby totéž zkusila s Annou. Dítě začalo dosyta jíst. Ale společně s mlékem sálo i opium. Franz si myslel, že dítě celé dny spí, protože je syté. Ostatně, bylo aspoň klidnější. Ale když Anna přišla o mléko úplně, a dokonce ani vědma nevyždímala jedinou kapku, zažila Stefanie skutečný morfiový abstinenční syndrom. Jinací ji jen taktak zachránili tím, že v mléce vyvařili mák.

To samé začala dělat i Anna. Dítě spalo, zdály se mu kouzelné sny (Některé z nich, a tehdy jí bylo sotva půl roku, si pamatovala celý život. Možná, že si ale pamatovala jenom pocit, že takové sny měla, a zbytek se dostavil později.) a Anna klidně poslouchala, jak červi rozvrtávají zem, jak pavouci křičí během milování v napnutých pavučinách, jak se tříští hrudník brouka, stisknutého v zobáku konipáska.

16. V polovině prosince si Franz posadil Annu na klín a řekl jí, aby se sebrala a odešla z Jalovce. Anna se zvedla, políbila Franze a šla do pokoje připravit dítě na cestu. Navrhl tedy něco jiného: vyzval ženu na souboj. Pro budoucnost dítěte bylo totiž nutné, aby byl jeden z rodičů mrtvý.

Anna souhlasila a vybrala zbraň: hned teď vyrazí na zasněžené větrné skály a polezou dvěma neznačenými cestami bez jakéhokoliv jištění. Ten, kdo se vrátí, zůstane s holčičkou. Nehledě na veškerý strach byla Anna přesvědčená, že jenom takhle může Františka porazit (vůbec je nenapadlo, že se nemusí vrátit ani jeden z nich, nikomu nic neřekli a nechali malou v kolébce).

Sotva se sněhem probrodili ke skalám. Sundali si kožichy, vypili každý půl láhve ginu, políbili se a vyrazili.

17. František se musel poprvé v životě stát skutečným horolezcem (Je poprvé pro mě poprvé? pomyslel si.). Proto slézal z vrcholu několik hodin; ukázalo se, že ztvrdlý sníh mu dokonce pomohl – na holé skále by se neudržel. Bylo mu to strašně líto, ale Annu mohl pochovat až v červnu, když sníh v soutěsce roztál.

překlad © Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská
ukázka z knihy Jinací
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelek a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2593x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce