Eugenides, Jeffrey: Hra o manželství

Eugenides, Jeffrey
Hra o manželství

recenze beletrie zahraniční

Ve svém nejnovějším románu Hra o manželství americký spisovatel Jeffrey Eugenides vzdává hold viktoriánské literatuře a zároveň ji dekonstruuje. Metatextová rovina knihy nabízí pěkné zamyšlení nad moderním manželstvím, ale vzhledem k své jednoduchosti je poměrně předvídatelná a nutno dodat, že před Eugenidesem podobný postup použily přinejmenším desítky spisovatelů. Hra o manželství skutečně oslňuje něčím jiným: blíží se oněm velkým románům, kterým vzdává poctu.

Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Přel. Martina Neradová, Host, Brno, 2012, 527 s.

Ve svém nejnovějším románu Hra o manželství americký spisovatel Jeffrey Eugenides vzdává hold viktoriánské literatuře a zároveň ji dekonstruuje. Metatextová rovina knihy nabízí pěkné zamyšlení nad moderním manželstvím, ale vzhledem k své jednoduchosti je poměrně předvídatelná a nutno dodat, že před Eugenidesem podobný postup použily přinejmenším desítky spisovatelů. Hra o manželství skutečně oslňuje něčím jiným: blíží se oněm velkým románům, kterým vzdává poctu.

V knize sledujeme osudy tří mladých Američanů v průběhu a po skončení univerzitních studií na začátku osmdesátých let minulého století. Studentka anglické literatury Madelaine píše diplomovou práci na téma manželství v anglické viktoriánské literatuře a sama spěje k manželství s maniodepresivním spolužákem a studentem biologie Leonardem. Do Madelaine je ale zamilovaný i Mitchell, který studuje religionistiku.

Ohledně toho, co dělat po škole, sice všichni víceméně tápou, ale každý z nich se ke své budoucí dráze staví trochu jinak. Každý z nich má své specifické problémy a pochybnosti, každý pochází z odlišného prostředí. Madelaine je bezproblémová, sportovně založená dívka z majetné novoanglické rodiny (typická příslušnice vysoce postavených „WASPs“ – bílých anglosaských protestantů). Leonard je outsider ze severovýchodu Spojených států, jehož rodinu poznamenala duševní nemoc a alkohol. Mitchell pochází z menšího města u Detroitu a možná právě proto, že jeho rodinné zázemí představuje zosobnění středostavovského průměru, bere hledání vlastní identity a správné životní cesty ze všech hrdinů nejvážněji.

V románu se navíc tematizují události sedmdesátých a osmdesátých let a Mitchellova cesta do Indie spolu se svatební cestou Leonarda a Madelaine v Monaku dále dokládají, že záběr knihy je takřka globální, všeobjímající. Místo aby ji jasně daná struktura, spočívající ve střídání kapitol z úhlu pohledu jednotlivých hrdinů, omezovala, připojuje ke zmíněné šíři záběru náležitý hluboký vhled do nitra postav.

K univerzitnímu prostředí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let neodmyslitelně patří boom sémiotiky a autorů jako Roland Barthes, Jacques Derrida, Julia Kristeva nebo Jonathan Culler. Eugenides tomuto myšlenkovému proudu vyslovuje uznání, ale taky si z něj jemně utahuje a podrobuje ho čistě věcným úvahám: „Chodit na univerzitu v ekonomicky silných osmdesátých letech postrádalo radikálnost. Sémiotika byla první věc, která zaváněla revolucí.“ Autorovi vadí hlavně bezmyšlenkovitý radikalismus, s nímž jsou někteří schopni bezvýhradně přijímat dekonstrukci nebo sémiotikou inspirovaný feminismus jako svou ideologii: „Thurston se opíral kolenem o stůl. Houpal se na židli a přemýšlivě se šklebil. „Čte se to dobře, to jo,“ spustil. „A argumentace je jasná. Jenomže je otázka, jestli lze vzít zdiskreditovaný diskurz – jako, dejme tomu, racionalitu – a použít ho k vysvětlení něčeho tak paradigmaticky revolučního, jako je dekonstrukce.““

Po nahlédnutí do Eugenidesova životopisu zjistíme, že kniha obsahuje mnoho autobiografických prvků. Trojice hrdinů absolvuje Brownovu univerzitu, kterou vystudoval i autor. Madelaine, tak jako Eugenides, studuje anglickou literaturu. Mitchellovo příjmení je Grammaticus, což dává tušit, že má, stejně jako autor, řecké předky. Eugenides rovněž podnikl cestu do Indie a pracoval jako dobrovolník v nemocnici Matky Terezy, čímž nechává projít také Mitchella. Autor se vlastním životem podle všeho neinspiruje z nedostatku invence. Osobní zážitky ho spíš vybavily množstvím detailních postřehů, které ve Hře o manželství využívá k tvorbě tří odzbrojujícím způsobem propracovaných postav.

Madelaine, Leonard a Mitchell v knize dostávají v zásadě stejný prostor, ale Mitchell mezi nimi jistým způsobem vyniká. Přistupuje k věcem se zvědavostí, vážností, ale bez patosu. V Indii by rád nalezl víru a nějaké znamení, co by v životě mohl dál dělat. Nečeká, že objeví něco světoborného, ale ví, že musí hledat. V tom se podobá hrdinům J. D. Salingera, na jehož díla několikrát sám vzpomíná.

Žádného prvoplánového osvícení se mu naštěstí opravdu nedostane. Po týdnech dodržování křesťanské pokory s chutí zanadává spolubydlícímu, který si neustále stěžuje na sobeckost amerických žen a plánuje si zpátky do Států přivést Thajku. Jeho nejsilnějším zážitkem z Indie je pak palčivá vzpomínka na to, jak po třech týdnech z nemocnice utekl, protože tělesné pochody vážně nemocných chudých Indů už dál nesnesl. Nakonec přece jen k něčemu dospěje, ale až po návratu do Ameriky – na jednom z kvakerských shromáždění, která si oblíbí.

Pro studenty a absolventy humanitních oborů je Hra o manželství opravdovou lahůdkou. Ale i těm, kdo znají Derridu jen podle jména a na tom, že se v knize mluví o viktoriánských spisovatelích Georgi Eliotovi i George Eliotové, je nic nezarazí, lze Eugenidesovu novinku bez výhrad doporučit.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 3837x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce