Japin, Arthur: Černoch s bílým srdcem

Japin, Arthur
Černoch s bílým srdcem

recenze beletrie zahraniční

Píše se únor 1837. Do Ašantské říše přijíždí velvyslanec nizozemského krále Viléma I. a uzavírá s panovníkem Ašantů smlouvu o dodávkách zlata a otroků. Na důkaz upevnění vztahů s sebou nizozemská výprava odváží také dva desetileté prince, jimž se má v Nizozemsku dostat patřičného vzdělání. Jejich osudy vyjadřují rozpor mezi zachováním vlastní identity a snahou přizpůsobit se.

Sonda do lidské duše i dějin Nizozemska
Arthur Japin: Černoch s bílým srdcem. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Vakát, Brno, 2012, 400 s.

„Prvních deset let jsem nebyl černý. Byl jsem v mnoha ohledech jiný než lidé kolem, ale tmavší jsem nebyl. To vím. Jednou nastal den, kdy jsem si zbarvení uvědomil. Později, když už jsem byl černý, jsem zase vyšisoval.“ Těmito slovy otevírá rekapitulaci svého pohnutého života ašantský princ Kwasi Boachi, hlavní hrdina románového opus magnum Arthura Japina Černoch s bílým srdcem.

Píše se únor 1837. Do Kumasi, centra Ašantské říše (dnešní Ghana), přijíždí velvyslanec nizozemského krále Viléma I. a uzavírá s panovníkem Ašantů smlouvu o dodávkách zlata a otroků. Na důkaz upevnění vztahů s sebou nizozemská výprava odváží také dva desetileté prince Kwasiho a Kwameho. Oběma princům se má dostat takového vzdělání, aby se v budoucnosti mohli stát garanty obchodu mezi Nizozemským královstvím a Zlatonosným pobřežím. Kwasi a Kwame přijíždějí v červnu téhož roku do Delftu, kde dostanou nová jména Aquasi a Quame a několik let se vzdělávají v internátní škole. V nizozemském internátu jsou princové konfrontováni se svou odlišností, danou  původem i barvou pleti, a oba jsou okolnostmi nuceni zaujmout k nové situaci postoj, aby v ní mohli obstát. Kwame se rozhodne zůstat věrný svým kořenům, Kwasi volí přizpůsobení. Odlišný postoj ke světu a poznání prince postupně rozdělí: Kwame, ač velmi citlivý a umělecky nadaný, vstoupí na vojenskou akademii a vrací se zpět do Afriky, Kwasi se rozhodne pro dráhu důlního inženýra a je pevně odhodlán domů se už nikdy nevrátit. Oba princové však v okamžiku důležitých životních rozhodnutí netuší, že jejich životy už dávno nejsou v jejich rukou a že o jejich osudech rozhodují nadosobní principy a mocenské zájmy. Kwame na trůn Ašantské říše nakonec nikdy nenastoupí, protože mezitím pro říši začal ztělesňovat nebezpečí evropského vlivu. Kwasi po dlouhých útrapách a příkořích stráví zbytek života jako plantážník v javánském Buitenzorgu.

Leitmotivem životního dramatu Kwasiho i Kwameho je vykořenění, nechtěné a vědomě nezvolené, a přece nezvratitelné. Poznání civilizace a vědy jim uzavírá cestu zpět, jejich „divošský“ původ a barva pleti vylučují začlenění do společnosti. Kwasi se v jednom z dopisů Kwamemu ptá: „Jaká je to výchova, co nás vrhla do záhuby? Nedostatek vzdělání, nebo jeho nadbytek?“ Chvíli se zdá, že Kwasiho cesta přizpůsobení může být řešením situace. Princové se do Evropy dostávají v době, kdy kruhy šlechty a intelektuálů ovládají utopistické filozofické debaty o přírodním člověku, rozpoutané již Rousseauem a Voltairem, a kdy všichni vzdělanci oslavují život po přírodním způsobu bez civilizace. Tato debata o něco později poskytla živnou půdu romantickému mýtu o vznešeném divochovi. Prizmatem tohoto mýtu jsou princové viděni jako „lidé přímo z rukou Božích“, vzbuzující ve vzdělaných Evropanech touhu po navrácení do přirozeného stavu. Díky těmto módním intelektuálním debatám a své životní strategii se Kwasimu podaří zaštítit před možnými konflikty dostatečně vlivnými lidmi a několik let stráví ve víru tehdejšího intelektuálního života v Nizozemí a ve Výmaru. Po absolvování studií je srdcem vědec a vzděláním nadějný inženýr, ale odmítá splnit to, co od něj nizozemská vláda žádá: vrátit se domů a řídit těžbu nerostného bohatství, splatit Nizozemí to, co do něj vložilo. Doposud byla Kwasiho barva pleti pro vrstevníky záminkou k ponižování a pouličním potyčkám, v Nizozemské Indii, kam Kwasi po studiích odjíždí, se přímo ocitá v rozporu s mocenskými zájmy. Tragédií jeho osudu je, že uvěřil, že jeho status, vzdělání a konexe mu mohou zajistit rovný přístup. Zájmem Nizozemí je však udržení nadvlády v koloniích, která stojí na nezpochybnitelném principu povznesenosti bílé rasy nad ostatními.

Japin ovšem neusiluje prvoplánově o kritiku nizozemské koloniální politiky, té se v nizozemské literatuře zhostili autoři jiní, zejména Multatuli (vlastním jménem Eduard Douwes Dekker, autor vynikajícího románu Max Havelaar, který u nás vyšel naposledy v roce 1974), vystupující také jako jedna z románových postav. Ačkoli Japin pracoval na románu Černoch s bílým srdcem dlouhých deset let a rukama mu prošlo neuvěřitelné množství archivního materiálu, nestojí v centru zájmu historická skutečnost jako taková a její reflexe, ale životní příběh člověka, jeho vnitřní svět a dilemata, s nimiž se po celý život potýkal. Takovýto přístup k historickému materiálu je ostatně jednotícím prvkem Japinova díla, z něhož je v češtině zatím dostupný jen román Nádherná vada (Paseka 2006). Oba romány představují tedy spíše psychologické studie, Černoch s bílým srdcem však vyniká v kontextu Japinova díla hloubkou i způsobem ztvárnění.

Po řemeslné stránce není románu co vytýkat. Román je komponován z několika promluvových linií, které umožňují nahlížet zobrazovanou realitu z několika stran. Kwasiho promluva je korigována obšírnými citacemi z cestovních deníků důstojníka nizozemského poselstva Van Drunena, autentickými dokumenty a dobovou korespondencí. Zvlášť silně působí románová promluva Kwameho ve formě dopisů adresovaných z Elminy, která osvětluje jeho způsob vyrovnávání se s vykořeněním a vstupuje volně do dialogu s Kwasiho promluvou. Japin je výborný a citlivý vypravěč se smyslem pro detail a barvitost vyprávění, dokáže pracovat s náznakem, v historických popisech neunavuje, psychologie postav je autentická.

Japinovi se však bohužel nepodařilo využít svého vypravěčského talentu ani archivního materiálu k tomu, aby se na příběh ašantských princů dokázal podívat v ostřejších konturách. Ačkoli je jejich příběh plný dramatických zvratů i bolestivých okamžiků, v románu se projevuje tendence obrušovat hrany, poetickým a romantizujícím oparem překrýt ostré trhliny. To se projevuje několika způsoby. Nejčastěji je to nadbytečné vysvětlování a ospravedlňování postojů, které vedou k tlumení roztržky mezi postavami a světem (například v pasážích o studiu v Delftu, které z hlediska psychologicky autentické výpovědi dospívajícího chlapce nejsou až tak zdařilé), dále příliš smířlivý pohled na problematickou historickou skutečnost nebo vrstvení dobových detailů zbytečně odvádějících pozornost. Proto román vyznívá celkově jako poněkud neproblematizující, neklade čtenáři nepříjemné otázky směřující k podstatě a nenutí jej hledat náročné, nejednoznačné odpovědi.

Nicméně pomineme-li tyto výtky, které souvisejí zcela jistě s nároky čtenáře na literaturu a mohou se individuálně lišit, předkládá Černoch s bílým srdcem zajímavý, velmi citlivě vyprávěný příběh zasazený do exotických kulis. Českému čtenáři také zprostředkovává další pohled na nizozemské dějiny a kulturní stereotypy. Především jde však o sondu do duše člověka, který po celý život zápolí s touhou být sám sebou a odhodláním přizpůsobit se. A to je jistě nadčasové téma.

 

© Lucie Smolka Fruhwirtová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 4812x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce