Salată orientală je těžko přeložitelný název rumunského salátu, který se svými přísadami dá přirovnat k českému bramborovému salátu a podobně jako u nás každá rodina uchovává ten svůj správný recept. Názvy kapitol v této knize odpovídají různým ingrediencím, máme tedy před sebou autorův vlastní recept? A jak do salátu přimíchat smyšlené akademiky? Samozřejmě, že název v sobě skrývá nadsázku a vyjadřuje změť různých stylů i žánrů, které se prolínají v jednom příběhu.

Román BESTIAR Salată orientală cu universitari închipuiți vtáhne čtenáře do děje velmi rychle. Již v úvodu nazvaném Ingredientele (Ingredience) se čtenář seznámí s většinou postav, které se alespoň v prvních kapitolách určitým způsobem váží k jedné katedře na menší sedmihradské univerzitě. Vyučuje se na ní rumunská kultura, lingvistika a literatura, přičemž zvláštní pozornosti se dostává především starým textům psaným cyrilicí.

Právě v první kapitole záhy vyjde najevo, že čtenář musí být bystrý. V celé knize nacházíme poznámky pod čarou, u kterých často není jasné, kdo je jejich autorem a zda jim čtenář může věřit, či nikoliv. Jindy ovšem naopak text velmi pěkně odlehčují a činí ho živějším. V knize je použito mnoho stylů a žánrů. Setkáváme se s důmyslným matením čtenáře, nikdy si nemůžeme být jistí, zda nás na následujících řádcích autor nepřekvapí popřením či zpochybněním předcházejících vět. Text je vyprávěn v první či třetí osobě, vypravěč se neustále mění, někdy se vydává za autora, jindy je fiktivní a občas vypráví příběh očitý svědek, který se děje také účastní. Jedna kapitola je epistolární a další je zas scénářem k filmu. Zkrátka, co do rozmanitosti vypravěčských stylů nenechává Lucian Bâgiu čtenáře ani na chvíli odpočinout.

V celém textu se objevují poznámky a připomínky (nemusejí být jen pod čarou), které s textem přímo nesouvisí. Například čtenář neví, jak správně naložit s informacemi ohledně přesného data cestovatelských výprav Jamese Cooka či s událostmi ze světa, které se udály během doby, kdy hlavní postavy prožily určitý úsek života apod. Významově lze text chápat jako souhrn informací o rumunské historii a kultuře v evropském kontextu na pozadí příběhu o jedné univerzitní katedře, ale narativních linií má kniha podstatně více.

Jména hlavních hrdinů odkazují na rytířský epos Tristan a Isolda, ovšem v tomto případě nemůže být řeč o peripetiích nenaplněné lásky. Spíše se tu naznačuje problematický vztah páru, ve kterém si žena bedlivě hlídá svého muže (například tím, že mu pořídí velmi malé brýle, aby se musel, kdykoliv se na něco chce podívat, viditelně otáčet).

Setkáváme se také s prvky odkazujícími k hledání Svatého grálu. Jak bylo řečeno, akademici z výše popsané katedry mají zájem o zkoumání textů psaných v cyrilici a především vedoucí katedry usiluje o nalezení tajného rumunského spisu psaného cyrilicí na neznámém hradě, což se mu nakonec podaří. Nejdříve odejde do kláštera, stane se mnichem a v momentě, kdy za ním dorazí ostatní akademici, aby mu pomohli s výzkumem, se tato postava náhle promění v krále hradu (nejedná se tedy o analogii vedoucí katedry – král hradu?). Všechny ostatní navede za sebou do hradu velmi nesnadnou a krkolomnou cestou po horských lesních cestách a především se zdá, že je vševědoucí. Z legendy o Svatém grálu zde autor používá tajemno až mystično, hledání neznámého místa, strastiplnou cestu k dosažení cíle, a dokonce se v poslední kapitole objevuje i samotný grál.

Dalším motivem, který je v textu použit, je Vražda v Orient expresu Agathy Christie, která je pravděpodobně sama přítomná ve chvíli, kdy postavy nastoupí do vlaku směrem do Londýna a někdo spáchá vraždu. Nikdo se nesmí hnout z místa, a tak se postavy rozhodnou, že si každý z nich vymyslí jeden bizarní příběh, ve kterém budou vystupovat všichni přítomní. Autor tedy připomene světoznámý detektivní román, ale vraždu již dále neřeší. Jen román využije pro vytvoření zvláštního dojmu propojení s jinými příběhy.

Zvláštním momentem knihy je nadšení rumunského prezidenta z tématu hledání prvních zmínek o rumunštině v evropských dokumentech. Jakkoli je to věc zajímavá, nepředpokládám, že by vyvolala takový zájem hlavy státu, a proto se domnívám, že se jedná o nadsázku, kterou si lze vykládat různě. Například by to mohlo znamenat autorovo pousmání nad tím, že někteří akademici přikládají vlastní práci tak velkou váhu, že pak nevidí problémy státu. Či naopak: že politici s prezidentem v čele často nemají o historicko-kulturním ukotvení vlastní země ponětí.

Významových rovin je pravděpodobně ještě více a je možné, že jsem si některých odkazů nemusel všimnout. Lucian Bâgiu, tuším, vychází ze svých vlastních zkušeností při působení na vysokých školách a dovádí je do absurdity. Upozorňuje ovšem i na mnoho problémů, se kterými se musí každá univerzita potýkat, a také se pokouší o kritický náhled cizince na Rumunsko. Kniha je napsána velmi čtivě a je zajímavá svou formou, s níž autor zdařile experimentuje.