Krokem bláznivým
Bobin, Christian: Krokem bláznivým

Krokem bláznivým

Románem nás provází Fuga, dívka obdivující J. S. Bacha a schopná zamilovat se do vlka nebo do javoru před svým domem. Notorická útěkářka a lhářka je šťastná jinak, než by se od křehké dívky čekalo. Pojmy typu majetnictví, konzum, ale i věrnost či stálost jí jsou zcela cizí...

Hlavní hrdinkou a také vypravěčkou románu Christiana Bobina Krokem bláznivým, který nedávno vyšel v českém překladu (francouzský originál La folle allure je z roku 1995), je dívka jménem Fuga. Nomen omen – své jméno jistě nedostala náhodou. Miluje Johanna Sebastiana Bacha, proslaveného mimo jiné právě fugami, kterému důvěrně říká „tlusťoch“. Navíc má odmala sklony mizet: utíkat z domova, ujíždět za romantickými dobrodružstvími anebo si „jen“ odskočit od manžela k sousedovi... zkrátka vypařit se a frnkout, kam ji zrovna srdce táhne. To nás také přivádí k etymologii jejího neobvyklého jména. Zalistujeme-li latinsko-českým slovníkem, zjistíme, že „fuga“ znamená „útěk, snahu uniknout“ anebo také „rychlý běh“. A to vše na Fugu přesně sedí: má svoji hlavu a ani rodiče, a později ani manžel, ani nikdo jiný s ní nic nezmůže. Dělá si zkrátka, co se jí zlíbí.

Fuga nás na necelých dvou stech stranách knihy provází zhruba prvními třiceti lety svého života a odhaluje nám kromě různých peripetií hlavně svůj bezstarostný a zároveň živočišný a přímočarý náhled na svět, žití a lásku. Prvně se s ní setkáváme v kočovném prostředí cirkusu, u kterého jsou zaměstnaní její rodiče až do té doby, než o tuto práci přijdou a jsou nuceni nomádský život opustit a usadit se. Zdá se, že mnoho ze svých vlastností Fuga podědila po matce, tělnaté svobodomyslné ženě, která si s ničím neláme hlavu a svého manžela dokáže i v okamžicích pro rodinu nejvypjatějších odzbrojit (a uzemnit) svým srdečným smíchem. Už jako malá je Fuga notorická útěkářka a lhářka, bez zaváhání si vymýšlí falešnou identitu a policii, která po ní pátrá, pak klidně věší bulíky na nos. K otcově nelibosti si ráda pospí a z postele ji před polednem dokáže vytáhnout snad jedině psaní, které na ni má podle jejích slov stejně uklidňující účinek, jako kdyby zůstala pod peřinou.

O okolnostech, které ji k psaní dovedly, toho ale moc nezjistíme, stejně jako o dalších, prozaičtějších detailech jejího života. Bobin při líčení postupuje chronologicky a bez stylistických či narativních fines, ale zdaleka se neobtěžuje sdělovat nám všechny nepodstatné podrobnosti – víme, že studovala gymnázium, pak se v sedmnácti vdala a o několik let později rozvedla. Hned na začátku knihy se však dozvídáme o první dívčině lásce, která má být zároveň tou nejtrvalejší. A není to láska ledajaká: Fuga se totiž jako malá zamiluje do vlka z cirkusu, a i když ji později doprovází pouze v myšlenkách, je pro ni stále skutečný a nepřestává jej milovat. Překvapivě „reálný“ (rozuměj v realitě navázaný) vztah, sňatek se synem notáře, tedy s chlapcem z dobře situované rodiny Romanem, se ukazuje být krokem vedle. Pro Fugu nikdy moc neznamenal, a přesto se právě s ním vydává do Paříže poznávat svět a učit se životu v páru. S věrností si ale hlavu nedělá a jak je jejím zvykem, sem tam (i když už méně často) mizí za milostnými avantýrami. Znovu se zamiluje, tentokrát do javoru stojícího před domem, a najde si stálého milence, který dokonce bydlí ve stejném domě. Roman se o jejím záletu pochopitelně časem dozví, a přestože její nevěru dlouho přehlíží, nakonec už ji nehodlá dál snášet. Mladý pár se rozvede a Fuga, opět volná jako pták, se vrací k rodičům. Na rozdíl od zdrceného bývalého manžela tuto změnu přijímá s úlevou. Fuga na věcech neulpívá, co už nemá, nechce, a sama říká, že se jí snadno cokoli nebo vše opouští. Je opět ve svém živlu, doma si čte, píše a ani se neobtěžuje shánět si práci. Když se v domově důchodců seznámí se stařenkou, která neutěšený stav zařízení smutně glosuje slovy „to je hrůza, jsou tu samý starý“, zrodí se jí v hlavě další plán...

Čím Bobinova kniha, napsaná prostým, úsporným, ale místy i velmi poetickým jazykem upoutá? Zcela jistě svérázným pohledem na život, který hlavní hrdinka vyznává. Nesnaží se plánovat, řídí se heslem „uvidíme“ a rozhodně nic neláme přes koleno. Na nicnedělání nevidí nic špatného, ráda sní a honba za kariérou či penězi je jí naprosto cizí. Také její excentričnost je spíše sympatická.

Christian Bobin (nar. 1951) je ve Francii dobře zavedený autor, vydal již řadu beletristických titulů i sbírek poezie. Českému čtenáři však jeho jméno příliš známé není. Spisovatel si navíc úzkostlivě střeží soukromí, dost obtížně se o něm dá něco zjistit. Žije v ústraní na venkově v Burgundsku. Je tedy sympatické, že se nám překladatel Denis Molčanov (jenž autora představil také v revue Souvislosti 1/2012) pokusil Bobina přiblížit a knihu nádavkem opatřil překladem rozhovoru s autorem a doslovem.

Škoda jen, že se v knize vyskytuje několik překlepů, a dokonce gramatických chyb, které mohly být podchyceny pečlivější redakční prací.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Denis Molčanov, Dauphin, Praha, 2012, 216 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Martin Klíma,

Díky za to, že píšete o Bobinovi, myslím, že si pomalu nachází své "skryté čtenářstvo" i u nás, bez humbuku, mimo literární provoz, všechny ty literární čtvrtky, pátky, soboty a Magnesie perlivě líbivé... Kdy bude recenze na Bobinův poslední český příspěvek a sice meditace o svatém Františkovi: Ten Nejnižší? (vydal opět Dauphin a opět skvostně přeložil D. Molčanov) Díky moc!

Oto Horák,

Souhlasím s tím, že Krokem bláznivým je mimořádně krásný text. Jsou spisovatelé, které bychom mohli nazvat dobrými řemeslníky, ale příliš je znát, že text vyrábějí jako "literaturu" (podle "zaručených" receptů), věnují se jí - často nejlépe a nejpoctivěji jak umí - jako svému povolání. A pak jsou autoři, "básníci", kteří tvoří proto, že mají určité vidění světa a dar jej přenést na čtenáře. Vnější literární kariéra je pro ně něčím vedlejším. Mezi tento typ spisovatelů podle mne patří Christian Bobin se svou knihou Krokem bláznivým...

Viva,

Nadherna knizka, uzasny clovek, tento Bobin...

David Dočkal,

Dobrý den, děkuji za recenzi, na kterou jsem čekal už proto, že Bobin u nás knižně vychází poprvé. Recenze je na můj vkus příliš plochá, v podstatě jen znovu vypravuje děj. Podle mě se jen letmo dotkla Bobinova bohatého vnitřního světa, jemného básnického prstokladu nebo asociací, které svou pro někoho možná "naivní" čistotou berou dech. To jsem v Kroku bláznivém vyčetl já a mohu jen poděkovat překladateli, že si s textem i závěrečným rozhovorem dal takovou práci. Stálo to fakt za to, mám teď pocit, snad ne mylný, že jsem Christianu Bobinovi blíž.