Reynolds, Alastair: Transport ledu

Reynolds, Alastair
Transport ledu

recenze sci-fi

Alastair Reynolds je mistr space opery, subžánru sci-fi, který už má nejlepší léta dávno za sebou. O jeho znovuzrození se britský spisovatel pokouší s příběhem, jehož zápletka je založena na představě, že jeden z měsíců Saturna je obří mimozemská kosmická loď.

Vesmírná opera v éře pohaslé slávy
Alastair Reynolds: Transport ledu. Přel. Petr Kotrle, Stanislav Juhaňák – Triton, Praha, 2012, 520 s.

Úkol posádky těžařské vesmírné lodi Rockhopper je nudně všední: po širém vesmíru lapá žírné komety a dostrkává je blíž k Zemi k lukrativnímu průmyslovému zpracování. Jeden rutinní služební den roku 2057 se však promění v cosi, co je v prologu posunutém o osmnáct tisíc let do budoucnosti oslavováno jako začátek nové éry lidstva a při čem je kapitánka Rockhoppera Bella Lindová velebena jako jeho Dobrodinkyně.

Toho dne se zjančí Saturnův měsíc Janus a začne prchat ze sluneční soustavy.

Rockhopper se nalézá nejblíž, a dostane tedy pokyn ze Země, aby se pokusil zjistit, co to Januse posedlo. Posádka na to přijde, ale až o pár roků později a o notných pár světelných let dál. Polapen v Janusově časoprostorové sféře a zmítán všemi myslitelnými časovými paradoxy poodletí Rockhopper až do galaxie, odkud není návratu a odkud pocházejí Janusovi strůjci. Neboť, ano, žasněme, ale umírněně, protože to je už v žánru po x-té, Saturnův měsíc je artefakt, dovedně maskovaná mimozemská loď.

Reynolds je astrofyzik, a tak se mu tohle všechno dá bona fide věřit. Méně důvěryhodně už působí druhá, ale pro něj zřejmě neméně podstatná, jistým způsobem polidšťující linie románu. Něco přes sto nedobrovolných trosečníků založí na Janusu nouzovou kolonii, a protože ne všichni (v obavě, že pro ně nebude návratu) souhlasili s tím, aby jejich loď Janus pronásledovala, dojde ke vzpouře, při níž budoucí Dobrodinkyni svrhnou a dají do izolace. Moci se chopí kapitánčina nejlepší přítelkyně. Mýdlová opera ve vesmírné opeře… Mezilidské vztahy těm, kteří píší o vztazích planetárních a mezihvězdných, obecně nikdy moc nešly. Astrofyzik není výjimkou, ale přetechnizovanou story jiným způsobem odlehčit nešlo. A tak jsme svědky poněkud toporných dialogů, ne zrovna věrohodných psychologických motivací a duševních poryvů kamarádek, které se nepřestaly mít rády, ale jsou teď ve při. (Sluší se dodat, že Dobrodinčina rivalka se jmenuje Světlana, a i když příjmení má mírně arménské, její prapůvod onu proradnost – úvodní vzpourou nic nekončí – odůvodňuje.)

Naštěstí za nějaký čas k Janusovi přiletí ještě větší vesmírná loď, čímž ze sebe Reynolds sejme břemeno přízemních starostí o vývoj mezilidských vztahů v kolonii. Na palubě je civilizace, která dala Janusovi pohon. Důvod k jeho transportu vesmírem je stejný jako ten, z jakého lidstvo lapá komety: hodlají si ho vydlabat jako meloun, protože obsahuje spoustu potřebných surovin; díky pokročilé technologii nejsou takoví troškaři.

A jsou hoooodní! Takoví čumáčci dobromyslní. Ne jako Pižmoví psi, kteří si taky brousí na Januse zuby. V pravý čas také trochu zčeří děj. Posádku Rockhoppera mimozemšťané omladí, protože nic není snazšího. Omladí a zpomalí jim stárnutí. A kapitánku, která v dalším poryvu mezilidských vztahů utrpí vážný úraz, hibernují, aby lidstvo nepřišlo o Dobrodinkyni. A protože jsou hodní, respektují právo člověčenstva na Januse a za povolení kutat si v něm nám dají spoustu hezkých věcí a objevů a moudrostí a pravd.

Reynolds je mistr znovuzrozené space opery. Bez ironie. V bezmála deseti předcházejících knihách to prokázal. Jeho knihy by s úžasem a závistí četl jistě jak doktor E. E. Smith, tak i A. C. Clarke. A že zrovna on měl s mimozemskými artefakty a prvním kontaktem s emzáky nějaké zkušenosti! Jeden i druhý by Reynoldsovi jistě záviděl propracovaný vesmír, figurující v některých jeho knihách řazených do cyklů. V případě Transportu ledu překvapivě slevil ze sofistikované propracovanosti a vypráví příběh s jednodušší skladbou a o něco méně oslňujícím konceptem. To je jeden důvod, proč budí dojem slabšího článku v jeho tvorbě, nota bene pak v celém kontextu sci-fi. To nás však zavádí k obecnějšímu vývodu.

Space opera je i přes renesanci, jíž si nedávno prošla a kterou právě třeba Reynolds náležitě reprezentuje, ze všech subžánrů fantastiky ten nejretardovanější. Vytěžený až běda, od reality odtržený snad ještě víc než fantasy, vezmeme-li v úvahu, že za padesát let snahy si lidstvo zaskákalo jenom na Měsíci. A na druhou stranu tak silně teoreticky, vědecky podložený a zmapovaný, že přinést skutečné překvapení i přes rozlet autorské imaginace je skoro nemožné (soudím, že při prvním skutečném kontaktu lidstva s kýmsi shora dojde k takovému oživení space opery, že si o tom všichni Reynoldsové nedokážou ani nechat zdát). V Transportu ledu je roztroušeno dost zajímavých, nečekaných zvratů, ale bohužel o to, co do svých děl dokázali dostat například jeho dva výše jmenovaní předchůdci – oněmělý úžas, fascinaci neznámem a dychtivost z jeho minimalistického rozkrývání a v neposlední řadě i objevitelsko-dobyvatelskou romantiku – nás připravil čas a vývoj.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2870x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce