Útlá kniha Principy textové kritiky: pokus o zdůvodnění je v pořadí čtvrtý a dosud poslední svazek edice Varianty, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR a kladoucí si za cíl přinášet starší i současné texty z oblasti jak domácí, tak zahraniční textologie. Tento titul obsahuje trojici textů (původně přednášek) amerického textologa a editora G. Thomase Tansella (*1934) a v rámci zmíněného projektu si nárokuje prvenství, co se týče vydaných zahraničních příspěvků. Na otázku, proč takto na úvod zařadit do edice právě Tansellovy přednášky z konce 80. let, můžeme odpovědět slovy Martina Pokorného, jenž knihu přeložil a současně doprovodil krátkým doslovem a který v ní spatřuje pokus zodpovědět základní otázku „co je textová kritika, co není a k čemu je na světě”.

Zmíněný žánrový původ daných textů-přednášek, jež pro knižní vydání doznaly podle samotného autora jen drobných úprav, bezesporu přispívá – spolu s Tansellovým vybroušeným řečnickým stylem – k jejich výsledné soudržnosti i srozumitelnosti. Čtenářovu pozornost nerozptyluje poznámkový aparát (vyjma občasných předkladatelových poznámek), výklad je doprovázen řadou příkladů či citátů ze světové literatury a navzdory své nepopiratelné hutnosti a autorově erudici rozhodně není nijak obtížně stravitelný. Tanselle se navíc příliš nezabývá konkrétními textologickými problémy, předkládá spíše (jak podotýká Pokorný) „filozofii” textové kritiky, vymezuje její rozumné hranice a přibližuje ideální náplň.

Obecnějšího rázu je především úvodní stať s názvem O povaze textů, v níž autor upozorňuje na zásadní rozdíl mezi dvěma sférami umění, potažmo uměleckých děl – „pevnými tělesy” v architektuře, sochařství či malířství a „abstraktními” produkty hudby, literatury, tance či filmu – odrážející se nutně též v práci textologů. Médiem literatury totiž není papír nebo inkoust, nýbrž jazyk, zdůrazňuje Tanselle, a rukopisy i tištěné knihy jsou svého druhu užitkové předměty, pouhé nádoby literárního díla. Právě tento fakt, který lze s přihlédnutím k četnosti jeho opakování a důrazu kladeného na něj v rámci celé Tansellovy knihy označit za její leitmotiv, je podle autora východiskem veškeré textologické činnosti, která spočívá v „rekonstrukci” abstraktního díla, stojícího nad jeho konkrétními textovými verzemi.

Druhá kapitola, nadepsaná Reprodukce dokumentárních textů, jednak dále rozvádí důsledky oné neslučitelné povahy literárních děl a literárních textů, jednak se v duchu svého názvu věnuje specifickým rysům edice dokumentárního textu. Autor zde mimo jiné s lítostí konstatuje, že ideálního stavu, tzn. vydání obsahujícího fotografickou reprodukci originálu a její transkripci, dovolují dnešní podmínky zřídkakdy dosáhnout. S odkazem na Hermanna Melvilla, přirovnávajícího vytváření uměleckého díla k Jákobovu zápasu s andělem, obhajuje Tanselle smysl vydávání dokumentárních textů tím, že v sobě uchovávají o tomto zápase dílčí záznam a jejich uveřejňování je ušlechtilá služba, přispívající k našemu poznání pravé podstaty lidství.

Poslední text, nazvaný Rekonstrukce textů děl, je pak věnován některým úskalím ediční práce s literárními díly, respektive textologovým nesnázím při odkrývání skutečné podoby abstraktního „textu díla”. Vychází najevo, že všechna příslušná rozhodnutí ve výsledku závisejí na historických zájmech a literárním vkusu samotného editora, který však přitom nesmí ztratit ze zřetele svůj stěžejní orientační bod v podobě tzv. autorské intence. Jeho cílem tak musí být odhalit (a výsledné zjištění zprostředkovat čtenářům), „který text díla autor v určité době považoval za nejuspokojivější zachycení příslušného díla” (s. 77).

Nutno podotknout, že přes relativní srozumitelnost a nevelký rozsah není Tansellova kniha určena každému čtenáři. Posvěcení k její četbě se ovšem nezakládá ani tak na recipientově vzdělání či dosavadní textologické průpravě jako spíše na jeho osobním poměru k literatuře a její neoddělitelné historické rovině. Pokud totiž patříte k lidem, pro něž literární dílo znamená jen konkrétní knihu, celý obor textologie budete nejspíše shledávat poměrně zbytečným. Jestli však pro vás potištěný svazek papírů představuje jakéhosi posledního potomka kratší či delší rodové linie určitého literárního díla, jehož tajemstvím obestřená původní tvář vás nepřestává zajímat a dráždit, pak možná Tansellova kniha zodpoví leckteré vaše otázky (a mnoho dalších ovšem sama přinese).