Ibsen, Henrik: Eyolfek – divadelní představení

Ibsen, Henrik
Eyolfek – divadelní představení

recenze beletrie zahraniční

Jan Nebeský se v inscenaci Henrika Ibsena Eyolfek v Divadle v Dlouhé rozhodl zaútočit na diváka vizuálně. Na scénu umístil jakési akvárium, v němž se odehrává většina akce, a tři projekční plochy. Odhlédnuto od  této „videomasáže“ je Nebeského čtení hry precizní a jde o velmi pěknou inscenaci s čistými hereckými výkony a čitelným vzkazem dnešním divákům.

Norské scény z manželského života
Henrik Ibsen
: Eyolfek, Divadlo v Dlouhé, překlad František Fröhlich, režie Jan Nebeský, premiéra 23. 2. 2012 

Letošní úroda ibsenovských inscenací je větší, než bývá v místním kraji zvykem. Jako první měla v únoru premiéru Rebeka (tedy Rosmersholm) v Divadle na Vinohradech (režie Juraj Deák). Hned druhého dne přišel ke slovu Eyolfek v Divadle v Dlouhé (režie Jan Nebeský). V březnu nás čeká ještě Nora ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (režie Martin Františák). K těmto inscenacím můžeme připočítat také v prosinci 2012 premiérovanou Noru, Domeček pro panenky v Divadle21. Těžko říct, kde se tato lehká konjunktura vzala. V případě Jana Nebeského jde každopádně spíše o dlouhodobou inklinaci k dílu norského dramatika. Tento režisér má totiž za sebou už inscenace pěti Ibsenových her. Ani v Divadle v Dlouhé nepracuje s Ibsenovým textem poprvé, v roce 2005 tu nastudoval Divokou kachnu.

Stejný tým si z velké části vzal i na Eyolfka. Kromě Jana Vondráčka v roli Alfréda Almerse (v Divoké kachně představitel Hjalmara Ekdala) spolupracoval Nebeský opět s Janou Prekovou (scéna a kostýmy) a překladatelem Františkem Fröhlichem.

Eyolfek patří mezi čtyři závěrečné Ibsenovy hry, které jsou poznamenány nastupujícím symbolismem. Dramatik jej napsal coby muž na prahu stáří, který se po téměř třiceti letech vrátil do rodné země, aby si zde odpočinul od světové slávy a zároveň si užil domácích vavřínů. Do Norska ho ale nenásledovala jeho žena, s níž měl v té době poněkud chladné vztahy. Za částečnou separací byl jednak manželčin revmatismus, který ji nutil vyhledávat teplejší podnebí, především za to ovšem mohly Ibsenovy pozdní lásky, kterým vděčíme za mladé a odvážné hrdinky, jakými jsou Hilda Wangelová ze Stavitele Solnesse či Irena z epilogu Když my mrtví procitneme. Je proto celkem přirozené, že v centru Eyolfka, podobně jako v obou výše zmíněných hrách, je nepříliš dobře fungující manželství.

V tomto případě jde o svazek Alfréda a Rity Almersových, v němž cosi skřípalo už dříve. Především ho narušuje zchromlý synek Eyolfek, ke kterému mají oba rodiče trochu zvláštní vztah. Neméně rušivým elementem je Almersova nevlastní sestra Asta, která je u Almersů „pečená vařená“, jak konstatuje Rita. Role inženýra Borgheima je spíše do počtu – dvoří se Astě, a tím vnáší do podivného trojúhelníku element nejistoty. Eyolfek se na konci prvního dějství utopí a zbytek hry si Alfréd, Rita a Asta střídavě vyříkávají, co tento fakt znamená, a přitom zkoumají svou minulost. Jak už to tak u Ibsena bývá, ledacos se u toho dozvědí.

Nebeský se spolu s Davidem Vrbíkem (hudba a projekce) rozhodl zaútočit na diváka vizuálně hned v několika plánech. Na scénu umístil jakési akvárium, v němž se odehrává většina akce. Z předepsaného „přepychově zařízeného pokoje s francouzským oknem“ přenesl děj do provozní místnosti domu, které dominuje jednoduchá linka s pračkou (pračka téměř celé představení pere!) a cosi jako parní sauna. Akvárium obepíná ochoz, na kterém se odehraje exteriérové druhé dějství. Zbylý prostor v levé části jeviště je pojat jako moře, u zdi vlevo se ještě nachází pohozená televize, která spolu s obrazovkou nad linkou a zadní projekční plochou představuje celkem tři plátna. Dominantní je sestřih Trierova prologu k Antikristovi (vysvětlující mimo jiné přítomnost pračky) vpravo, nalevo běží ve smyčce scéna zabití chlapce z Bergmanovy Hodiny vlků coby další ilustrace Eyolfkova osudu. Hlavní plátno se jednou za čas změní v čočku domovní kamery – defilují před ní všechny přicházející postavy včetně dětí přibíhajících oznámit Eyolfkovo utonutí.

Zapojení tolika projekcí je téměř k neusledování a nutí k zamyšlení nad tím, jestli dekonstrukce obrazu, která je charakteristická pro současný film (zkracování záběrů, tříštění obrazu, stále větší role vpisovaného textu, celková amorfnost snímaného), nachází v divadle své zrcadlo, nebo s tímto trendem vůbec nesouvisí. Faktem je, že multiprojekce v kombinaci s paralelní jevištní akcí diváka mate a nutí ho selektovat. Na rozdíl od filmového plátna je totiž divadelní scéna mnohem širší a plastičtější prostor, který oči prostě neobsáhnou, tříští-li se jednání do více míst, potažmo dochází-li ke kombinaci 3D a 2D.

Naštěstí ačkoli se s promítáním pracuje po celé představení, systém se zjednodušuje, takže si na něj divák pomalu zvyká, i když nástup Toma a Jerryho ve druhém dějství působí poněkud dekadentně. Odhlédnuto od  této „videomasáže“ je Nebeského čtení hry precizní a v závěru snad jediné možné. Alfréd Almers je slaboch a ješita oblečený do tenisové bílé, což mu spolu s patkou propůjčuje přímo modelingový „look“. Rita (Lucie Trmíková) je sebestředná bytost, jejíž beztvarost podtrhávají různé paruky a kostýmy. Životní přístup obou hrdinů se nejlépe odráží v tom, co dělají – uzurpátorská Rita neustále odšťavňuje ovoce či drasticky seká čínské zelí, Alfréd jako každý správný neurotik si proti světu vytváří obranný val tím, že se něčím cpe (nejčastěji pochopitelně ve scénách, kdy se mu Rita snaží něco důležitého říct). Asta je dojemně dobrosrdečné stvoření ve sportovní soupravičce (člověku se vybaví léčitelka lidských duší Ester Janečková, které je Klára Sedláčková-Oltová v této roli velmi podobná). Jan Meduna coby inženýr Borgheim působí jako Mirek Dušín, který se do téhle rodiny, chudák, vůbec nehodí. Ještě že je u toho, když se v závěru Alfréd s Ritou o Astu přímo servou, a může ji z jejich spárů zachránit.

Závěrečné zaujetí hlavní hrdinky pro práci, již hodlá vykonat pro místní chudinu, režisér případně shodil scénkou s kempingovým stolečkem, který Alfréd za vtipných poznámek aranžuje v popředí scény. Oba manželé se posléze podobně jako mnozí sváteční mecenáši dojímají nad svými dobrými úmysly a popíjejí při tom šampaňské. Když Alfréd zaškemrá, jestli se k Ritinu projektu může připojit, pozve ho dominantní manželka k  sadomasochistickým hrátkám. V Nebeského výkladu jde o naprosto přirozené vyústění, které pěkně ilustruje prázdnotu egoistických hrdinů.

Výrazné kostýmy Jany Prekové zůstávají někdy záhadou (Krysařka oděná v kabaretním peří s chocholem na hlavě či Borgheimův límec velikosti nápovědní budky), půvabná je naopak transpozice Eyolfkova námořnického oblečku do neoprenové soupravy. Celkově jde každopádně o velmi pěknou inscenaci s čistými hereckými výkony a čitelným vzkazem dnešním divákům.

 

© Karolína Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 90 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

48%čtenáři

zhlédnuto 2870x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce