Rodinné album přeházených stránek a retušovaných fotek
Natočit dokument o světově uznávaném a výsostně charismatickém spisovateli Arnoštu Lustigovi a být zároveň v tomto snímku jako jeho tvůrce osobně a citově velmi interesován s sebou nese jisté přirozené úskalí. Navíc když tvůrce a hlavní protagonista jsou spolu ve vztahu dcery a otce.
Natočit dokument o světově uznávaném a výsostně charismatickém spisovateli Arnoštu Lustigovi a být zároveň v tomto snímku jako jeho tvůrce osobně a citově velmi interesován s sebou nese jisté přirozené úskalí. Navíc když tvůrce a hlavní protagonista jsou spolu ve vztahu dcery a otce. Respekt a láska dítěte vůči rodiči stejně jako rodinná vztahová intimita a velmi silné a v tomto případě i příslovečně žensky otevřené emocionální vazby znesnadňují či přímo znemožňují objektivní odstup a vykreslí člověka v hledáčku kamery v co nejzářivějších barvách a nejmilovanějším provedení.
Nic na tom nezmění nechronologická střípkovitá montáž záběrů a atraktivní střídání lokací při denním či nočním natáčení. To vše by bylo nadmíru působivé v okamžiku, kdy v něm hlavní protagonista rozvine do šíře myšlenku, jíž odpovídá na nahodilou otázku, kdy se takříkajíc rozepisuje a divák může být účasten celého autorova hlubinného i sebezpytujícího procesu. Lustigovy osobní zážitky, velmi pohnutý život, tvůrčí etapy i postupy a jeho úctyhodný až titánský boj s tragickou a traumatickou nepřízní osudu (zkušenost s několika koncentračními tábory, útěk z transportu smrti, vyvraždění takřka celé rodiny za holokaustu či dlouholetý boj s rakovinou na sklonku života) by vydaly na několikahodinovou rozpravu na pokračování, nicméně v hodinovém formátu dokumentu na ně zbývá pouze prchavý nástin tématu a klouzání po povrchu.
Dotazy typu co by řekl Hitlerovi, kdyby se s ním setkal, a stejně tak i odpovědi na otázky například po smyslu života, v nichž Arnošt Lustig nastíní myšlenku, že „...je více myší nežli pastí...“, přirozeně vyvolávají v divákovi zvědavost, co tím autor míní, navíc když je natolik sdílný, otevřený a intelektuálně vyzrálý, nemluvě o jeho uhrančivém přednesu. Bohužel dokument z hlediska onoho Lustigova bohatého myšlenkového repertoáru a neméně bohatých pamětí a vzpomínek není konzistentní, emocionální rovina zcela dominuje nad analytickou, potažmo výpovědní.
Narativní i obrazový charakter díla připomíná spíše nedělní společnou procházku malé rozverné dcerky a věkovitého milujícího otce, v němž dítě překotně skáče z tématu na téma i do řeči, aniž by ho zajímala byť jediná uspokojivá odpověď. Vzhledem k tomu, že dcera natáčela svého otce celých pět let, od oslavy Lustigových osmdesátin v prosinci 2006 až do jeho skonu v únoru 2011, jeví se bohužel výsledný filmový čas jako značně prohospodařený.
Pevné rodinné pouto režisérce Lustigové také brání věnovat se i jistým konfrontačním tématům, u nichž by osobnost Arnošta Lustiga byla podrobena objektivnější kritické reflexi – za jiné můžeme jmenovat například Lustigovo několikaleté členství v KSČ. Stejně tak i na kameru zpovídaní přátelé, druzi z disentu atp. mají velice malý prostor a jejich vzpomínky a poklony Lustigově osobnosti se linou v klišovitém duchu televizních medailonků à la plápolající krb a hrnek čaje, kdy všichni o všech hovoří jako o nejlepších lidech, co kdy chodili po planetě.
Ve srovnání s takřka stejnojmennou knihou, v níž je na rozhovory i myšlenkové procesy k dispozici nesporně větší a obsažnější prostor, vychází dokumentární snímek přirozeně jako onen poražený. Lustigův vypravěčský talent, bohatý vzpomínkový i myšlenkový aparát, působivý přednes, jakož i celkové osobnostní charisma zůstaly filmově nevyužity. Časosběrný formát dokumentu skýtal jistě nevyčerpatelný zdroj zajímavého filmového materiálu, pod zkušenou, nestrannou a konfrontační režijní taktovkou by ovšem patrně vydal mnohem více ze své hodnoty. O samotném tvůrčím přístupu v průběhu natáčení to platí dvojnásob – v důsledku totiž není důležité, jak je osobnost typu Arnošta Lustiga zrovna snímána, mnohem důležitější je, o čem a proč zrovna hovoří. Jeden poutavě vylíčený a zároveň i mravně zpytovaný okamžik z knihy života totiž vydá za dvacet portrétových a čistě reprezentativně zvolených fotografií z rodinného alba.
Tvoje slza, můj déšť. Přítomnost Arnošta Lustiga. Režie: Eva Lustigová. Účinkují: Arnošt Lustig, Květa Fialová, Ivan Passer, Václav Havel a další. ČR 2012, 53 minut.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Oto Horák,
Evě Lustigové se dá leccos odpustit. Její filmařskou nezkušenost, která může být - dejme tomu - vyvážena vzájemnou důvěrou dcery a otce. Nekritičnost nejen k člověku, ale i spisovateli (jak ji autorka filmu vyjádřila i v několika rozhovorech) se pochopit dá snadno, zvlášť když Lustigovu nespornému charismatu podlehlo tolik jiných lidí. Já jsem Lustiga osobně neznal: nejspíš by mne ale při osobním styku uhranul také. Film Evy Lustigové je užitečným pohledem obdivovatelky, nemůže nám však nahradit kritický portrét fenoménu Arnošt Lustig. Ten dříve či později - ať už v podobě knižní studie či filmu - bude muset být vypracován. Z mého hlediska člověka, zajímajícího se o umění, jsou méně důležité otázky, týkající se Lustigových jednotlivých - případných - selhání životních. Ta lze najít u každého: Lustigova záchrana před smrtí v koncentráku a jeho posedlost podat o své zkušenosti svědectví je mnohonásobně vyváží. Jiná otázka je literární kvalita spisovatelových prací. Tady se přiznám, že jsem byl trochu alergický na nekritickou adoraci, které se Lustig u recenzentů a porotců různých cen po listopadu 1989 vesměs těšil. ( Čest výjimkám, jako byl článek Michaela Špirita v Revolver Revue, který je - i při své opačné jednostrannosti - cenným příspěvkem dosud.) Ponechme stranou ideologické úlitby v několika Lustigových knížkách z šedesátých let (byť třeba sbírka reportáží První stanice štěstí z roku 1961 je v míře používání komunistických frází až šokující), ponechme stranou i oprávněné stesky (většiny) kritiků z šedesátých let, že v dalších knihách (s výjimkou Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou) Lustig jen rozmělňuje, co řekl v prních dvou vydaných knížkách Démanty noci a Noc a naděje. Těžko však seriózní posuzovatel, jenž není zaslepen spisovatelovým nesporným charismatem, nemůže nevidět Lustigovu obrovskou nadprodukci po roce 1989. Ať už byla způsobena tvůrčím přetlakem či (také) snahou sebe (rodinu) dobře finančně zabezpečit, je jí možno hodnotit jako krajně nešťastnou. Lustig stále znovu přepracovával své staré práce z padesátých a šedesátých let, což v praxi znamenalo, že je neustále rozšiřoval (občas až na trojnásobek!), vesměs ovšem nikoli o pasáže dějové, nýbrž úvahové. Mají bohužel většinou charakter banálního mudrování o obecných otázkách, takže kdejaká nezletilá prostitutka z koncentračního tábora se pak jeví amatérskou filozofkou. Stejný charakter mají vesměs nové knihy, které Lustig napsal po roce 1989 (a jež v dalších vydáních také rozšiřoval) - i v nich je cenná realistická materie zavalena spoustou teoretického balastu. Škoda, že v redaktorech Mladé fronty a Nakladatelství Franze Kafky (jeho přítelkyně Markéta Mališová), v nichž své knihy vydával, nenašel Lustig odhodlané oponenty své tvůrčí metody. Důkladné proškrtání úvahových pasáží a posílení dějové linky by Lustigovým knihám velmi prospělo. V anglickém překladu něco takového dokázal (plus přesvědčit Lustiga, že je to nutné) překladatel Ewald Osers, což umožnilo dobrou recepci knih v daném prostředí. Myslím, že do budoucna bude potřeba realisticky, věcně zhodnotit Lustigovo dílo: poukázat na jeho nesporné klady nejen tematické (ty nestačí, neboť literatury o šoa je spousta), ale i fabulační a stylistické. (Nejen ve starších, ale i nových Lustigových knihách je řada dobrých míst, strhujících "mikropovídek"...) Současně bude třeba poukázat na problematické momenty, a to jak z hlediska syžetu (časté opakování), tak i z hlediska syntaktického (rovněž častá opakování). Výsledkem by mohlo být přiměřenější ohodnocení Lustigova místa v dějinách moderní české literatury: řazení spisovatele ke třem či čtyřem jejím největším osobnostem je myslím do budoucna neudržitelné. Velké problémy vyvstanou též při budoucí ediční praxi: kterých znění jednotlivých próz se držet? Nelze dávat jednoznačné doporučení, nýbrž přemýšlet o řešení ad hoc, vždy znovu a znovu zvažovat estetickou a faktickou relevanci. Obecně si však myslím, že v případě Lustigových knih je potřeba - podobně jako u Hrabala - se spíše přidržet původního, prvního znění...