Stockett, Kathryn: Černobílý svět

Stockett, Kathryn
Černobílý svět

recenze beletrie zahraniční

„Je rok 1963. Říkají tomu kosmický věk. Člověk obletěl zemi v raketě. Vynalezli pilulku, aby vdané ženy nemusely otěhotnět. Plechovku piva otevřete jedním prstem, už k tomu nepotřebujete otvírák. Ale v domě mých rodičů je vedro, jako by se psal rok 1899, kdy ho můj pradědeček postavil.“

Černobílý svět
Kathryn Stockettová: Černobílý svět. Přel. Jana Kordíková, Knižní klub, Praha, 2011, 408 s.

„Je rok 1963. Říkají tomu kosmický věk. Člověk obletěl zemi v raketě. Vynalezli pilulku, aby vdané ženy nemusely otěhotnět. Plechovku piva otevřete jedním prstem, už k tomu nepotřebujete otvírák. Ale v domě mých rodičů je vedro, jako by se psal rok 1899, kdy ho můj pradědeček postavil,“ říká paní Skeeter, jedna ze tří vypravěček románové prvotiny americké autorky Kathryn Stockettové Černobílý svět (anglicky The Help). Ve skutečnosti se její lakonický komentář netýká jenom chybějící klimatizace, ale celkové situace jižanské společnosti.

V americkém městě Jackson ve státě Mississippi, kde autorka knihy v sedmdesátých letech vyrůstala, to skutečně vypadá, jako by se čas zastavil v roce 1899 – barevní a bílí žijí v oddělených čtvrtích, nakupují v oddělených samoobsluhách a jejich děti nikdy nezasednou do školních lavic vedle sebe. Mají být „oddělení, ale rovní“, jak proklamuje „Soupis jižanských zákonů Jima Crowa“, zavedený v roce 1876. Píše se však rok 1963 a v Jacksonu jsou barevné děti napadány psy, členové Ku-klux-klanu střílejí do zad bojovníky za práva Afroameričanů, a když si černošský zahradník Robert Brown omylem odskočí na „záchod pro bílý“, zmlátí ho železnou tyčí takovým způsobem, že zůstane nadosmrti slepý. Oddělené záchody pro černé hospodyně se posléze stávají hybnou silou příběhu.

Ačkoliv se černošské chůvy starají o výchovu celých generací bílých dětí, od rána do večera uklízejí každý kout bílých domácností a znají všechna jejich tajemství, považují je jejich zaměstnavatelé za jiný živočišný druh – podřadný a nebezpečný. „Každý přece ví, že mají jiné nemoci než my,“ prohlašuje při partičce bridže paní Hilly, zakladatelka „Iniciativy pro hygienu domácího personálu“, požadující oddělenou toaletu pro barevný personál v každém bělošském domě.

Právě v tomto okamžiku si jedna z „bílých paniček“, paní Skeeter, sebeironická absolventka mississippské univerzity Ole Miss, která se po návratu domů začne na své rodné město dívat novýma očima, uvědomí, jak ponižující a nespravedlivý je způsob, jakým většina bílých žen jedná se svými hospodyněmi. Skeeter je svým způsobem outsider, stejně jako ony černošské hospodyně: je příliš vysoká (jak jí její matka neustále připomíná), ne moc hezká, a navíc ji více než vdavky zajímá kariéra spisovatelky. Když tedy přemýšlí, čím by ohromila vydavatelství v New Yorku, napadne ji sepsat vyprávění černošských hospodyň o jejich práci pro „bílé dámy“.

Přestože by ji prozrazení mohlo stát nejenom místo, ale i život, první osobou, která se rozhodne Skeeter v jejím projektu pomoci, se stane moudrá a laskavá Aibileen, druhá z vypravěček románu. Aibileen se rozhodne vyprávět o své práci v bílých domácnostech poté, co jí její zaměstnavatelka na popud paní Hilly nechá postavit miniaturní záchod na zadním dvorku. Postupně se k Aibileen přidává její svérázná kamarádka Minny, poslední z trojice vypravěček, která sice patří mezi nejlepší kuchařky v okolí, ale kvůli své prostořekosti má problém si práci udržet. Společně přesvědčí další hospodyně, jež jsou ochotné Skeeter v jejím riskantním podniku podpořit a sdílet s ní své životní příběhy plné smutku, křivd a trápení, ale také něhy, lásky a vděčnosti.

Černobílý svět byl přeložen do 42 světových jazyků, více než sto týdnů se držel v žebříčku bestsellerů The New York Times a v roce 2011 se dočkal filmového zpracování. Románový debut Kathryn Stockettové bezpochyby přináší neotřelý pohled na méně známý a stále málo diskutovaný fenomén poměrně nedávné americké historie a věřím, že nejeden čtenář si po přečtení tohoto románu poupraví svou představu o svobodomyslnosti a svobodě Ameriky 60. let.

Z hlediska formálního či stylistického ovšem tento debut s ničím novým nepřichází – příběhem nás střídavě provázejí Aibileen, Minny a paní Skeeter, a to v chronologicky řazených kapitolách, vyprávěných v první osobě. Zajímavým aspektem románu je jižanský černošský dialekt, jenž se objevuje v kapitolách vyprávěných Aibileen a Minny. Je škoda, že se překladatelka Jana Kordíková nepokusila překlad těchto pasáží nijak ozvláštnit a spokojila se s užitím pro tyto případy „standardní“ obecné češtiny. Ač je překlad poměrně slušný, rozdíl mezi mluvou vzdělané Skeeter a černošských hospodyň v něm bohužel dostatečně nevynikne. 

Přestože Černobílý svět nelze považovat za literární skvost, jde o knihu, která je velice čtivá, lehce plyne, působí svěžím dojmem a s jejími hlavními hrdinkami není těžké se ztotožnit. Místy vyprávění prosvětluje lehce ironický humor: například když se nám Skeeter svěřuje, že celý den nejedla ani nepila nic kromě „matčina čaje na potlačení sexuálních choutek“. Stockettové se kromě kousavé kritiky pruderie a puritánství jacksonské společnosti také výborně daří čtenáři zprostředkovat její povrchnost a přetvářku: „Prostíráme u jídelního stolu,“ vypráví Aibileen. „Dáme na něj ubrus, abychom zakryly tu velkou prasklinu, červenej květovanej ubrousek přesuneme na příborník, abysme přikryly místo, kde je dřevo poškrábaný. […] Nejsou žádný boháči, to je mi jasný. Pravý boháči se takhle nesnaží.“

Celý román prostupuje vědomí důležitosti vzdělávání a možnosti sebevyjádření, jež po dlouhá desetiletí proklamují nejen autoři afroameričtí, ale i feminističtí. Aibileen ráda čte a každý večer si zapisuje modlitby, které prý mají zázračnou moc. Aibileenin syn Treelore, jenž tragicky a zcela zbytečně zemřel při nehodě, byl také vášnivým čtenářem a poté, co si přečetl Neviditelného od Ralpha Ellisona, začal dokonce psát knihu o tom, „jaký to je, bejt barevnej a dělat a žít v Mississippi“. Jak už bylo řečeno, spisovatelkou se chce stát i Skeeter. Celý její projekt je navíc založený na víře, že vyprávěním životních příběhů černých hospodyň lze jejich úděl změnit. Jak říká Aibileen, slova „jsou jako elektrika, dávaj věci do pohybu“.

 

© Jitka Ambrožová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 4595x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce