Adamek, André-Marcel: Největší ponorka na světě

Adamek, André-Marcel
Největší ponorka na světě

kritika překladu překlad

Český překlad bohužel v detailech za originálem hodně pokulhává a někdy ho přímo shazuje: hloupými chybami, nelogickými či nesrozumitelnými větami. Je to škoda, protože horší pasáže bohatě vyvažují stránky, které se čtou dobře, a v knize nacházíme mnohá řešení, kde se překladatel projevuje jako kreativní a nápaditý spolutvůrce textu.

Největší ponorka na světě
André-Marcel Adamek
: Největší ponorka na světě. Přel. Tomáš Kybal, Dauphin, Praha – Podlesí, 2012, 203 s.

Ztracené lidské existence, společenští odpadlíci a jejich životy i touhy docházející bizarního naplnění. Obrovská ruská ponorka, která jako by do prokletého „přístavu chudých“ vnesla naději na lepší časy ... V českém překladu vyšla již druhá kniha výrazného belgického prozaika André-Marcel Adameka. Po Květinové pušce, vydané před pěti lety v nakladatelství Argo, máme možnost začíst se i do Největší ponorky na světě, vycházející v edici POP nakladatelství Dauphin. Adamek zároveň u nás získal i druhého překladatele: po Ivaně Tomkové se jím stal Tomáš Kybal.

Adamekův jazyk je jednoduchý, civilní, prostý, bez složitých souvětí. Přesně zapadá do prostředí románu: mezi nekomplikované obyvatele přístavního městečka. Nejen dialogy, ale jazyk celého díla autorovi pomáhá jako charakterizační prostředek. Vyjádření myšlenek v jejich surové podobě a bez zbytečných kudrlinek a také užívání hovorových výrazů i vulgarismů dodává románovému textu pravdivost a lidskost bez příkras. Adamek ale zároveň místy, jakoby znenadání, do toku jednoduchého jazyka vkládá barvitý obraz, často s využitím řetězících se metafor. Umocňuje tak absurdnost či bezvýchodnost situací, zintenzivní tím čtenářský prožitek. Francouzsky píšící Belgičan se ukazuje jako vynikající stylista, který velmi precizně užívá jednoduchého jazyka v kombinaci s obraznými popisy a představami, čímž dodává postavám i skutečnostem ryzí opravdovost, nechává je však i snít a nezbavuje je jisté tragičnosti. Text podbarvuje poetické pozadí, což si při čtení prvních stránek vůbec nemusíme uvědomovat. Dialogy jsou svižné, děj dynamický, kniha se čte rychle a lehce. To však neznamená, že by byla napsána banálně, právě naopak – zvedneme-li oči od stránek a zamyslíme-li se nad autorovým stylem, pochopíme, proč je Adamek řazen mezi nejvýznamnější současné belgické prozaiky.

Český překlad bohužel v detailech za originálem hodně pokulhává a někdy ho přímo shazuje: hloupými chybami, nelogickými či nesrozumitelnými větami. Je to škoda, protože horší pasáže bohatě vyvažují stránky, které se čtou dobře, a v knize nacházíme mnohá řešení, kde se překladatel projevuje jako kreativní a nápaditý spolutvůrce textu. Po pečlivém srovnání originálu a překladu docházíme ke smutnému zjištění, že by bylo možná stačilo, kdyby překladatel stihl svou verzi před vydáním ještě jednou pořádně přečíst. Anebo kdyby nakladatel našel bedlivějšího redaktora.

Zbytečná (?) gramatika
Jedním z charakteristických rysů Adamekova stylu a současně specifikem jeho vypravěčské techniky je střídání gramatických časů. Popisuje děj v minulosti a náhle přechází do vyprávění v přítomném čase, čímž text dynamizuje, činí jej živějším a zároveň nenápadně vtahuje čtenáře do děje tím, jak dosahuje bezprostřednosti textu a jeho údernosti. Tento jev si bohužel český překladatel zcela neuvědomil, a tak někde zachovává gramatické časy užívané autorem, jinde však nikoliv, a tím text ochuzuje o jeden důležitý aspekt. Dobře viditelné je to na příkladu ze s. 182, kdy překladatel originální výpověď v přítomnosti převádí do minulosti: „Jak šly hodiny, alkohol jim mysl uvolnil od smutku a soužení. Zdálo se jim, jako by se bytosti a předměty zmenšovaly.“ Pokud by překladatel dodržel přítomný čas užitý Adamekem, povýšil by obyčejný popis skutečností na něco, co se odehrává bezprostředně, právě v tomto okamžiku, a co tedy je daleko hmatatelnější, konkrétnější, opravdovější. V originále: „Au fil des heures, l’alcool libère leurs pensées du chagrin et de l’ennui. Les êtres et les objets leur paraissent amenuisés.“ Další příklady nerespektování užití gramatických časů v překladu najdeme např. na s. 154 („Neodpověděl a ona spolkla hlt grapy, která ji zahřála.“ / „Il ne lui répond pas et elle avale une gorgée de grappa qui la réchauffe.“ – zde navíc v kombinaci s chybou stylistickou – nepravou větou vztažnou), na s. 152 („Orlosup si všiml, že ten zvuk, místo, aby procházel stropem, jako by se ozýval z výtahové šachty.“ / „Balbuzard remarque que le son, au lieu de se propager à travers le plafond, semble résonner dans la cage d’ascenseur.“) a jinde. Dále překladatel např. na s. 136 převádí minulý čas podmiňovacím způsobem: „Líbilo by se mi víc, kdybys pil víno.“ („J’aimais mieux quand tu buvais du vin.“). Kromě toho, že přehlíží, jakou funkci mají v textu uvedené gramatické časy, překladatel na některých místech nerespektuje jednotné a množné číslo – např. na s. 64 uvádí jednotné číslo místo množného („Sioum se tam brzy vrátil s nejsilnějším ze svých Uzbeků.“ / „Sioum revint bientôt avec les plus costauds de ses Ouzbeks.“), na s. 159 právě naopak („Velká část sezonních zaměstnanců se znovu ocitla v rukou provizorů chudých.“ / „Une bonne partie des travailleurs saisonniers se retrouvèrent entre les mains du proviseur des pauvres.“).

Živý jazyk
Postavy Adamekovy knihy jsou odpadlíci, ztracené lidské existence, závislé na podporách a sociálních dávkách, ubohé loutky, vtažené do nepřízně osudu a padající na dno lidského bytí. Tyto osudy dobře dokresluje užití stylizovaného autentického jazyka běžných každodenních promluv a také vulgárních výrazů. S těmito aspekty textu překladatel nakládá velmi dobře a demonstruje svou jazykovou vynalézavost. Na s. 32 sled vulgarismů převádí takovým způsobem, že uvedené formulace mají bezpochyby na čtenáře překladu stejný účinek jako na čtenáře originálu: „coura Násoska“ („salope de Goulette“); „ty jeden čuňáku“ („gros cochon que t’es“); „ty tlustej nacucanej měchu“ („gros baudruche, bibendum“); „ta hnojůvka“ („cette fumure“); podobně např. na s. 31: „Někdy v noci vstávala a listovala si v tom svém zasraném pressbooku.“ („Parfois, elle se levait la nuit pour feuilleter cette saloperie de pressbook.“). Na několika místech však překladatel užité výrazy zbytečně zesiluje a dává jim oproti originálu vulgárnější ráz – například na s. 81 překládá autorem užité slovo „marrant“ (tedy „srandovní, legrační, k popukání“, v daném kontextu třeba „žádná legrace“, „žádná sranda“) jako „velká prdel“: „To nemůže být pro Gila moc velká prdel, píchat s touhle kostrou…“ („Ça doit pas être marrant pour Gil de niquer cette carcasse…“). Dále na s. 82 překladatel převádí běžnou vazbu „Tu me les casses“ zbytečně vulgárně jako „Skoč mi na kokot“; na s. 44 výraz „besogneux couvert de crasse“ (špinavý nuzák) jako „zasviněný nuzák“, na s. 140 zbytečně zesiluje sdělení „štěstí paroháče“ („Chance de cocu!“) větou „Ten má kliku, paroháč zatracenej!“ atp. Jedná se sice o jemné odchylky od originálu, avšak zároveň o zbytečné zhrubění textu. Vychází pravděpodobně z toho, že překladatel s touto rovinou jazyka pracuje rád a nevadí mu občas si i trochu přisadit.

Podobně jako s vulgarismy si překladatel počíná i s frazeologismy či expresivními a jinak příznakovými výrazy. Na některých místech je překládá velmi zdařile a v souladu s výchozím textem, jinde text posunuje z neutrální roviny zbytečně níž. Jako příklady zdařilého převodu frazeologismů a hovorových výrazů můžeme uvést například s. 26: „Násoska si z toho dělala těžkou hlavu.“ („La Goulette se faisait du mauvais sang.“); s. 67: „Nemůžou vás přece jen tak oškubat!“ („Ils peuvent tout de même vous mettre ainsi sur la paille!“); s. 181: „Na cestování musíš mít voběživo.“ („Faut du blé pour voyager.“); s. 51: „Max jim nikdy nevěšel bulíky na nos.“ („Max ne leur racontait jamais de salades.“); s. 194: „Sioum se úplně zcvoknul.“ („Sioum est devenu complètement marteau.“); s. 54: „Jo, ten, to už je dní, co sem ani nepáchne.“ („Celui-là, ça fait des jours qu’il ne montre plus le bout de ses souliers.“); s. 9: „Prázdné byty, nabízené v hojném počtu za pozdravpámbu…“ („… proposées pour une croûte de pain“) a další. Jindy ale překladatel text posunuje do expresivnější, příznakovější roviny: například na s. 7, kdy neutrální francouzské slovo „client“ („zákazník, klient“) převádí jako „kunčaft“ („Nepodařilo se jí čapnout jediného kunčafta.“ / „Sans parvenir à se faire le moindre client.“); dále na téže straně, kdy rovněž neutrální slovo „affaire“ (obchod) překládá jako „kšeft“; na s. 19, kdy slovo „bouteilles“, které by bylo možné převést podobně neutrálním českým slovem jako „láhve“, popř. „pití“ apod., převádí jako „chlast“ atp. V těchto případech se nicméně, podobně jako u převodu vulgarismů, jedná o drobné nuance, a nikoliv o závažné překladatelské prohřešky. Nutno ale podotknout, že tato řešení nelze uznat jako kompenzaci prvků či pasáží, kde by překladatel pro původně substandardní výrazy a slovní spojení naopak v češtině nemohl expresivní nebo třeba nespisovné prostředky použít. Místa, kde by například francouzské lidové výrazy překladatel v češtině z nedostatku adekvátních prostředků posunoval do vyšší stylové roviny, totiž nenajdeme.

Práce kvapná málo platná
Závažnější je však to, že překladatel zřejmě ve spěchu úplně přehlíží některá slova, popř. slova špatně přečte, a tedy i přeloží, a tím vkládá do textu naprosto nesmyslné výpovědi, jako je tomu například na s. 29, kdy se v originále objevuje výraz „mots“ („slova“), avšak překladatel do něho přidává jedno písmeno a vzniká mu tak „morts“ („mrtví, mrtvoly“), které převádí – místo správného „Viděl prchat hejna slov v temném víru“ nesprávně jako „Viděl prchat hejna mrtvol v temném víru“ (v originále: „Il voyait fuir les troupeaux de mots dans un sillage ombrageux“). Podobně na s. 42 činí překladatel pouhou nepozorností ze slova „inanition“ („vyhladovění“) slovo „zasvěcení“ (francouzsky „initiation“), a tak postava Piou polyká zeleninové vývary, a místo aby tak unikla vyhladovění, vyhne se naprosto nesmyslnému „zasvěcení“. O tři strany dále překladatel zaměňuje slovo „gros“ („tlustý, silný“) se slovem „gras“ („mastný, tučný“), a tak místo „umaštěných nozder“ v textu čteme o „tlustých nozdrách“, což je představa zcela nelogická. Překladatel neplete jen písmenka ve slovech francouzských, ale i ve slovech českých, a tak na s. 89 vidí Pelé ve výkladních skříních nikoliv svůj „odraz“, nýbrž „obraz“ (obě varianty však lze připustit, čtenáře českého textu taková záměna pravděpodobně vůbec neupoutá, ani mu dojem z knihy nezkazí).

Některá slova z originálu překladatel úplně vypouští a nepřekládá, zřejmě z pouhého přehlédnutí. Sice se nejedná o důležité informace pro celkový děj, ale přesto jde o zbytečný nesoulad s původním textem – na s. 137 na sobě Násoska má „bavlněné šaty s bílými květy“, přitom v originálu se dozvíme něco přesnějšího, totiž že šaty jsou zelené („Elle porte sa robe de coton vert à fleurs blanches.“); na s. 140 zase Tone „od rána vyhrál všechny partie pokeru“, zatímco v originále vyhrál „téměř všechny“ („Depuis le matin, Tone a gagné presque toutes les parties de poker.“) atp.

Na některých místech jsou také překládána slova zcela nesprávně – na s. 26 je slovo „rouille“ („rez“) přeloženo jako „přischlé nánosy“; na s. 58 překladatel spojení „les grandes fleurs jaunes“ („velké žluté květiny“) konkretizuje, když je rovnou prohlásí za „slunečnice“; na s. 77 překládá sloveso „déjeuner“ („obědvat“) jako „snídat“; na s. 134, kde se v originále mluví v souvislosti s detektivním pátráním o „soukromých agenturách“ („agences privées“), a jedná se tedy velmi pravděpodobně o agentury detektivní, v české verzi figurují „zdravotní agentury“, které jsou v kontextu dané pasáže naprosto nesmyslné; na s. 146 Adamek zmiňuje „les seins comme des pastèques“ („prsa jako melouny“) avšak překladatel je vidí jinak: „prsa jako dýně“, atp.

Přebytky
Častým jevem českého textu je také opakování stejných slov nebo slov se stejným slovním kořenem beze snahy hledat synonymní vyjádření (s. 10 „…aby změnila místo nebo taktiku, ale ona tvrdošíjně zůstávala na svém místě“; s. 10 „Max jí na to hned odpověděl, že na to nemá.“; s. 27 „(…) u těchhle lidí to patří k jejich povolání, kasat se na lidi“; s. 42 „(…) nebo mu zase začínala nadávat a vyčítat mu, že mu schází láska a soucit.“; s. 160 „Předával jí balíček sladkostí, který mu předal Max.“ apod.). Setkáváme se i se zbytečnou redundancí (s. 70 „Ale rozmyslel si to, odešel do své pracovny a zavolal telefonem námořní meteorologický servis.“; s. 70 „Při návratu do ložnice uviděl, že dveře jsou pootevřené, a vzpomněl si, že zapomněl zamknout na klíč.“; s. 49 „Nechala vzkaz ve schránce na dopisy.“ aj.). Překladatelovou specialitou je také to, že francouzské slovní spojení „de temps en temps“ překládá výhradně jako „čas od času“, což je sice doslovný ekvivalent a jedna ze slovníkových variant, nicméně v češtině není tato vazba tak běžná jako ve francouzštině, proto by se hodilo ji alespoň na některých místech převádět synonymně („občas, někdy…“). Překladatel však spojení „čas od času“ ponechává na všech místech, kde se objevuje v originále – s. 48, 56, 78, 89, 116, 134, 151, 157, 199 aj.

Rušivým elementem pro čtenáře českého překladu a školáckou chybou při překladu z francouzštiny je také nesprávné užití přivlastňovacích zájmen, např. užití zájmena „svůj“, „jeho“ ad. – s. 77: „Ošoupané čelisti brzdy ho nutily držet kolo svou zdravou rukou.“; s. 90: „Ráno nalezla Piou Maxe spařeného pod svými sádrovými obvazy.“ (obvazy měl však Max, nikoli Piou); s. 86: „Gil s námahou odlepil své pozadí ze židle.“; s. 27: „(…) by ji ředitel té agentury určitě nechal až do její smrti o chlebu a vodě.“ Současně narážíme také na nesprávný překlad osobního zájmena, například na s. 129, kdy Piou pokládá Maxovi otázky, ale překladatel větu převádí tak, jako by to byl Max, kdo se Piou na něco ptá, čímž opět vzniká nesmyslná formulace: „Překotně jí položí ještě řadu otázek. Maxovi se nedaří jí odpovědět.“ („D’une voix précipitée, elle lui pose encore un tas de questions…“).

Reálie a jména
Zaměříme-li se na překlad belgických, popřípadě francouzských reálií, u některých z nich používá překladatel formu substituce, tj. nahrazuje francouzský objekt či skutečnost, která může být pro českého čtenáře neznámá, výrazem bližším českému prostředí. Tak například na s. 40 překládá slovo „calva“ (zkratka pro calvados, francouzské jablečné brandy) jako „jalovcová“ a podobě substituuje název alkoholu (i když tentokrát bez opodstatnění) na s. 41, kdy slovo „fine“ (pálenka) překládá jako „koňáček“. Toponyma, tj. zejména názvy ulic, které se v textu objevují, překladatel většinou správně počešťuje, tak se tedy z „rue aux Moines“ stává „Mnišská ulice“; z „rue Blanche“ „Bílá ulice“ nebo třeba z „place des Martyrs“ „náměstí Mučedníků“.

Při převodu vlastních jmen byla zvolena metoda, kdy obyčejná jména, která implicitně nic nevypovídají o charakteru postav, překladatel ponechal, jak jsou uváděna v originále (až na počeštění pravopisu v případě Konstantina Puparakise, který se ve výchozím textu vyskytuje jako Constantin Pouparakis), přičemž vlastní jména, která mají s charakterem postavy nějakou souvislost, převáděl do češtiny. Postava Násosky se v originále jmenuje Goulette. Podle francouzského portálu www.genealogie.com je „Goulette“ starofrancouzské dívčí jméno, jehož původ je ve slovech typu „gosier“ („hrdlo, chřtán“; užívá se ve spojení vyjadřujících pití alkoholu – např. „avoir une éponge dans le gosier“ / „pít jako duha“ atp.) nebo „gorge“ („krk, hrdlo, hltan“). Překladatel si tedy při převodu jména vedl velmi dobře, protože přezdívka „Násoska“, jakkoli nepatří mezi křestní jména, evokuje českému čtenáři podobné asociace jako „Goulette“ čtenáři francouzskému. Dalším jménem, které bylo počeštěno, je jméno postavy soukromého detektiva (pro hlavní dějovou linii příběhu nijak podstatného). Tato postava se v originále jmenuje Balbuzard (česky „orlovec“, dravý pták z čeledi orlovcovitých) a v českém překladu Orlosup. Rovněž tato varianta je vhodná, dokonce spojením „orla“ a „supa“ o charakteru postavy vypovídá snad ještě více než původní francouzská.

Otrokem proti své vůli
Celým překladem bohužel silně prostupuje vliv francouzštiny – francouzské stavby věty a konstrukcí. Překladatel místy bezmyšlenkovitě přenáší jak francouzskou syntax, tak některé formulace a vazby, aniž by pamatoval na to, že píše česky. Následkem toho je jistá kostrbatost a rušivá „nečeskost“. Tohoto překladatelského nedostatku se dopouští například tehdy, kdy začíná větu přívlastkem nebo příslovečným určením – str. 18: "Zuřivý, že pocítil toto vzrušení, zavřel se na celé dva dny ve své mansardě.“; s. 19: „S ušima ucpanýma vatou, aby se ochránil před kraválem, pozoroval neúnavně, jak jsou velké nákladní lodě rozřezávány na autogeny.“; s. 55: „Ztrhaný, s rukama zduřelýma teplou vodou, nemohl se ubránit, aby s jistou úctou nepomyslel na chudáka Gila…“; s. 9: „S prvním znečištěním pobřeží naftou pak vzali za své humři.“ atp. I další formulace v češtině vyznívají téměř komicky, například následující – s. 45: „Tím poznáním, kdo ona vlastně je, jako by se jeho vzrušení zdesateronásobilo."; s. 52: „Argumentům, které jí trpělivě vyložil, se nepodařilo ji přesvědčit.“; s. 106: „Měl dojem, že leží v břiše nějaké živoucí obludy, kterou její zajetí, exil a perspektiva obětování činily dojemnou.“; s. 70: „Oceán bičovaly deště blesků na rozloze, která vypadala značně velká.“ apod.

Převod francouzských vazeb tak, jak leží a běží, bez zamyšlení nad tím, zda čeština nedisponuje pro vyjádření dané skutečnosti vhodnějšími prostředky, není v českém překladu Adamekova románu také žádnou výjimkou – s. 43 „Puparakis ji zavřel do jediného pokoje ve vile (…) zařízeném velkými náklady“ (z francouzského „amenagé à grands frais“ – tedy „nákladně“); s. 25 „(…) bral s sebou igelitku, jejíž ucha hrozila utržením“ (vazba „hrozit utržením“ je opět doslovným překladem, její převod do češtiny působí až komicky); s. 77 „S pomocí levé ruky se nešikovně snažil vytáhnout si gumu od pyžama.“ (jde o to, že se snažil gumu vytáhnout „levou rukou“); s. 125: „Chtěl bych jen, abys mi poskytl službu s tou tvou dodávkou.“ nebo s. 156: „(…) ale je to poprvé, co ho nějaký Evropan žádá o službu.“ (z francouzské vazby „rendre service“, což sice doslova znamená „poskytnout službu“, ale význam této vazby je především „pomoci někomu“) apod.

Kromě doslovného překladu francouzských vazeb a převádění francouzských vět bez respektování pravidel české syntaxe a aktuálního členění větného, tedy uplatnění správného slovosledu, se v překladu v hojné míře setkáváme s nominálním vyjádřením ve formulacích, kde by bylo lepší v českém textu užít vyjádření verbálního, popř. nahradit substantivum adjektivem, zkrátka hledat vhodnější řešení. Například na s. 67: „Sám provedl zavírání, krátce po čtvrté, když zjistil, že Násoska už není stavu se ujmout svého úkolu.“; s. 52: „Po svém prvním setkání s Piou zůstal v zadumání.“; s. 88: „Pelé chtěl získat ujištění, že ho nezatáhnou do nějakého maléru.“; s. 106: „Během plavby byl několikrát v pokušení odvázat lana, zbavit se zátěží a aspoň jedenkrát se pokusit o potopení do slabé hloubky.“; s. 102: „Když získal přesvědčení, že ta skupina jde za ním…“ atp.

Horší z lepších
Cílem této kritiky nebylo uvést vyčerpávající seznam všech příkladů demonstrujících pozitivní a negativní aspekty českého překladu Adamekovy Největší ponorky na světě. Uvedené příklady mají sloužit pouze pro ilustraci a každý čtenář může sám při vlastní četbě hledat další příklady pro dané jevy. Z výše uvedeného vyplývá, že český překlad románu je bohužel nedotažený. Vyvolává dojem, jako by překladatel pracoval „po etapách“ – některé části knihy jsou převedeny velmi dobře a bez závažných nedostatků, jiné právě naopak. Mnohé chyby a nepřesnosti jdou však očividně i na vrub práce redaktora, který by měl být zodpovědný za finální verzi textu a neměl by v žádném případě dopustit vydání knihy, ve které se objevuje zarážející množství překlepů (např. strany 31, 46, 75, 87, 102, 107, 108, 160, 169, 173, 182…) nebo chyb v interpunkci (37, 40, 60…). Je namístě dodat, že překlad zajisté nepatří k těm nejhorším, ba ani k těm podprůměrným. Objevují se v něm sice poměrně často zbytečné chyby, nejasnosti a nedokonalosti, překladatel je však alespoň kompenzuje svým umem jinde. Precizně například překládá Adamekovy barvité obrazy, hovorovou řeč postav, frazeologismy atp. Překlad má tedy své silné i slabé stránky. V některých pasážích působí rušivě a vnímavého čtenáře text zaráží a znepříjemňuje mu požitek z četby. Jak již bylo řečeno, leckdy se přitom nejedná o neodstranitelné chyby překladatele. Stačilo román před vydáním ještě jednou důkladně přečíst.

 

© Barbora Klementová

Diskuse

Vložil: Jitka J., 04.04.2015 15:55
Adamek, André-Marcel: Největší ponorka na světě
Slyšela jsem od vícero překladatelů, že právě u nakl. Dauphin překladatelé překlad odevzdají a pak ho vidí až ve chvíli, kdy kniha (třeba taky za rok či dva) vyjde.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 15922x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce