Moderní irácké povídky

Moderní irácké povídky

recenze beletrie zahraniční

Knihu čtrnácti iráckých povídek si dnes můžeme přečíst díky devíti překladatelům, z nichž mezi ty známější patří Charif Bahbouh, Jiří Fleissig, Jana Břeská a René Kopecký. Ti nám svým překladem přibližují témata každodenní i spjatá s iráckou historií.

Moderní irácké povídky. Přel. Zdena as-Samarraiová et al., Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2012, 155 s.

Knihu čtrnácti iráckých povídek si dnes můžeme přečíst díky devíti překladatelům, z nichž mezi ty známější patří Charif Bahbouh, Jiří Fleissig, Jana Břeská a René Kopecký. Ti nám svým překladem přibližují témata každodenní i spjatá s iráckou historií. Představují nám autory povídek, jakými jsou především: Mahmúd as-Sajjid, Gá’ib Tacma Farmán, Gálib cAbdulmalik Núrí, Fu’ád a-Takarlí a cAbdurrahmán ar-Rubajcí.

Tato knížka by však nejspíše nevznikla, kdyby literární útvar povídky – prozatím veršované – v 19. století nepoužil Džamíl Sidqí az-Ziháwí. V té době se v Rusku probouzí povídková tvorba N. V. Gogola, v Americe exceluje E. A. Poe, oba se už plně věnují i výstavbě a typickým rysům, které dělají povídku povídkou. Právě s uměním poetiky druhého jmenovaného autora je skvěle obeznámen irácký spisovatel Mahmúd as-Sajjid, označovaný za „otce irácké povídky“. Jak už to tak u průkopníků bývá, jeho styl ještě není ani zdaleka dokonalý, jazyk a styl povídky přivádějí k dokonalosti až jeho následovníci. Jeho význam pro iráckou literaturu zůstane však už navždy obdobný jako význam, který měl spisovatel Mahmúd Tajmúr pro tu egyptskou jakožto hlavní představitel povídky a dramatu přelomu 19. a 20. století. Třetí povídka z recenzované knihy – v překladu Zdeny as-Samarraiové – přísluší právě Mahmúdovi as-Sajjidovi. Nese název Vítěz Baddá’í a vypráví o arabském právu odplaty, krevní mstě. Zobrazuje boj lidské cti se soucitem k druhému a rovněž pak sílu přírody, která stojí nad tím vším, a právě proto činí lidi nicotnými a navzájem spřízněnými ve společném neštěstí.

Po tomto boomu irácké literatury, kdy zbavení se vleklé osmanské nadvlády nastartuje irácké školství, nastupuje generace zapálených arabských vlastenců, novinářů, spisovatelů. V období tohoto obrození (nahdy), kdy Arabové začínají číst západní literaturu a spisovatelé se jí nechávají inspirovat, se začíná objevovat literatura meziválečná, která je jen krokem ke „zlaté éře irácké povídky“.

Mezi válkami irácký spisovatel cAbdulhaqq Fádil ve svých humorných povídkách jako první zavádí symboly coby umělecké prostředky. Šállúm Darwíš pak rozvíjí povídku s psychologickou tematikou. Od konce 2. světové války do konce 70. let se irácká literatura otevírá především právě povídce. Tehdy nastupují autoři tzv. „nové školy“, tzn. ti, co píší do roku 1958, do data pádu monarchie. Autoři umějí anglicky a francouzsky a znají západní literaturu. Do popředí se tehdy dostává následovník Mahmúda as-Sajjida Dhú an-Nún Ajjúb (1908). Jeho tvorba je opravdu velice plodná – napsal třináct povídkových souborů, dva romány, eseje, věnoval se překládání apod.

Vzhledem k Moderním iráckým povídkám se ale přesuňme k tvorbě porevoluční. Hlavním tématem je nyní vcelku logicky kritika společensko-politických poměrů v zemi. Mezi tyto autory patří např. autor povídky Strýčku, pomoz mi přejít! Ghá’ib Tacma Farmán. Povídka z pera toho autora je psána velice lehkým a uvěřitelným stylem. Skvěle se mu podařilo popsat vjemy slepé dívky, která chce přejít křižovatku, ale nemá, kdo by jí pomohl. Až pak najednou přece…

„Z nepochopitelných důvodů si přála, aby nikdy nepřestal mluvit. Teď stál docela blízko a ona okouzleně čekala, až zas něco pronese tím svým uklidňujícím hlasem. Snila naivní a absurdní sen. Její srdce se rozplývalo něžným citem, který nedbal na kakofonii zvuků kolem ní. Snažila se trochu s ním srovnat krok a bála se, že jakýkoli pohyb její ruky, která tak klidně spočívala v jeho ruce, by ho pohněval.“ (str. 47)

Tato povídka ve svém lehce psychologickém závěru srovnává rozdílná přání, touhy a zklamání slepé dívky a jejího chudého bratra, kterého však okolní svět svými zvuky a spěchem tolik neděsí.

Dalším autorem píšícím v tomto období je Ghálib cAbdulmalik Núrí (nar. 1921), zastoupený ve výboru povídkou Fattúma. Tento absolvent Americké univerzity v Bejrútu, obdivovatel Joyce, Dostojevského a Čechova, sepsal dvě knihy povídek, jejichž hrdiny jsou ti, kterým štěstí nepřálo, zato chudoba jako by je milovala. V těchto knihách je snad díky inspiraci Jamesem Joycem použita nová technika psaní, tzv. „proud vědomí“.

Povídka Fattúma vypráví o bezbřehé lásce, v níž dojde k prozření, až když pohár trpělivosti přeteče. Hlavním tématem je láska, jež se časem stane jednostrannou, polygamie, která se nabízí, a míra zostuzení, kterou je žena schopna před svou ctí i před svým okolím unést. Povídka je pozoruhodná i kvůli neobvykle vulgárním výrazům, které však dobře zapadají do děje, jehož vážnost stupňují.

„Tak co, Fattúmo, jak se máš?“
„Ty miláčku Fattúmy, srdečně vítej doma!“
Chce ho pozdravit radostným trylkem, typickým pro arabské ženy, které jej vyluzují ve chvílích radostného vytržení. Snaží se zatrylkovat předtím, než mu dá hlavu na prsa.
Ale v tom je jako přikovaná k místu, zaražená, jako by do ní blesk udeřil, celá schlíplá. Mansúr vchází a představuje členy své nové rodiny.
„To je tvá partnerka Násiríja, matka chlapců, a to je mladý muž Džisám a ten mladý čertík, to je Mahmúd. Tak běžte, běžte a pozdravte uctivě Fattúmu!“ A jak se děti předhánějí v tom, aby jí políbily ruku, Fattúma zvedá své zvlhlé oči k nebi (str. 44).

Následuje povídka Uhaslá lampa, jejímž autorem je Fu’ád at-Takarlí (nar. 1927). Ta vypráví o znásilnění, kterému nešlo zabránit. Syn svou mladou manželku, pro kterou ještě nevyzrál, nedokázal uchránit před svým otcem. Fu’ád at-Takarlí patří k těm erudovanějším spisovatelům – vystudoval právnickou fakultu, působil na vysokých postech ve státní službě a soudnictví. Jeho tvorba odvíjející se od povídek přes romány k dramatům se zaobírá politickou, společenskou a psychologickou tematikou. Na prahu 21. století se přestěhoval do Sýrie, pak do Tuniska a nakonec do Jordánska, kde se usadil. Zemřel ve věku 81 let, jako spisovatel nezaslouženě opomíjen ostatními arabskými zeměmi. Jak je uvedeno v doslovu k recenzovanému výboru, sám k tomu řekl: „Snadněji si vydobude slávu básník než prozaik, neboť báseň má větší údernost a dopad než povídka nebo román.“

V době po roce 1958, kdy irácká revoluce svrhla monarchii a kdy svoboda vtrhla na místa dosud zapovězená, došlo k společenskému a kulturnímu rozvoji. Otevírají se stovky nových škol, kvete svoboda projevu, prodávají se dosud zakázané knihy, je založen Svaz spisovatelů a do Iráku se se západním větrem dostává existencialismus. Franz Kafka, Albert Camus a Jean-Paul Sartre otevírají nové tvůrčí možnosti, kterých se mj. zachytává i irácký spisovatel a akademický malíř cAbdurrahmán Madžíd ar-Rubajcí (nar. 1939). V jeho stylu psaní můžeme pociťovat určitý vliv Franze Kafky. Jeho díla jsou ponurá, pocity hrdinů šílené, najdeme zde ale i odraz staré arabské klasiky v podobě pověsti o Madžnúnovi a Lajle. Autorův jazyk je poetický, užívá i rýmovanou prózu. V povídce s názvem Kavárna se autor uchyluje k tematice politicko-psychologické. Vypichuje zde události jako podpis Bagdádského paktu, vládu premiéra Núrí as-Sacída a vše to, co spělo k očekávané revoluci. Je to příběh o tom, že ani v období relativní svobody není dobré dávat příliš najevo své politické názory.

Mezi další autory iráckých povídek patří: Daizí al-’Amír s povídkou Andaluský příběh (otázka arabské sounáležitosti a podvádění vlastních citů), Saláhuddín an- Náhí s povídkou Šlechetný mahdí (o pohostinnosti, které ani chudoba nezabrání), cAbdulláh cAbdulqádir a jeho povídka Porod (tragický příběh obyčejných lidí z doby Irácko-íránské války), Sacdí Júsuf a jeho povídka Římská pevnost (o tom, jak se Alžířané bránili francouzskému vpádu), Hisbu Alláhi Jihjá s povídkou Teror (o tom, jak určité povolání může zničit důvěru člověka) a další.

Většina povídek pokrývá jen několik málo stránek, na celkovém čtenářském dojmu jim to však zdaleka neubírá. Psychologie postav je skvěle prokreslena, syrovost tématu je kolikrát odlehčena zručným popisem přírody. Kniha iráckých povídek předkládá i taková témata, která by nepříliš důkladní znalci arabského světa (a ještě v již uplynulé době) očekávali jen stěží.

A tak buďme rádi za tuto sbírku Moderních iráckých povídek a dejme šanci české i arabské, minulé i budoucí literatuře. A rozlučme se související citací z povídky Andaluský příběh od autora Daizí al-’Amír:

„Neptej se mě na budoucnost, nemám ještě žádné plány.“
„Byly tvé vlasy stejně krásné, když jsi byla malá?“
„Myslíš, že minulost je mému srdci bližší než budoucnost?
Ne, není, nechci na ni myslet, ani na to, co se k ní pojí, vášně, rozhodnutí, zklamání, všechny mé pocity.“
„Tak povídej, vyprávěj mi o ní dnes nebo zítra, či pozítří, nebo kdykoli příště“ (str. 17).

© Jarmila Flaková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 92 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

51%čtenáři

zhlédnuto 3588x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce