Hollinghust, Alan: Cizí dítě

Hollinghust, Alan
Cizí dítě

recenze beletrie zahraniční

Poslední román anglického prozaika Alana Hollinghursta vychází ze života fiktivního básníka Cecila Valance. Hollinghurst jej vystavěl na osobnosti básníka Ruperta Brooka: stejně jako on padl Cecil v první světové válce, psal válečnou poezii, již si oblíbil například Winston Churchill, měl blízko k literární skupině Bloomsbury a jeho chlapecký vzhled obdivovaly ženy i muži.

Posmrtný život básníka a homosexualita v průběhu věků
Alan Hollinghurst
: Cizí dítě. Přel. Michaela Marková, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 544 s.

Poslední román anglického prozaika Alana Hollinghursta vychází ze života fiktivního básníka Cecila Valance. Hollinghurst jej do značné míry vystavěl na osobnosti básníka Ruperta Brooka: stejně jako on padl Cecil v první světové válce, psal válečnou poezii, již si oblíbil například Winston Churchill, měl blízko k literární skupině Bloomsbury a jeho chlapecký vzhled obdivovaly ženy i muži. Některé detaily Brookovy biografie jsou u Hollinghurstova Cecila rozvinutější. Cecil má být mimo jiné archetypální postavou romantického básníka (Brook sám „romanticky“ skonal na moři poblíž řecké pevniny) a představitelem generace, která v dětství zažila královnu Viktorii na anglickém trůně a později cítila potřebu se s „viktorianismem“ vyrovnávat.

Cecil přímo vystupuje jen v první části téměř pětisetstránkového románu, ale jistým způsobem nepřestává žít ani v následujících. Přežívá v duchařských seancích své matky, v rozporuplných vzpomínkách těch, kdo ho znali, a v různých textech. Velký důraz autor klade i na Cecilovu sochu, která posiluje vědomí dramatických společenských změn dvacátého století, jež celou knihu prostupuje. Přestože některé svým životem Cecil předznamenával, stylizovaný „viktoriánský“ monument doplněný o sentimentální válečnou poezii ho z dvacátého století jednoznačně vylučuje. „Zvláštní pomyšlení,“ zahloubává se jedna z hlavních postav, „kdyby žil, bylo by mu tolik, co Peterovu dědečkovi, který si ještě jednou týdně zašel na golf a miloval jazz a trochu i rock ’n’ roll.“

Cizí dítě se epizodicky rozpíná mezi obdobím před první světovou válkou a současností. V každém desetiletí se vyjevují nové souvislosti a líčení Cecilovy osobnosti, ale hlavně vztahů mezi lidmi, kteří se kolem něj postupně soustřeďují, získává na hloubce. Přesto se nelze úplně zbavit dojmu, že Hollinghurst přeskakuje mezi dekádami až příliš snadno. Nebezpečí přílišné povrchnosti však vyvažuje neotřelá stavba románu, která s širokým rozpětím knihy souvisí.

Děj Cizího dítěte by se dal znázornit přímkou, což vytváří jedinečný závratný dojem. U jednoho konce přímky najdeme viktoriánského klasika Alfreda Lorda Tennysona, jenž se v knize objevuje skrze humornou vzpomínku Fredy Sawleové, matky jednoho z Cecilových milenců. I na jeho příkladu Hollinghurst zkoumá, jakých forem nabývá postupem času odkaz výrazné osobnosti. U současného konce přímky pak nalezneme malého chlapce, jenž v troskách viktoriánského sídla s gustem pálí cokoli, co v něm nalezne. Ústřední postavou poslední části románu je ale mladý muž, kterému se do rukou dostanou přepisy Cecilových dopisů. Přímka se tak před čtenářem rozbíhá donekonečna oběma směry: Cecil měl své básnické předchůdce, kteří se zase inspirovali u jiných, zatímco dokud o něm samém budou existovat psané zmínky a žít jeho potomci, bude dál žít i Cecilův odkaz. Hollighurstovi se zkrátka podařilo učinit z životního příběhu nevýznamného básníka odzbrojující symbol kulturní kontinuity.

Kromě kulturní kontinuity obecně jde i o kontinuitu velmi specifickou. Hollinghurst se ve všech svých románech věnuje tématu homosexuality a nejinak je tomu i v případě Cizího dítěte. Každá část knihy se soustřeďuje kolem jedné mužské homosexuální postavy, a postupně se tak ukazuje proměna vnímání homosexuality v britské společnosti. Čtenáře může velké množství takových hrdinů zarazit: proč například musí projít homosexuálními románky oba synové paní Sawleové? Pokud Hollinghurst, jak v doslovu uvádí Ladislav Nagy, připisuje anglické literatuře homosexuální kapitolu, nepřistupuje k tomu poněkud násilně? Lze ovšem snadno namítnout, že po dlouholetém vytěsňování příběhů s homosexuální tématikou do sféry ilegality se Hollinghurst žádného násilí nedopouští.

Jedinou vadou na kráse Cizího dítěte tak zůstávají řídké momenty, kdy patos a sentimentalita překročí meze únosnosti. Hollinghurst se snaží zachytit úpadek mezilidských vztahů v průběhu času, přičemž explicitností místy opravdu nešetří: „A teď se Rob potřeboval dostat zpátky do města – v sedm měl schůzku s… chvilku si nemohl vzpomenout na jméno. Když se díval do mobilu na textovku, cítil z prstů dým.“ Kdepak jsou časy dlouhých milostných dopisů, pláče Hollinghurst. Naštěstí nikde tak okatě jako v právě citované pasáži, která však knihu uzavírá, a nevyhnutelně tak deformuje čtenářův výsledný dojem.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2192x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce