Åsbrink, Elisabeth: Och i Wienerwald står träden kvar

Åsbrink, Elisabeth
Och i Wienerwald står träden kvar

recenze historie

Téma holokaustu zůstává ve švédské literatuře stále živé a bylo by chybou se domnívat, že současné publikace, které se mu věnují, už nemohou přinést mnoho nového. Dokládá to i kniha spisovatelky a publicistky Elisabeth Åsbrink Och i Wienerwald står träden kvar (A ve Vídeňském lese stále stojí stromy), oceněná Augustovou cenou za nejlepší švédské dílo roku 2011 v oblasti non-fiction.

Elisabeth Åsbrink: Och i Wienerwald står träden kvar. Natur och kultur, Stockholm, 2011, 333 s.

Téma holokaustu zůstává ve švédské literatuře stále živé a bylo by chybou se domnívat, že současné publikace, které se mu věnují, už nemohou přinést mnoho nového. Dokládá to i kniha spisovatelky a publicistky Elisabeth Åsbrink Och i Wienerwald står träden kvar (A ve Vídeňském lese stále stojí stromy), oceněná Augustovou cenou za nejlepší švédské dílo roku 2011 v oblasti non-fiction.

Hlavní postavou knihy je Otto Ullman, který v roce 1939 jako třináctiletý opouští rodinu ve Vídni a spolu s dalšími šedesáti židovskými dětmi odjíždí do Švédska, aby unikl stále se stupňujícímu pronásledování. S rodiči a dalšími příbuznými však zůstává v intenzivním kontaktu prostřednictvím dopisů. Rodina doufá v opětovné shledání za hranicemi Německa, matce Lisl ani otci Pepimu se však nepodaří včas opustit zemi a umírají v roce 1944 v Osvětimi. Zbývá po nich okolo pěti set dopisů, které si Otto pečlivě uschoval a před smrtí je přenechal své dceři. Ta materiál nabídla spisovatelce Elisabeth Åsbrink a na jeho základě vznikla tato kniha.

Dopisy zoufalých rodičů, kteří se museli odloučit od jediného dítěte, avšak zároveň doufají, že tím alespoň jemu zajistili lepší budoucnost, tvoří jakousi kostru příběhu. Nejprve však má čtenář příležitost nahlédnout do bezstarostného světa Ottova dětství, v němž mohl s tátou hrát a sledovat fotbal, učit se anglicky nebo chodit do divadla. Tomu všemu učinily přítrž anšlus Rakouska, křišťálová noc a stále tvrdší opatření namířená proti Židům.

Z prvních dopisů rodičů po Ottově odjezdu nicméně ještě dýchal vedle stesku také optimismus, objevovaly se mimo jiné různé vtípky a vzájemné popichování mezi členy rodiny. Jak se však zhoršovaly podmínky, v nichž byli rakouští Židé nuceni přežívat, témata korespondence se čím dál tím víc omezovala. Dnes pršelo, jsme zdraví, brzy napiš, chovej se slušně, kéž bychom se opět sešli. Stále se opakující variace těchto banálních sdělení dávají tušit, jak důsledně se pisatelé vyhýbali líčení chmurné situace ve Vídni. V pozdějším období se dokonce i skutečnost, že byl někdo ze známých či příbuzných deportován bůhvíkam, vždy sdělovala lehkým tónem a jakoby na okraj. Rodiče se snažili svými zprávami dodat Ottovi odvahu a sílu – a zároveň je zřejmé, že totéž naléhavě potřebovali od něho. Dopisy, které psal sám Otto, se nedochovaly, odpovědi však naznačují i leccos o jejich obsahu.

Ani Otto to ve Švédsku neměl snadné. Pocházel z města, ale ocitl se v dětském domově na venkově. Byl nadaný a rád by studoval, v úvahu však pro něho připadala pouze manuální práce. Byl zřejmě příliš starý, příliš tmavooký a tmavovlasý na to, aby jej přijala některá místní rodina, a silně si uvědomoval svou samotu a vyloučení. Vystřídal několik pracovních míst, až v roce 1944 skončil – což dodává knize opravdu mimořádnou pointu – jako pomocník na statku, který patřil rodině budoucího zakladatele společnosti IKEA Ingvara Kamprada (nar. 1926). Ingvarova babička, původem Němka, a otec Feodor otevřeně sympatizovali s nacistickým Německem a také sám Ingvar se aktivně zapojoval do činnosti švédských nacistických skupin a odebíral jejich časopisy. Nového čeledína si však navzdory tomu oblíbil, a dokonce se s ním velmi spřátelil, Otto se také později stal jedním z jeho prvních zaměstnanců.

Příběh poskytuje autorce prostor věnovat se v knize problematice švédského antisemitismu a přístupu k židovským uprchlíkům vůbec. Ti byli velkou částí obyvatelstva považováni za nežádoucí a židovský původ představoval pro osoby usilující o azyl přitěžující okolnost. A pokud již byli někteří imigranti přijati, mohlo to mít poměrně překvapivé důvody. Například skupina dětí, k níž patřil i Otto, se do Švédska dostala díky organizaci Svenska Israelsmissionen, která se zaměřovala na obracení židů na křesťanství. Její zástupci považovali za chybu, že norimberské zákony jsou uplatňovány na základě rasy, a tudíž se vztahují i na pokřtěné neárijce. Rozhodli se proto zachránit co nejvíce dětí, ovšem přednostně těch pokřtěných – Otto představoval jednu z mála výjimek. Mnozí rodiče dávali své děti pokřtít těsně před odjezdem, jen aby dosáhli jejich vycestování.

Autorka sama uvádí, že ve švédském kolektivním povědomí bývá neutralita za druhé světové války příliš idealizována a často se připomíná například poválečná pomoc těm, kdo přežili koncentrační tábory. Četné projevy souhlasu s německou politikou ze strany nejrůznějších osobností a skupin bývají naproti tomu bagatelizovány. Kniha se tedy v tomto ohledu nesnaží podat objektivní obraz situace (pokud je něco takového vůbec možné), ale v souvislosti s Ottovým příběhem upozorňuje spíše na negativní jevy. Zmiňuje nejrůznější protižidovské demonstrace a výzvy, ale také tajná nařízení a opatření úřadů, která měla zamezit přílivu nevítaných imigrantů.

Možná bylo Švédsko podobně rozpolcené jako sám Ingvar Kamprad. Autorka do knihy začlenila svůj rozhovor s Kampradem z roku 2010, v němž se pokusila zjistit, zda vnímal nějaký rozpor, když se ve 40. letech angažoval mj. ve fašistickém hnutí Pera Engdahla, ale jeho nejlepším přítelem byl Otto Ullman. Kamprad si prý žádný rozpor neuvědomoval, jeho odpovědi však nevyznívají příliš jednoznačně. Na závěr prohlásil, že Pera Engdahla nadále považuje za velkou osobnost. Toto vyjádření vzbudilo ve Švédsku nemalý rozruch – vždyť to nebylo tak dlouho, co Kamprad rozesílal svým zaměstnancům pokorné dopisy, v nichž se jim omlouval právě za své názory z minulosti a za členství v Engdahlově skupině...

Knihu Och i Wienerwald står träden kvar není snadné žánrově zařadit. Jedná se o koláž osobních příběhů, historického výkladu a citací z dopisů, rozhovorů či novinových článků. Objevují se i další vsuvky – například na s. 300 autorka z ničeho nic uvádí strohý přehled vybraných historických událostí svědčících o tom, že Židé byli (vynalézavými způsoby) pronásledováni odjakživa, a nejde tedy o nic nového pod sluncem.

Elisabeth Åsbrink nepochybně usilovala nejen o věrné zpracování historického námětu, ale také o estetický účinek textu, čemuž podřídila jazyk i kompozici vyprávění. V závěru knihy najdeme seznam pramenů, z nichž čerpala. Není pochyb o tom, že provedla důkladné a náročné rešerše, často však čtenář sotva může zjistit, z kterého zdroje pocházejí jaké informace, případně kdy si autorka určité skutečnosti domýšlí. V jednom rozhovoru uvádí, že se pokusila opustit akademický jazyk a publicistický styl, které bývají v literatuře faktu běžné, a zapojit místo toho poezii, přidat do textu něco ze sebe samé. Nijak ostatně nezastírá, že se jí téma osobně dotýká – i její rodina totiž byla postižena holokaustem. Vkládá proto do knihy své osobní komentáře a píše místy velmi emotivně. Proč ne.

Osobně se však domnívám, že vyprávěný příběh je natolik silný, že stylistické prostředky někdy zdůrazňují jeho tragiku až zbytečně a jejich patos účinku paradoxně spíše škodí. Tato výtka se však týká jen několika pasáží. Elisabeth Åsbrink měla štěstí – získala zajímavý materiál, navíc okořeněný kapitolou o švédské kontroverzní celebritě. A těžko jej mohla zúročit líp. Důvodů, proč knihu číst, je řada. Za prvé: málokdy máme možnost slyšet tak zblízka hlasy lidí, kteří nepřežili holokaust. Za druhé: i pro českého čtenáře je zajímavé si připomenout, jak se za druhé světové války ve Švédsku konkrétně projevovalo to, co se obvykle shrnuje pod vágní pojem „ústupky nacistickému Německu“. Za třetí: nemusí se to každému líbit, ale autorka se celkem odvážně vydala po formální stránce neobvyklou cestou a napsala tak trochu jinou knihu o holokaustu. A v neposlední řadě, zamyšlení nad podstatou rasové nesnášenlivosti zřejmě hned tak nepřestane být aktuální...

 

 

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 1955x

katalogy

Inzerce
Inzerce