Suchý, Josef

Suchý, Josef

portrét beletrie česká

Básník Josef Suchý (1923–2003) poněkud neprávem dosud zůstává ve stínu svých generačních souputníků – výrazněji experimentujících (jako přítel Ladislav Novák či Emil Juliš), těch, jichž dílo básnické bylo kompletně představeno čtenáři (kamarád Ivan Slavík), nebo dokonce doplněno knižní monografií (Zděněk Rotrekl). Jako by básníkův osud polistopadový poněkud kopíroval dobu předchozí.

Josef Suchý několikráte jubilující

Básník Josef Suchý (1923–2003) poněkud neprávem dosud zůstává ve stínu svých generačních souputníků – výrazněji experimentujících (jako přítel Ladislav Novák či Emil Juliš), těch, jichž dílo básnické bylo kompletně představeno čtenáři (kamarád Ivan Slavík), nebo dokonce doplněno knižní monografií (Zdeněk Rotrekl). Jako by básníkův osud polistopadový poněkud kopíroval dobu předchozí.

Narozen 1. 3. 1923 v Lesním Jakubově na Českomoravské vrchovině nese si Josef Suchý cejch i punc básníka pevně svázaného s venkovem, regionem. A to i tehdy, žije-li už dlouhá léta v Brně – totiž (i s manželkou Eliškou, která zemřela 7. 3. 2012) na místě, které mu svým položením náramně připomíná dávnější mládí vysočinské. Básníka, jehož literární počátky odehrávají se za první (hnědé) z totalit, jehož debut měl vyjít na samém počátku vlády té druhé (rudé).

A zde jsme u dalšího z básníkových jubileí: na konci roku 1948 byla vytištěna první a hned vrcholná Suchého sbírka Žernov; z původního vydání se podařilo zachránit toliko několik málo výtisků, neboť v lednu 1949 byly ty zbylé „na pokyn shora" zničeny.

Jako byl komunistickou mocí ničen také život nepodlehlého tvůrce, statečně se podílejícího na „třetím odboji", za což si „vysloužil" tři roky v kriminále, tři u PTP i následné „nasazení do výroby" – ač jde o člověka vysokoškolsky studovaného.

Teprve ve druhé půli let šedesátých smí „podezřelý" básník konečně opět vyjíti knižně (částečně také zásluhou Jana Skácela, jemuž tuto službu Suchý oplatí na počátku osmého decenia, kdy patří mezi ty, kteří Skácelovu tvorbu usilují navrátit českému čtenáři). A dovoluji si tvrdit, že po vynikajícím juvenilním Žernovu (jak jsme mohli posoudit z jeho polistopadových edic) představuje toto období další z významných milníků v tvorbě Josefa Suchého: sbírky jako Jitřenka v uchu jehly (1966), Ocúnová flétna (1967), Okov (1969) a zejména Ve znamení vah (1970; již řadím – vedle Žernova – na sám vrchol Suchého tvorby), v mnohém shrnující žeň dlouhého času vynuceného mlčení, dodnes přesvědčují silou uměleckého slova, do níž se promítá jak školení v moderní české duchovně orientované poezii, tak také autorovo pevné zakotvení v tradici. Částečně autobiografická próza Eliášovo světlo ukazuje návaznost na Jakuba Demla, jednoho z těch, kteří Suchého do hájemství uměleckého slova zasvěcují. Od roku 1968 Josef Suchý pracuje jako redaktor v brněnském nakladatelství Blok.

Pokud sledujeme další básníkův vývoj v letech 70. a 80., můžeme shodně s jeho recenzenty hovořit o jistém poklesu tvůrčí energie, provázeném tvarovým a tematickým hledačstvím. Suchému tehdy vedle výborů z tvorby vycházejí Duhové kameny (1976), Strnadi nad sněhem (1982), Země tvých dlaní (1986); ale také pokus o rozsáhlou básnickou skladbu – poému Proti osudu (1988), poněkud limitovaný dobou svého vzniku, nicméně dovršující epickou, příběhovou linku Suchého básnění. Náš autor se nově představuje tvorbou pro mládež – dvěma „výchovnými" romány s dívčí hrdinkou – Katka má starosti (1976) a Starosti s Katkou (1982); v nich nalezneme také jemnou zmínku o existenci nejmenšího ze slovanských národů. Zájem o minulost, život a kulturu Lužických Srbů provází Josefa Suchého od konce let šedesátých. Z jeho překladů jsou nejobjevnější právě dvě antologie obsáhnuvší praktický celý vývoj tamní básnické (Vřesový zpěv, 1976) a povídkové (Skrytý pramen, 1982) tvorby. Suchého poezie reflektující básníkův vztah k úkrají ležícímu na severozápad od našich hranic vyšla ovšem sebrána v překladu do lužické srbštiny až dlouho po jeho smrti, v roce 2012 (Tvář času / Wobličo časa). Jednu ze Suchého knih z tohoto období cením si nad ty ostatní: jde o povídkový soubor zachycující v částečně autobiografických textech látku ze Suchého vysočinského dětství a mládí (Dům u jitřního proutí, 1983) – možná i proto, že byla mým prvním setkáním s tvorbou Josefa Suchého, a že pro mne – době navzdory – schraňovala ony hodnoty, z nichž básník i člověk Suchý vyrůstají.

Po listopadu 1989 můžeme sledovat částečnou obnovu básníkových tvůrčích sil, která se projevila v bilanční, jakoby celý předchozí vývoj shrnující a završující sbírce Tváří v tvář (1992). Podlomené zdraví bohužel Josefovi Suchému dovoluje dále nově vydat toliko dvě menší sbírečky, zacílené k uzlovým bodům křesťanského roku (Sněhovou vločkou, 1992 – později v rozšířené podobě a s kresbami Ludmily Jandové jako Vánoční čas, 2004; Křížovou cestu, opět s kresbami Ludmily Jandové, 2004 – tedy už posmrtně) a soubor prozaických „slovanských rapsodií" Šarlat na sněhu (1999). Řadu studií, které konečně objektivně hodnotí dílo Josefa Suchého (Pospíšilova, Kožmínova, Medova), doplní později celý knižní soubor textů věnovaných životu a dílu J. S. (Černá a bílá pravda, 2004). Jeho vydání se bohužel básník nedožil. Od svého psacího stolu a od svých blízkých byl odvolán 30. 5. 2003.

Josef Suchý se dočkal celé řady ocenění: v roce 1969 dostal Krajskou cenu Jiřího Mahena, v roce 1998 cenu Velehrad za celoživotní básnické dílo. Zastupitelstvo města Brna mu udělilo Cenu města za literaturu pro rok 1997. Nicméně souborně jeho umělecké texty dosud vydány nebyly. Velkým přínosem a jistě také objevem byla by edice zatím jen časopisecky tištěné publicistiky. Jsem si navíc jist, že zejména básnická tvorba Josefa Suchého zasloužila by si své zhodnocení v knižní monografii.

© Ivo Harák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3112x

Inzerce
Inzerce
Inzerce