Berger, Peter L.: Dobrodružství náhodného sociologa: jak vysvětlit svět, a přitom nenudit

Berger, Peter L.
Dobrodružství náhodného sociologa: jak vysvětlit svět, a přitom nenudit

ukázka sociologie

Během posledního desetiletí realizoval CURA tři projekty, které jsem řídil sám a jež se týkaly problematiky v popředí mých vlastních zájmů – kulturních aspektů globalizace, náboženských rozdílů mezi Evropou a Amerikou a dialektiky relativismu a fundamentalismu.

Peter L. Berger: Dobrodružství náhodného sociologa: jak vysvětlit svět, a přitom nenudit. Přel. Jiří Ogrocký, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Brno, 2012, 265 s.

Počítače a hinduismus
Projekt zabývající se globalizací byl ovocem velmi štědrého grantu, který CURA získal od Pewových charitativních fondů [Pew Charitable Trusts], jež označily CURA za jedno z deseti „nejpřednějších center mezioborového studia náboženství“. Projekt se měl zabývat obecně kulturou, nikoli výlučně jen náboženstvím, ale to této nadaci nevadilo. Vzhledem k jejímu grantu (přispěly i některé jiné nadace) projekt nemusel škudlit na výdajích. Probíhal tři roky a pokrýval deset zemí. Závěrečné setkání výzkumného týmu se konalo v Bellagie, luxusním středisku provozovaném Rockefellerovou nadací u jezera Como v severní Itálii. Jezero Como je jedno z nejkrásnějších míst na zemi (jednou jsem ho označil jako jeden z argumentů pro existenci Boha), ale já jsem si toto středisko neoblíbil, protože mě odrazoval pocit okázalosti a snobství. Jednotlivé studie z tohoto projektu byly v roce 2002 shrnuty do knihy nazvané Mnoho globalizací [Many Globalizations].1 Kniha byla velice dobře přijata a neustále je citována.

Celý projekt jsem řídil spolu se Samuelem P. Huntingtonem, prominentním harvardským politologem. Ke konci projektu byly naše vztahy poněkud napjaté, zdánlivě kvůli nějakým názorovým rozdílům na alokaci fondů. Ale já si myslím, že Huntington se začal cítit z projektu nesvůj, protože jeho zjištění zřejmě nepodporovala Huntingtonovu teorii o „střetu civilizací“. Jeho intelektuální vklad byl velice důležitý a já jsem z něj těžil navzdory skutečnosti, že jsme si na osobní úrovni nikdy nevyhovovali. Možná mi mohl také zazlívat, že až na několik výjimek se tým skládal převážně z (dovolím si je tak nazvat) fanoušků CURA – byli to (v pořadí, v jakém se jejich jména objevila v knize) Hsin-Huang Michael Hsiao, Tulasi Srinivasová, Hansfried Kellner, Janos Kovacs, Ann Bernsteinová, Arturo Fontaine a James Davison Hunter.

Stati o několika zemích byly plné bohatých údajů, které tu nelze shrnout. Název knihy pěkně vystihuje její hlavní závěr  – že dochází k mnoha kulturním globalizacím a že neexistuje jeden parní válec vnucující všude monolitickou globální kulturu. Nepopírali jsme, že skutečně vzniká globální kultura, již lze nalézt po celém světě – svým původem západní, vlastně převážně americká, užívající anglický jazyk a zalidněná lidmi, kteří vypadají skoro stejně bez ohledu na rasovou nebo etnickou příslušnost. Ale rovněž jsme předložili teorii, že tato syntetická kultura nebyla jedinou hrou na hřišti a že v různých částech světa byla přijímána různě, přičemž se reakce na ni rozkládaly na škále od pasivního přijímání po rozhodný odpor. Rozlišili jsme také mezi elitní a populární verzí této kultury.

Na úrovni elity existovalo něco, co Huntington výstižně nazval „davosová kultura“ – po švýcarské vesnici, v níž se každoročně schází Světové ekonomické fórum. Populaci této kultury by šlo nejlépe charakterizovat jako ekonomické a politické typy plus pár roztroušených takzvaných veřejných intelektuálů, kteří jsou buď zváni do Davosu, nebo (což je právě tak důležité) by tam rádi pozváni byli. Existuje ještě jiné, samozřejmě ne tak mocné elitní seskupení, které jsem nazval (nepříliš šťastně) „kultura fakultního klubu“ – jde o mezinárodní inteligenci, obecně stojící ideologicky nalevo od Davosu. Dělicí linie se mohou stírat. Někteří lidé z byznysu mohou zezelenat a někteří intelektuálové se mohou těšit z kapitalistických zisků. Outsiderům se nabízí volba. Tak například Kovacs sugestivně vylíčil, jak se lidé v postkomunistické Evropě vesměs chtějí stát součástí Západu, ale musí si vybrat, který Západ vlastně následovat – Wall Street nebo Woodstock. V každém případě obě elity jsou nositelem evidentně západních hodnot a životních stylů – jsou, chcete-li, agenty západního kulturního imperialismu.

Na lidové úrovni existuje především lidová kultura, rovněž západní a svým obsahem hlavně americká. Svět (zvláště jeho mládež) tancuje na americkou hudbu, obléká si americké oděvy, touží po romantických životních stylech odkoukaných z Hollywoodu a přebírá špatně vyslovovaný americký slang do svého jazyka. A konečně, existují lidová hnutí, jež jsou součástí objevující se globální kultury. Některá jsou politická, jako například feminismus, environmentalismus nebo to, co Daniele Hervieu-Légerová nazvala „ekumenismus lidských práv“. Zastávám názor, že i evangelikální protestantismus musíme pokládat za významné lidové hnutí s americkou příchutí navzdory různým formám přizpůsobování místním podmínkám.

Zatímco všechno toto skutečně probíhá, působí zde i významná protiváha jiných kulturních sil. Srinivasová je charakterizovala výrazem kontraemise. Některé přicházejí z Latinské Ameriky (salsa v hudbě), některé z Afriky („mandelovské košile“). Ale hlavní mají původ v Asii. Některé lze pokládat za povrchní, jako je pojídání suši nebo jídel kořeněných kari kořením (i když by někdo mohl tvrdit, že látky, které člověk do sebe dostává, nejsou nijak povrchní). Jiné jsou určitě existenciálně významnější, jako bojová umění nebo takzvaná spiritualita. Britský sociolog Colin Campbell psal o „easternizaci Západu“ (název jeho knihy z roku 2007).2 Jinými slovy, kmenové národy v Indii a Nepálu mohou konvertovat k pentekostalismu, ale hinduismus a buddhismus si opět získávají oblibu. Miliony Američanů a Evropanů meditují v lotosové pozici, zkoušejí komunikovat s dušemi stromů a věří v reinkarnaci.

Navrhoval jsem, abychom rozlišovali mezi dvěma typy mezikulturní spotřeby, bez ohledu na to, zda jde o westernizaci nebo easternizaci: profánní a posvátnou. Někdy je taková spotřeba pouhou triviální preferencí – člověk nemusí absorbovat americkou kulturu tím, že sní hamburger, nebo japonskou kulturu, když si připraví suši. Abych parafrázoval Freuda, někdy je hamburger jen hamburgerem. Jak ukázal James Watson ve své skvělé studii o restauracích McDonald ve východo­asijských městech (Golden Arches East [Zlaté klenby východu]), staly se prostými jídelnami, protože tu fungovaly už dost dlouho. Ale když se objevily poprvé (jako v pevninské Číně před několika lety), lidé v nich viděli chrámy americké kultury – každé sousto znamenalo zástupnou participaci na západní modernitě. A naopak, každý Američan může praktikovat jógu jen jako zdravotní cvičení. A samozřejmě, ta se mu může stát něčím mnohem významnějším – internalizací určitých hinduistických nebo buddhistických představ o já a o světě.

Před několika měsíci jsem měl rozhovor s jedním mladým Američanem, který chtěl učit kurs o bojových uměních na nějaké evangelikální univerzitě na Jihu. Děkan s ním dlouze hovořil, aby se ujistil, že bude vyučovat křesťanská bojová umění. Nejprve mi tento příběh připadal směšný, jako kdyby někdo chtěl hrát křesťanskou košíkovou. Ale při bližším uvážení jsem musel uznat, že děkan měl pravdu – bojová umění samozřejmě mohou být prostě jen technikou sebeobrany, ale mohou rovněž znamenat něco mnohem hlubšího – disciplínu vštěpující představy o duchovní cestě, která odporuje biblickému názoru na člověka (alespoň jak tomu rozumějí evangelikálové).

Článek Srinivasové o Indii obsahuje nanejvýš sugestivní obrázek, dokládající, že globalizace není homogenizujícím parním válcem. V hinduistickém myšlení jsou všechny lidské tvořivé akty jen replikami tvořivé aktivity bohů. Ve shodě s touto představou existuje tradice každoročních slavností, během nichž řemeslníci uctívají nástroje svého řemesla. Srinivasová se ve své studii zaměřila na počítačový průmysl v Bangalore – vlajkovou loď současného ekonomického vzestupu Indie a z tohoto důvodu obsazenou elitou modernizace. Během výše zmíněného festivalu inženýři a technici pověsili girlandy na své počítače, obklopili je výbavou hinduistických pobožností a uctivě skládali ruce před nástroji svého řemesla. Jedna z mnohočetných modernit jako z učebnice!

Nejzábavnější historka v celé knize je ve stati Bernsteinové o Jižní Africe, v níž pojednává o snaze postapartheidního režimu definovat novu identitu „duhového národa“. Byly navrženy nová vlajka a nový státní znak. Ten měl vedle množství afrických obrazů mít i nějaký nápis. To představovalo problém. Starý znak měl nápis v latině, což bylo jasně příliš eurocentrické. Nová Jižní Afrika má jedenáct úředních jazyků – devět afrických plus angličtinu a afrikánštinu. V praxi to samozřejmě znamená, že jediným národním jazykem je angličtina. Ale tento jeden z oficiálních jazyků nemohl být privilegován tak, aby se ocitl na státním znaku.

Problém byl vyřešen nápisem v jednom z kojsanských jazyků, jímž mluvili původní obyvatelé země, ale který je dnes již mrtvý. V transliteraci vypadá takto: „KE E:XARRA//KE.“ Prezident Thabo Mbeki vysvětlil, že to znamená „různí lidé se sjednocují“. Protože nikdo nevěděl, jak se to má vyslovovat, noviny Star přišly s návodem:
(MLASKNUTÍ)“ – s následujícími pomocnými radami: „První mlasknutí se vytváří švihnutím jazyka proti přednímu patru. Druhé se vytvoří tlakem špičky jazyka na přední zuby. Třetí se docílí sáním vzduchu po straně úst.“ Nemyslím si, že by prezident toto cvičení předvedl.

Naneštěstí to však nebyl konec příběhu. Na tento kojsanský jazyk existují pouze dva odborníci, oba akademikové na různých jihoafrických institucích. Jeden navrhl a přeložil výše zmíněné motto. Druhý řekl, že překlad je špatný a že toto motto znamená spíše „různí lidé močí“. A protože nebyl k mání třetí expert, aby v tomto sporu dělal zprostředkovatele, věc zůstala nerozřešena. Snad mají pravdu oba – společné močení může opravdu symbolizovat jednotu v různosti – řečeno slovy prezidenta, „oddanost hodnotám života, respektování všech jazyků a kultur a odpor vůči rasismu, sexismu, šovinismu a genocidě“. Ať je tomu jakkoli, jak poznamenala Bernsteinová, „Jihoafričany bude sjednocovat skutečnost, že nejsou schopni vyslovit své motto a rozumět mu.“

Tento projekt vztahující se ke globalizaci mi rovněž poskytl vzácnou příležitost vidět sociální problém přímo fyzicky přítomný před mýma očima. Článek o Turecku napsali dva sociál­ní vědci usazení v Ankaře, kde jsem nikdy nebyl. Na tento výlet se mnou jela i Brigitte. Plánovali jsme si i pobyt v Istanbulu, který jsme znali a kde se nám líbilo. Při obědě s dotyčnými badateli jsme se zeptali, jaké turistické atrakce má Ankara. Nemohli toho moc najít, ale řekli, že bychom měli navštívit mauzoleum Kemala Atatürka, legendárního zakladatele Turecké republiky. To jsme udělali. Muzeum připojené k mauzoleu nebylo moc zajímavé, ale překvapil nás panoramatický pohled na město z vrcholu kopce, na němž mauzoleum stálo. Ankara se v posledních desetiletích mohutně rozrůstala a přetékala ven z centra, bývalého Atatürkova hlavního města. V době naší návštěvy byla v centru vidět jen jedna velká mešita; řekli nám, že ji postavili Saúdové. Ale kolem centra bylo po celém horizontu vidět prstenec nových čtvrtí. Každá měla mešitu. Mohli jsme tak na vlastní oči vidět, jak minarety islámu obléhají Atatürkovu světskou republiku – docela přesný obrázek sociální a politické reality současného Turecka. Nejen Turci, ale my všichni máme zájem na tom, aby se toto napětí vyřešilo.

1Peter L. Berger a Samuel P. Huntington, eds. Many Globalizations: Cultural Diversity in the Contemporarz World (Oxford: Oxford University Press, 2002). zpět
2Colin Campbell, The Easternization of the West: A Thematic Account of Cultural Change in the Modern Era, Yale Cultural Sociology Series (Boulder, CO: Paradigm, 2007). zpět

Překlad © Jiří Ogrocký
ukázka je z knihy Dobrodružství náhodného sociologa: jak vysvětlit svět, a přitom nenudit
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.