Doležal, Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli

Doležal, Miloš
Jako bychom dnes zemřít měli

studie náboženství

Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu...

Passion a paměť: zamyšlení nad obětí P. Josefa Toufara a nad knihou Miloše Doležala
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Nová tiskárna Pelhřimov, Pelhřimov, 2012, 446 s.

Všichni ti, kdož ho znali, když byl živ,
nevědí, jak byl jedno s tím vším tady,
jak ono tady: proudy, louky, sady
i hloubky byly jeho tváří dřív.

Rainer Maria Rilke: Smrt básníkova (1906)

‚Obávám se, že on je jako váš Bůh; dříve nebo později ho jeho čistota odsoudí k smrti‘. – Chtěl jsem vyřčené vzít hned zpět, ale po krásné vyhublé tváři už tekly slzy. – ‚Ne, řekl jsem potom, život nikdy nezemře‘!…“

Michel Henry: L’amour les yeux fermés / Láska se zavřenýma očima (1976)

Krása je záře, jež se šíří bez vědomí zářící bytosti.

Emmanuel Lévinas

Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu, o které Emmanuel Lévinas píše, že tato touha nevolá po žádné potravě a nechce být ukojena tím, po čem dychtí, nýbrž prohloubena. Tvář Josefa Toufara na fotografii z obálky knihy Miloše Doležala, tvář osmatřicetiletého muže, který byl právě vysvěcen na kněze, ale stále ještě mladistvého vzhledu, tvář, v níž jsou vepsány i „proudy, louky, sady“, tvář kněze, který, když bylo třeba, pokosil jako hospodář kus žitného pole. Tvář jako zjevení neopakovatelné osobnostní, niterné a duchovní jednoty lidského jedince, jednoty, která znamená něco eminentně živého a živoucího, ale také jednotu obrazu a myšlenky, zjevu a předmětnosti. Proto se lidská tvář stává, jak ukázal ve dvacátých letech 20. století Max Picard, středem poznání člověka. Fyziognomické poznání, které slučuje nazírání a myšlení, je podle Picarda vždy také setkáním, které může mít osudový význam, které může zakládat spolubytí člověka s člověkem. Ještě před Picardem vystihl nenahraditelný význam křesťanství pro chápání jedinečnosti tváře člověka, pro zrod subjektivity a individuality, Georg Simmel, když v úvaze o Estetickém významu tváře (1902) píše: „Že pociťujeme tvář jako symbol nejen ducha, ale také nezaměnitelné osobnosti, bylo, zvláště počínaje křesťanstvím, mimořádně zvýhodněno zahalením těla. Tvář byla dědicem těla, které má v té míře, ve které panuje nezahalenost, jistě svůj podíl na výrazu individuality… Svým svébytným utvářením stala se tvář takřka geometrickým místem niterné osobnosti, pokud ji lze nahlížet, a také v tomto směru se křesťanství, jehož tendence k zahalování nechaly zjev člověka zastupovat tváří samotnou, stalo školou vědomí individuality“. Individuum a jeho svoboda jsou vždy a současně dílem křesťanství.

 

Celý text ukázky

 

© Josef Vojvodík
text vyšel jako doslov ke knize Jako bychom dnes zemřít měli
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Nová tiskárna Pelhřimov

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3236x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce