Amis, Martin: Těhotná vdova

Amis, Martin
Těhotná vdova

recenze beletrie zahraniční

Předposlední román britského prozaika Martina Amise se nečte nijak příjemně. Na vině není český překlad, v němž téměř zaniká Amisův osobitý styl (čtenář neobeznámený s originálem ho snese), ani hlavní dějová linka, která na první pohled naopak představuje hotový prototyp stravitelnosti: prázdniny několika mladých lidí na italském zámku v roce 1970.

I sexuální revoluce požírá své děti
Martin Amis: Těhotná vdova. Přel. Věra Klásková, Plus, Praha, 2013, 448 s.

Předposlední román britského prozaika Martina Amise se nečte nijak příjemně. Na vině není český překlad, v němž téměř zaniká Amisův osobitý styl (čtenář neobeznámený s originálem ho snese), ani hlavní dějová linka, která na první pohled naopak představuje hotový prototyp stravitelnosti: prázdniny několika mladých lidí na italském zámku v roce 1970. Dozvuky šedesátých let však tu a tam střídá současná rovina s hlavním hrdinou Keithem Nearingem coby šedesátníkem. Postarší Nearing vzpomíná na svůj dosavadní život a bez valného úspěchu se pokouší vyrovnávat se stárnutím: „Od určitého věku už nevíte, jak vypadáte. Zrcadla začínají nějak zlobit. Ztrácejí schopnost sdělovat vám, jak vypadáte. No dobrá, asi vám to sděluji. Jenomže vy to nevidíte.“ U třetí manželky Nearing podle všeho nalezl spokojenost a štěstí, nicméně jeho bilancování má přídech kocoviny a cynismu.

Ambicí románu Těhotná vdova je reflektovat společenský přerod, jímž si západní civilizace prošla v průběhu druhé poloviny dvacátého století. Zejména vztahy mezi muži a ženami, formy partnerského soužití, genderové identity. Pro Amise sexuální revoluce nepředstavuje vítaný plod rozmachu lidskoprávních hnutí, ale spíš nouzovou pudovou reakci: „Stejně jako všichni ostatní, kdo žili v období, které právě hodnotíme, byl Keith veteránem jaderné studené války (1949–1991) čili soutěžení zlých snů. (…) Všechno mohlo ve vteřině zmizet. Šířil se tudíž podvědomý, leč všepronikající strach ze smrti. A strach ze smrti po vás možná vzbudí touhu po sexuálním styku, nikoliv ale touhu po lásce.“ Postavy, které si hodnoty sexuální revoluce berou nejvíc za své, končí jako alkoholici s kriminální minulostí nebo jako obézní ženy, co na dotaz dávného známého, jestli mají nějaké děti, odpovídají: „Nějak jsem na ně zapomněla. (…) Asi jsem to zkrátka prošvihla.“

Keith čas trávený na zámku vyplňuje kromě sexuálních fantazií, z nichž některé mění v činy, také četbou klasických anglických románů. U každého z nich si budoucí literární kritik (a reklamní textař) nezapomene poznamenat, v jakém stavu z děje vychází počestnost hlavní hrdinky. Své postřehy pak vztahuje k dívkám, jež poznal a které rovněž tráví prázdniny na zámku v Kampánii. Většina z nich, a každá po svém, se pod vlivem doby začíná „chovat jako kluk“, ale některé tak činí jen navenek. Jako tragické výstražné upozornění, že existuje rozdíl mezi „klučičím chováním“ a patologickou nezřízeností, v knize figuruje Keithova sestra, nymfomanka a alkoholička Violet, která se výrazněji objevuje až zhruba v poslední třetině.

Ať už jde o rovinu italských prázdnin, nebo Keithova staršího já, čtenář se často těžko zbavuje dojmu, že Amis pouze duchaplně klouže po povrchu, že toho chce obsáhnout příliš mnoho příliš snadným způsobem: „Starý řád ustoupil novému, byť nijak snadno; revoluce sice byla sametová, ale bez krve se neobešla: někteří ji přežili, někteří ji jakžtakž přežili a jiní šli ke dnu. Jedni byli v pohodě, druzí v pohodě nebyli a další se plácali někde mezi tím.“ Zmíněný dojem posiluje i epizodická stavba knihy. Když se však Amis přestává vyhýbat postavě Violet, podezření z povrchnosti je třeba odložit stranou.

Opravdu se zdá, že Violet je po většinu knihy tabu a že než se jí autor začne věnovat, potřebuje nějakou dobu sbírat sílu. Svou roli bezpochyby hraje skutečnost, že jako Violetin předobraz posloužila Amisova vlastní sestra Sally. Během italských prázdnin si Keith o Violet dopisuje s bratrem, ale čtenář je svědkem jen vágních poukazů na Violetino špatné „nedívčí“ chování a sentimentální vzpomínky na dětské odhodlání obou bratrů chránit Violet před každým, kdo by na ni chtěl byť jen sáhnout. Později Keith ovšem volí strategii diametrálně odlišnou a pokouší se nebrat si sestřino chování k srdci, což se mu ne vždycky daří. Ta mezitím migruje mezi ženskými útulky, vězením, protialkoholní léčebnou a nespočtem mužů.

Amis o společnosti prošlé sexuální revolucí neříká nic potěšujícího, ale příliš nemoralizuje a pro své hrdiny má pochopení. Těhotná vdova se pak z postmoderní volné variace na Dekameron, jehož hlavní hrdinové se „plácají“ v sexuálněrevolučních výdobytcích, šťastně zvrhává v střízlivou litanii nad všemi, kteří vzali šedesátá léta příliš vážně. V neposlední řadě Amis v závěru knihy bez příkras dává průchod bezmoci a smutku nad osudem vlastní sestry. Interpretace literárních děl za pomoci biografie jejich autorů se dnes považuje za přístup omezený a naivní, ale v případě Těhotné vdovy jej zcela odmítnout nelze. Nejde však tolik o to, kým přesně se autor při tvorbě Violet inspiroval, ale o smysl, který román v závěru, v němž se Violet objevuje, nachází, a sevřený tvar, jehož nabývá.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 91 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2262x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce