Óscar Luso de Freitas Lopes (1917–2013)
„Řeč je největším darem lidstva.“

Vynikající esejista a literární kritik Óscar Lopes zemřel 22. 3. 2013. Společně s Antóniem Josém Saraivou sepsal stěžejní dílo portugalské literární historiografie História da Literatura Portuguesa, poprvé vydané v Portugalsku v roce 1955. V českém překladu Zdeňka Hampla, s verši přebásněnými Kamilem Bednářem, vyšla tato obsažná publikace pod názvem Dějiny portugalské literatury v roce 1972.

Profesor, lingvista, literární kritik a historik Óscar Lopes byl jedním z těch, kteří ovlivnili pohled portugalské literární kritiky na posuzovaná díla, stejně jako názor na portugalskou literární kritiku ve světě. Každému, kdo studoval portugalskou literaturu, se pravděpodobně jako první z jeho děl vybaví História da Literatura Portuguesa (1955), tedy dějiny literatury. Několik generací českých a slovenských studentů portugalistiky tento klíčový zdroj informací o portugalské literatuře nazývalo důvěrně „Saraivalopes“.

Óscar Lopes pocházel z katolické a konzervativní rodiny, ale jako mnoho tehdejších portugalských intelektuálů se přiklonil ke komunistickým ideálům, jimž zůstal věrný po celý život. Být komunistou v Portugalsku poloviny dvacátého století znamenalo především vzepřít se diktatuře a hledat řešení pro značnou materiální bídu země. Jeho výsostným předmětem bádání i celoživotní vášní – nejen v oblasti literární, jak je patrno například z lingvisticky zaměřené publikace Gramática Simbólica do Português (1971) – byla řeč, jazyk. Další Lopesovu velkou láskou byla hudba, jíž se v mládí chtěl věnovat i profesionálně a o niž se pak nepřestal zajímat celý život, o čemž svědčí například sbírka esejí Uma arte de música e outros ensaios (1986).

O osobnostech, s nimiž se v životě setkal, hovořil vždy s nesmírnou empatií a respektem. Snažil se v každém člověku hledat to pozitivní, k okolí přistupoval s pochopením a laskavostí, lidi posuzoval bez ohledu na to, jakým ideologiím slouží. Tak lze například v rozhovoru, který poskytl v roce 1999 deníku Público, číst: „Salazar měl složitou osobnost. Některé věci mi na něm jsou i sympatické – ta jeho zamlklost, téměř mnišský způsob života. Do jisté míry Salazara chápu, ale nikdy jsem se nesmířil s tím, že napadal ty, kteří měli odlišný názor, že zavedl cenzuru...“ A ve stejném rozhovoru uvedl: „Velmi obdivuji Cunhala.... Byl to nesmírně kultivovaný člověk, s vysokou estetickou a literární kulturou...“

Óscar Lopes navzdory vlastní spřízněnosti s marxistickým pohledem na literární vědu a tvorbu dokázal nezaujatě posuzovat především kvalitní, nadčasové a zásadní rysy literárních děl, aniž by předem eliminoval autory s jiným světonázorem nebo rozdílně ideově zaměřené texty. A opakovaně, zcela bez ohledu na ideologii či módu, pak za sobě nejbližšího portugalského autora, k jehož dílu cítil obdiv i důvěrnou náklonnost, prohlašoval Eçu de Queiróse.

Do revoluce v roce 1974 měl Óscar Lopes v důsledku svých názorových a politických postojů velmi omezené možnosti publikovat či veřejně prezentovat své dílo. Přestože většinu aktivního věku strávil v podmínkách slabší či silnější represe, včetně toho, že byl za své politické postoje i dvakrát vězněn, přátelé na něho vzpomínají jako na člověka tolerantního, otevřeného a skromného, ochotného, ba přímo toužícího naslouchat různým názorům, intelektuála uvyklého promýšlet věci do hloubky a osobnost obrovského kulturního záběru.

K již zmíněným dílům lze přidat ještě dvě, která věnoval moderní portugalské literatuře, aniž by tím byl výčet jeho tvorby úplný. Album de Família: Ensaios sobre Autores Portugueses do Século XIX z roku 1984 a Entre Fialho a Nemésio: Estudos de Literatura Portuguesa Contemporânea.

Oscar Lopes byl za své dílo několikrát oceněn jak odbornými kruhy, tak i portugalským státem.

Zemřel v Matosinhos, 22. března 2013, ve věku nedožitých 96 let.