Čertovo kopyto

Čertovo kopyto

recenze dětská

Soubor třiceti pohádek Čertovo kopyto zaujme především svou genezí a autorskou skladbou. Je spojen s alternativní kulturou v předlistopadových desetiletích, kterou mimo jiné reprezentovala skupina Plastic People of the Universe se svými příznivci.

Undergroundové pohádky
Čertovo kopyto. Meander, Praha, 2012, 108 s.

Mnozí přece jen nevědí, že představitelé dnes již legendárního českého undergroundu Egon Bondy, Ivan Martin Jirous, Jaroslav Hutka, Milan Balabán, Jiří Gruntorád, František Stárek a další (jako Petr Šimák, Luboš Rychvaldský, Luboš Vydra, Petr Taťoun, Jiří Hlávka, Eduard Vacek, Quido Machulka) souběžně psali i pro děti. Soubor Čertovo kopyto nyní vyšel v nakladatelství Meander, v umělecké edici Modrý slon, a představuje výběr z obsáhlého samizdatového sborníku Čert má kopyto (1986). Ten spatřil světlo světa v edici Just (Ještě umíme sami tvořit). Editorkou se tehdy stala Jana Veselá, příznivkyně undergroundového časopisu Vokno. Od ní víme, že svazek zahrnoval tvorbu přátel z let 1970–1986. Co je spojovalo? Zřejmě spolupatřičnost, stejné politické postoje a názory, obdobné životní zkušenosti, náklonnost k dětem, ale možná také vědomí, že folklorní pohádky se jen hemží strašidelnými bytostmi, které sice mají vyvolávat strach, ovšem ten lze vnitřně překonat. Autoři nejednou parodují oblíbená syžetová schémata pohádek, vracejí se k démonologickým postavám (zvláště ke skřítkům, čertům a čarodějnicím), ovšem hrdinové jsou tak trochu antihrdiny a konflikty vznikají z nedorozumění. Vítězí nepodlehlost, chytrost, pohotovost a smích, který osvobozuje, což pomáhá malým i velkým. Nechybí ani poučení a výzva k pokračování v dlouhé cestě, která snad vede k vytyčenému cíli. V podtextu nalezneme karikaturní obrazy temné doby normalizace, mocenskou omezenost, strašení a hloupost známou z reálného života, avšak netají se ani účelovostí. Příběhy mají obveselit, přinutit děti, aby chvilku nezlobily a konečně usnuly.

Autoři se nebrání autobiografickým a rodinným motivům, třebaže jsou patrny rozdílné vypravěčské pozice. Například Ivan Martin Jirous tvořil pro své dcerky Františku a Martu na dálku ve valdické věznici. Jeho pohádky spolu s dalšími texty, které jsou známé z později vydané sbírky Magor dětem, připomínají svou poetikou Magorovy labutí písně. Jirousovy rukopisy pašoval Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny Libri prohibiti. Ostatně Gruntorádova Pohádka o tom, jak to bylo vypráví o černokněžníku Hovězinovi, který si jednoho dne zamanul, že si přečte pořádnou knížku. Jenomže v té zemi už asi dvacet let nebyla pořádná knížka k sehnání. Hovězina věděl, že pár dobrých čarodějů takové knížky doma tajně píše, a tak svolal své pochopy a nařídil jim, aby je šli hledat. Ti chodili a do všeho strkali nos, živili se tím, že dobrým lidem pili krev, ale lidé se chovali statečně a nedali se ošálit ani podplatit.

Mezi nejzdařilejší texty souboru patří ukázky z tvorby Egona Bondyho, který byl inspirován návštěvami u Lopatků. Osobitě oslovuje dětské i dospělé posluchače. Vždyť jeho čtyřiadvacáté strašidýlko z úvodního vyprávění „nutí Stankoviče pořád plácat, z čehož mu vysýchá v krku“, nebo v závěrečném textu celého nově vydaného souboru stojí, že je potrestán kohoutek Magor za to, že vypil tajně pivo navíc a teď v komoře nožky má nahoře. Propojenost Bondyho a Jirouse je značná. V Jirousových pohádkových vyprávěních si čarodějnice a polednice libují, jak se hrachová polévka stává chutnější s rumem, ovšem hrách je nafoukne a ony v láhvi prasknou. Závěrečné poučení však vyznívá moudře: „Tak si, Františko, pamatuj, že co je dobré pro berušky, jako mšice, nemusí být dobré pro malé holčičky, a co je dobré pro malé holčičky, jako hrášek, nemusí být dobré pro strašidla. Dobrou noc!“

Aktuální vydání původně samizdatového sborníku bylo svěřeno Radimu Kopáčovi, který vše vybral a upravil ve shodě s kompozicí kontrastních obrazů a v duchu přirozené rytmizace textů. Jako editor vypustil slabší a nesourodé příspěvky, dramatickou a básnickou tvorbu, zvolil jiné pořadí textů. Nepostupoval ani lineárně a chronologicky, ale spíše se rozhodl pro kompozici dostředivou a kruhovou. Některé motivy se přirozeně opakují a potvrzují, že vyrůstají z blízkého kontaktu mluvčích a adresátů, tvoří tak téměř zvláštní organismus. Soubor například otevírá Egon Bondy svými Strašidýlky a pokračuje se ukázkou z Jirousovy tvorby, přičemž texty obou zmíněných autorů výběr také uzavírají (E. Bondy: O kohoutkovi a slepičce aneb Epitaf pro Magora). Ostatně úvodní strašidýlko v pořadí dvaatřicátém je z rodu těch, co „dělají tolik nepříjemných věcí, co jich jen jednoho v životě potká“. Promyšleným edičním výběrem se naznačují dva póly, v jejichž napětí původní sborník vyšel. Je jím neustálý pohyb spojený se zvláštním fluidem, dále pak vztah mezi rozverným až sebeironickým tónem a vážným dialogem. K celkovému vyznění nového pohádkového souboru přispívá výrazné grafické ztvárnění s černo-červenými ilustracemi s čertovskými motivy, které vytvořil Luboš Drtina. Někdy se celostránkově objevují siluety ptáků nebo masek, jindy zaujmou figury postav připomínající Egona Bondyho. V bublině z úst vlkodlaka nebo devítiocasé kočky se zároveň dovídáme, že rozmlouvají s Fišerem, což jak víme, bylo Bondyho občanské jméno. Na stránkách se rafinovaně střídají jména autorů (vyvedená v červené barvě) s názvy pohádek (provedenými černě, s výjimkou Balabánova vyprávění, kde jsou mezititulky psány také červeně), věčně na nás něco mrká a míří šipkami.

Původní název Čert má kopyto korespondoval s textem písně undergroundového muzikanta Karla Charlieho Soukupa („Čert má jazyk na vestě a kopyto ho bolí“), který byl ozvláštňující ve své mnohovýznamovosti. Ve snaze odlišit sborník od výboru byl tentokrát zvolen název Čertovo kopyto, avšak při tom se přehlédlo, že v literatuře pro děti a mládež již tento název existuje. Je těžké posoudit, zda k tomu došlo náhodou, nebo zda se snad jedná o editorský a nakladatelský záměr, o výzvu k větší čtenářské pozornosti, protože rozdílnost spočívá v podtitulu. Shoda je stejně zbytečná jako překlep v Balabánově Myší pohádce, kde maminka místo aby byla, tak vyla (s. 23). Nicméně musíme znovu a opakovaně konstatovat, že nakladatelství Meander má šťastnou ruku při sestavování svých edičních plánů, dovede si vybírat autory, ilustrátory a spolupracovníky, každá kniha je malým edičním počinem. Před lety nám nakladatelství překvapivě zprostředkovalo tvorbu básníka a uměleckého šéfa „Plastiků“ Vratislava Brabence Všude je střed světa (2005), v roce úmrtí Ivana Martina Jirouse byly již počtvrté vydány Velikonoční pohádky o kohoutech, bouřce a duze (2011) a nyní se autorské profily undergroundu doplňují o pozoruhodný skupinový projekt.

© Svatava Urbanová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 3886x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce