Pilch, Jerzy: U strážnýho anděla 2

Pilch, Jerzy
U strážnýho anděla 2

recenze beletrie zahraniční

Kniha současného polského spisovatele Jerzyho Pilcha (nar. 1952) U strážnýho anděla (2000) by se z hlediska tematického dala zařadit k dílům zabývajícím se alkoholovou závislostí. Takových děl je ve světové literatuře řada – těch, v nichž podlehnutí alkoholu není jedním z motivů, nýbrž tématem ústředním, ba jediným, je ovšem výrazně méně.

Intelektuál v zajetí alkoholu
Jerzy Pilch
: U strážnýho anděla. Přel. Barbora Gregorová, Agite/Fra, 2007, 178 s.

Kniha současného polského spisovatele Jerzyho Pilcha (nar. 1952) U strážnýho anděla (2000) by se z hlediska tematického dala zařadit k dílům zabývajícím se alkoholovou závislostí. Takových děl je ve světové literatuře řada – těch, v nichž podlehnutí alkoholu není jedním z motivů, nýbrž tématem ústředním, ba jediným, je ovšem výrazně méně. Část z nich bychom mohli označit za beletristická svědectví: jde v nich o co nejautentičtější, nejpravdivější záznam stavů, v nichž se notorický alkoholik nalézá, jeho slabé vůle, bezmoci, ponížení, zoufalství, v té či oné míře je tu sledován dopad na blízké lidi, případně osud podobně postižených, s kterými se hrdina – nejčastěji v léčebně – setkává. Za všechny podobné tituly je možno jmenovat Démon alkohol Jacka Londona, Pijana Hanse Fallady, Ztracený weekend Charlese Jacksona, některé prózy Charlese Bukowského, z naší literatury (kromě povídek Winterových, Gellnerových, Haškových aj.) Chobotnici Lubomíra Černíka.

U druhého typu beletristické tvorby pojednávající o závislosti na alkoholu je znát přece jen větší odstup od tématu. I v ní je přítomna autentická, detaily nasycená a zpravidla drásavá zkušenost, avšak z hlediska autorského je doplněna o četné kulturní, historické a politické odkazy, intertextuální hry – jde spíše o „hru na pravdu“. Spisovatel reflektuje postavení svého hrdiny z nezvyklého úhlu pohledu, „filozofičtěji“ jej zakotvuje v okolním světě, nevyhýbá se komice, grotesknu, nebo alespoň ironii. Skutečnost je tragická, ale současně i směšná. Charakteristickými příklady tohoto způsobu zmocnění se tématu jsou Legenda o svatém pijanovi Josepha Rotha (s posunem do pohádkové fantastiky) a Moskva Petušky Venědikta Jerofejeva (s posunem do „kafkovské“ fantasmagorie). A mohli bychom k nim volně přiřadit i Pilchovu knihu U strážnýho anděla.

Záměrně říkám knihu: lze ji označit totiž jak za román, tak i za cyklus povídek, spjatý stejným prostředím a stejnými hrdiny. (K typu povídkového pásma inklinuje ještě více druhá u nás přeložená Pilchova kniha Moje první sebevražda.) Z obou výše uvedených příkladů má dílo U strážnýho anděla ironií a humorným nadhledem blíže k Rothově povídce, Jerofejevova brutální a absurdní komika v ní chybí. K ruskému spisovateli se ovšem Pilch hlásí (kromě několikerého výslovného připomínání v textu) svým autobiograficky pojatým hrdinou, ich- formou, přítomností andělů a jiných přízraků, ale i četnými intelektuálními narážkami. Pilchova hlavní postava sice (prý) byla v protialkoholní léčebně osmnáctkrát, chlastala jako „neskutečné prase“, avšak současně má kulturní zájmy, je knihomol, převádějící reálné situace nezřídka do světa umění. Například 13. kapitola, nazvaná Výjimky, je složena pouze z citátů spisovatelů na téma alkohol. (Celá kniha je vůbec svědectvím toho, že Pilch má literaturu rád: něco takového není u spisovatelů ani zdaleka samozřejmé…)

Pilchův hrdina také po většinu času neztrácí sexuální apetit: v případě vztahu k Albertě Hají jej spojuje s ironizací přítelčina básnění. Zpravidla tedy má kromě alkoholu i jiné zájmy: ženy (podobně jako Bukowského alter ego Chinaski své děvky), umění, ale i fotbal aj. Tímto spisovatelovým přístupem se ovšem do jisté míry oslabuje síla a naléhavost alkoholových pasáží knihy: jakmile má alkoholik ještě jiné vazby kromě alkoholu, není ještě „pravým“ alkoholikem (jak by asi potvrdili hrdinové Jacksonova Ztraceného weekendu a Černíkovy Chobotnice). Více místa než vlastní alkoholové vášni hrdiny věnuje Pilch v knize U strážnýho anděla popisu osudů dalších postaviček z protialkoholní léčebny (s malebnými jmény jako Kryštof Kolumbus Objevitel, Don Juan Žobro, Fanny Kapelmeisterová, Královna Kentská, Třtinový král aj.). Jejich na menším prostoru podané příběhy působí (podobně jako v Pijanovi Hanse Fallady) většinou poutavěji a věrohodněji než poněkud „literátský“ hlavní hrdina. Jestliže ten totiž říká, že slovo je jeho zbraní, drogou, jazyk hlavní závislostí a že „mezi sebeobratnější literaturou a živelnou jednoduchostí vlastních pochybností“ si člověk nevybere, podkopává těmito reflexemi vlastního psaní Pilch trochu dopad a katarzní účinek svého příběhu.

Jerzy Pilch má v Polsku postavení spisovatele respektovaného nejen kritikou (za dílo U strážnýho anděla obdržel v roce 2001 největší polskou literární cenu Niké), ale rovněž hojně čteného, takřka bestsellerového. V českém kontextu tato informace může vzbuzovat podiv: Pilch je totiž autor čtenářsky nepříliš lehký.

Je sice pravda, že občas nepohrdne levnějšími prostředky vzbuzení čtenářova zájmu a snaží se bodovat trochu „vieweghovskými“ pasážemi („šlo o nejhezčí hrudník v rámci Varšavské smlouvy, potom se však změnila podstata světa a v tu chvíli jsem zahlédl kontury nejhezčího hrudníku v NATO“), častěji nám však připomene českého autora jiného kalibru, Bohumila Hrabala. Nejde jen o pohled na dějiny „zdola“, směšování „vysokého“ a „nízkého“, ale i blízkost po stránce formální: dlouhá, souřadně stavěná souvětí (zejména v exponovaných pasážích), četné enumerace a typicky „hrabalovské“ stupňování a přehánění („propil jsem celou řadu nových praček, propil jsem tisíc nových praček, propil jsem milion nových automatických praček, propil jsem miliardu praček nové generace, propil jsem všechny pračky světa“ – zde mj. s narážkou na známou Bukowského povídku).

U některých ze spisovatelů, kteří o alkoholové závislosti psali a (či) měli s ní vleklé potíže, se projevovala občasná přílišná přímočarost nebo stylistická nedbalost a neurovnanost (Jack London, Sinclair Lewis, Jaroslav Hašek, Charles Bukowski aj.). Jerzy Pilch mezi ně nepatří: jeho prózy jsou dosti složitě strukturované, kaleidoskopického charakteru, a současně velice precizní z hlediska jazykového. (Po této stránce dobře obstojí i český překlad U strážnýho anděla, který pořídila osvědčená překladatelka z polštiny Barbora Gregorová.) V některých scénách dosahuje Pilch až básnických kvalit: útěk jednoho z pacientů, Šimona Dobrotivého, z léčebny v předposlední kapitole knihy nám euforickým účinkem připomene scénu osvobození se indiánského „náčelníka“ v závěru Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem… Nadějný konec (použít slova „happyend“ by bylo přehnané) díla ve finální kapitolce Věčné procitnutí („závislosti jsem se zbavil“) není ani tak úlitbou čtenářům, jako spíš – navzdory jisté nezvyklosti u daného tématu – realistickým zhodnocením autorovy zkušenosti.

I když knihu U strážnýho anděla nebudeme klást na roveň zmiňovaným vrcholným dílům Charlese Jacksona či Venědikta Jerofejeva, musíme Pilchovi přiznat, že téma alkoholové závislosti beletristicky obohatil o nové rozměry a podněty. Pokud bychom mu snad něco měli vytknout (pokud bychom na něj byli přísní), pak snad nejvíce to, že se na jedné straně tolik snaží vzbuzovat dojem spontánní prózy, „plebejskosti“ hrdinova projevu, a současně některými použitými prostředky – zejména přemírou intelektuálních aluzí – tento dojem ne zcela ústrojně problematizuje.

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.