Forgó, Léda

Forgó, Léda

rozhovor beletrie zahraniční

Německá spisovatelka maďarského původu Léda Forgó mluví v rozhovoru o tom, proč píše německy a proč její knihy nevycházejí v rodném Maďarsku.

iLiteratura: Pocházíte z Maďarska, do Německa jste přišla v jednadvaceti letech. Pro literární tvorbu v němčině jste se tedy rozhodla vědomě. Píšete také, resp. psala jste i v rodné maďarštině?
Léda Forgó: Psala jsem od malička, ale pořádný začátek přišel až s němčinou. Vždyť mi bylo jedenadvacet, když jsem ze země odešla, a to je zkrátka na něco takového ještě brzy. Já se navíc rozhodla, že psát v žádném případě nebudu, ale nakonec to stejně přišlo, stále jsem do toho v Německu sklouzávala.

iLiteratura: Proč jste se rozhodla, že v žádném případě psát nebudete?
Léda Forgó: Psaní jsem zavrhla už v Maďarsku, protože to bylo odjakživa takové patetické přání v naší rodině, otec psal, dědeček psal. Oba se chtěli stát velkými spisovateli a já si řekla: Tak tudy ne.

iLiteratura: Co vás přivedlo do Německa? Studium?
Léda Forgó: Byl to můj sen z dětství – touha po dobrodružství, jako malá jsem chtěla být disident, chtěla jsem za hranice, abych unikla systému, ale bylo mi šestnáct, když přišel převrat. Pak už jsem nic takového nemusela. Teprve později, v jedenadvaceti, se mi náhodou naskytla možnost získat v Německu na tři měsíce ubytování. Mezitím jsem si tam našla práci, a tak jsem zůstala a skutečně tam začala studovat. Na samém začátku jsem vlastně jen hledala nějaké dobrodružství a ocitla jsem se prostě právě tam. Vůbec jsem nechtěla v Německu zůstat tak dlouho.

iLiteratura: Teď už to však vnímáte jinak?
Léda Forgó: Myslím, že už to tak na dlouho zůstane, možná na celý život. Kdybych se nyní přestěhovala do jiné země a změnila jazykové prostředí, potřebovala bych přece jen pár let, abych se s tím sžila, a to už mi připadá jako ztráta energie.

iLiteratura: Svou románovou prvotinu Der Körper meines Bruders (Tělo mého bratra) jste vydala po několika kratších prózách a divadelních hrách v roce 2007. Tento román jsme napsala německy, jeho tématem je však vaše rodná země, Maďarsko. Popisujete dětství v reálném socialismu, které jste ale sama již nezažila, bylo to období generace vašich rodičů. Potřebovala jste k zpracování tohoto tématu onen jazykový odstup?
Léda Forgó: Ano, určitě jsem potřebovala odstup. Myslím si, že moje kniha by v Maďarsku měla naprosto jinou pozici, a vlastně se tak ani nedá uvažovat, protože kdybych ji napsala maďarsky, byla by to jiná kniha. Maďarština má jiná klišé, jiný humor, velmi sarkastický, jinou větnou stavbu, mnohem delší věty, spoustu jazykových hříček… A já tak i docela často píšu, mé německojazyčné knihy jsou před redakcí vždycky takové, a Němce to rozčiluje. Říkají mi pokaždé: Proč ještě připisuješ pět vedlejších vět, když jsi dávno mohla udělat tečku? Jsou tu naprosto odlišné tradice.

iLiteratura: Váš román tedy nebyl přeložen do maďarštiny?
Léda Forgó: Ne. Samozřejmě bych za to byla ráda, ale sama se o to nesnažím, nedělám mu žádnou reklamu.

iLiteratura: Nesnažíte se o to právě z těch výše uvedených důvodů odlišného způsobu psaní a jiného očekávání?
Léda Forgó: Ano, maďarská nakladatelství nemají tolik peněz, a proto vydávají jen ty zahraniční autory, u nichž mohou počítat s finančním úspěchem, nehledí tolik na příznivý ohlas kritiky. Vydávají to, u čeho si mohou být stoprocentně jistí, že se nedostanou do ztráty. Což znamená, že než se stanu finančně úspěšnou spisovatelkou, mohou uplynout roky. I to je vlastně jen otázkou štěstí…

iLiteratura: Ve svém prvním i v následujícím románu Vom Ausbleiben der Schönheit (Kde se nedostává krásy), který vyšel o tři roky později, se zabýváte mateřstvím. Máte i nějaká další témata, se kterými se vyrovnáváte dlouhodobě?
Léda Forgó: Časem se mění i pohled na ta témata a já nevím, jestli to pak pro mě nejsou spíše jen podobné motivy. Ale jistě, mateřství je pro mě velkým tématem.

iLiteratura: V románu Tělo mého bratra vystupují vlastně dvě silné ženské postavy, matka a dcera, s tím, že i dcera se později, ještě v rámci vyprávění, stane matkou. Tím je tedy téma mateřství zastoupeno velmi silně, ale perspektiva je opačná – příběh je podáván výhradně očima dítěte. Dochází tak k proměně vnímání…
Léda Forgó: Chtěla jsem zachovat vnímání dítěte, protože jsem stále měla pocit, že se toho nemůžu zbavit. Měla jsem dojem, že v něm sama ještě stále trčím, mám na mysli zkreslený pohled s předimenzovanými detaily. Děti přece mohou být zasněné, nemusí „vést život“, mají čas a dost prostoru jen na pozorování.

iLiteratura: Z vyprávění je velmi silně patrné také fyzické a smyslové vnímání. Jde přitom stále o pohled dítěte, nebo už je to žena, která prezentuje „ženský pohled na svět“?
Léda Forgó: Vůbec to není oddělené. Už dávno jsem chtěla napsat něco smyslově-tělesného, ale bez sexuálního kontextu, jak je to často chápáno, prostě jen něco, co souvisí s plasticitou těla, s tělesností.

iLiteratura: Je to příběh vymyšlený, nebo převyprávěný?
Léda Forgó: Hlavní příběh jsem si samozřejmě vymyslela – přinejmenším jsem tedy neslyšela, že by se takový horor přihodil někde v mé blízkosti –, ale pochopitelně se tu odráží velký podíl obrazů a situací, které se zakládají na pravdě. Nikdy ale nepíšu o něčem, co se doopravdy stalo, to bych se příšerně nudila! Vždycky je to nějak přehnané, posunuté, anebo vezmu i pravý opak, přinejmenším v nějakém ohledu, je to hra.

iLiteratura: Ptala jsem se, protože příběh hlavní hrdinky, kterou znásilní bývalý partner její matky, je drastický. Ale někdy se bohužel stává, že život přinese ještě horší věci, které by si člověk ani nevymyslel.
Léda Forgó: To je pravda! A platí to vlastně spíš pro moji druhou knížku. Také už jsem dostávala dotazy, jestli jsou ty hrozné věci pravda. Ale tady skutečně to, co se doopravdy stalo, bylo ještě podstatně horší než příběh v mé knize... Opravdu pak má člověk pocit, že skutečnost překračuje fantazii. Je tu ještě jiná věc, kvůli které si musím začít dávat pozor. Už několikrát se mi totiž stalo, že věci, o kterých píšu ve svých knížkách a nemám s nimi nejdřív vůbec nic společného, se nakonec stanou, například s těmi dvojčaty, opravdu se mi potom narodila dvojčata… Vážně jsem si teď dala předsevzetí, že budu opatrná a vše budu stáčet jen pozitivním směrem…

iLiteratura: Při četbě jsem si říkala, že kdyby se škrtly určité kulisy a rekvizity, dal by se příběh přenést i do naší doby. Pohrávala jste si i s touto myšlenkou?
Léda Forgó: Ano, zčásti. Kulisy, doba, co je dáno a čím na nás doba tlačí, to jistě ovlivňuje příběhy, které by v jiné době zčásti dostaly jiný obrat. Určité situace a myšlenky jsou zase v prvé řadě osobní, takže přenositelné do jakékoli doby. Já jsem se chtěla o té době něco dovědět. A i když je to konstrukt, chtěla jsem to cítit, chtěla jsem soucítit. Myslela jsem si, že to znám, protože jsem socialismus zažila, ale byl to obrovský rozdíl, co my už jsme mohli v sedmdesátých letech. Nepociťovala už jsem žádný opravdový strach, nesmělo se do ciziny, člověk poznával, odkud mají ostatní oblečení, ale dávno už to nebyla ta atmosféra úzkosti jako v padesátých letech.

iLiteratura: Osobně jste tu dobu nezažila, musela jste tedy jistě věnovat spoustu času rešerším…
Léda Forgó: Ano, opravdu hodně, a přesto jsou pořád v knize chyby. V době, kdy jsem román psala, vytěsnila babička již spoustu svých vzpomínek z paměti a máma byla v letech revoluce ještě malá, takže jsem neměla žádné přímé svědky a konzultanty, kteří revoluci zažili a vnímali ji s plným vědomým a analytickým pohledem. Když pak kniha byla hotová a četli ji Maďaři, kteří umějí německy a tu dobu na vlastní kůži zažili, ozývali se mi a říkali, že jsem atmosféru té doby vystihla přesně. Sami mi pak ještě vyprávěli spoustu osobních vzpomínek, ale to už byla knížka napsaná… Od několika takových čtenářů jsem dostala i seznam, kde mi vypsali chyby. Například se jedna scéna odehrává v knihovně, která tenkrát ještě nestála, ale za mého mládí už pochopitelně ano…

iLiteratura: Líčíte také, jak se v maďarském městě Pécs chvěla země při vpádu sovětských tanků do Československa – to jste si také vymyslela?
Léda Forgó: To je vymyšlené. Dívala jsem se sice, jestli by trasa mohla odpovídat, ale zřejmě spíš ne… Chtěla jsem to tam ale bezpodmínečně mít pro gradaci dramatické situace. Mimochodem tanky jsem opravdu zažila, protože moji bratranci a sestřenice bydleli vedle vojenského prostoru a tam opravdu jezdily tanky. Stála tam kasárna a tanky jsme slýchali často. Když jich kolem projížděla celá kolona, bylo to opravdu jako na centrifuze.

© Jitka Nešporová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1851x

Inzerce
Inzerce
Inzerce