Forgó, Léda: Der Körper meines Bruders

Forgó, Léda
Der Körper meines Bruders

ukázka beletrie zahraniční

Na ulici už byla tma. Nevím, jak dlouho jsme na otce čekali, ale zdálo se, že se nevrací celý den. Mo se plížila uličkami, držela se při domovních zdech. Zastavovala se a naslouchala, pak honem zase běžela dál. Bratr vystrčil hlavu z pokrývky a díval se vzhůru. Mžoural, ruce i nohy měl svěšené. Napodobila jsem ho a viděla černé, holé, propletené větve na šedivém nebi a strmé zdi domů. Tam, kde naše těla, přimáčknutá k sobě, splývala v jedno, bylo příjemně teplo.

Léda Forgó: Der Körper meines Bruders. Roman. Atrium Verlag, Hamburg – Zürich, 2007, 332 s.

s. 16–19

Na ulici už byla tma. Nevím, jak dlouho jsme na otce čekali, ale zdálo se, že se nevrací celý den. Mo se plížila uličkami, držela se při domovních zdech. Zastavovala se a naslouchala, pak honem zase běžela dál. Bratr vystrčil hlavu z pokrývky a díval se vzhůru. Mžoural, ruce i nohy měl svěšené. Napodobila jsem ho a viděla černé, holé, propletené větve na šedivém nebi a strmé zdi domů. Tam, kde naše těla, přimáčknutá k sobě, splývala v jedno, bylo příjemně teplo.

Padly dva výstřely. Z bytu zněla střelba tupě. Jako neutuchající ohňostroj někde v dálce. Venku byly zvuky hlasitější a jasnější, ale nepůsobily nezvykle. Strach jsme necítili. Svižné tempo nám chladilo tváře, dokonce jsme se smáli, myslím. Pozvolna nám to rozproudilo krevní oběh. Mo se obrátila a rozeběhla se opačným směrem. Bylo to krásné, dokonce jsem skoro zapomněla na hlad. Mo vzlykala a uháněla, její kroky však byly pořád pomalejší. Potom se zklidnila. Já se smála a dívala se na bratra. Bylo to poprvé, kdy jsme neprocitli zároveň. Spal. A já byla úplně vzhůru. Najednou byl horký, tak horký, že jsem se rázem začala potit a pojala nepěkné podezření, že v tu chvíli něco poputuje do kalhot. Mo se najednou zarazila a vykřikla. Sundala nás ze zad. Viděla jsem, že se bratr počůral, ale červeně, protože červená byla všude. Pořád ještě spal, i když s ním Mo třásla. Volala otce, ten ale nepřicházel. Bratra to díkybohu nevzbudilo, a mně bez něho pomalu začala být zima. Věděla jsem, že i jemu musí být zima, takže jsem se rozbrečela. Znovu jsem slyšela výstřely. Mo si na nás lehla tak, že se mi málem nedostával vzduch. Vrtěla jsem se a nevěděla, jak se osvobodit, kdyby mě nezachránil ten velký pán.

Pán v širokých kalhotách, jaké má turecký sultán. Na bocích měl připevněný široký kožený opasek, z něhož se mu na prsou vydouvala bunda. Byla ze stejné špinavé zelenohnědé látky jako kalhoty. Zvedl Mo jednou rukou a říkal slova, kterým se nedalo rozumět. Přišli ještě další páni ve stejném podivném oblečení a mluvili také tak. Šermovali hůlkami a vůbec nevypadali, že mají dobrou náladu. Trochu do Mo těmi hůlkami šťouchali. Možná se jí nechtěli dotknout, což bych vlastně chápala. Taky si myslím, že bratr voněl líp.

Pak ji nechali být a ona s námi v náručí utíkala pryč. Naše nosítka tam nechala. Běžela a brečela a já si říkala, že by udělala líp, kdyby zůstala doma. Třeba už bude otec zpátky a neví, kde jsme. Mo pro mě byla příkladem toho, co udělá revoluce z lidí, kteří mají v hlavě jen svou novou sedací soupravu.

Ramenem otevřela těžká železná vrata, já se jí přitom držela kolem krku. Palkó měl hlavu zvrácenou nazad, vlasy mu poletovaly ve vzduchu, jako by nemohl odtrhnout pohled od hvězd, jež se té noci bez mraků předváděly v plné kráse. Mo za vraty padla na zem. Nebrečela jsem, jen jsem pozorovala, jak brečí Mo. Plakala takovým způsobem, že jsem nevěděla, jestli to pomalu ustane, anebo se to v příští chvíli ještě zhorší. Plakala a bratr spal vedle mne, ale nehřál. Snažila jsem se ho zahřát já, protože jsem věděla, že je mu zima. Před námi vedlo do výšky dlouhé schodiště, které nemělo konce. Byla jsem úplně klidná. I Mo se ztišila, a já jsem ty schody poznala. Dlouho jsem si prohlížela zužující se stupínky. Zjistila jsem, že schody, které vedou do nebe, jsou studené. Přepadla mě zima, byla jsem studená jako tělo mého bratra.

s. 60–63

Když si všechny děti někdo vyzvedl a já zůstala ve školce sama, seděla jsem v jídelně a sledovala tetu Gyöngyi, jak myje nádobí. Okna byla černá. Žárovka u stropu osvěcovala velkou místnost jen slabě, všechno se topilo v pološeru. Stolky byly utřené a na nich obrácené stoličky. Teta Gyöngyi se sehnula. Vlasy jí přepadly dopředu, a když vzhlédla, měla je jako hřívu. Tvář jí zrudla námahou. Pak znovu důkladně drhla podlahu a její široký zadek v bílé zástěře tančil v rytmu jejích silných paží. Připadala mi moc hezká, očima jsem sledovala linii jejího ramene. Pohled poskočil přes špičatý loket, kde byla zástěra nakrabacená jako harmonika, a setrval na velkém tmavém chomáči v podpaží. Vzápětí jsem zezadu ucítila, jak odněkud táhne.

Otočila jsem se. Mo stála ve dveřích, nos celý červený. Na hlavě beranici, zachumlaná do tlusté šály. V náručí se snažila vybalancovat těžké složky s dokumenty. Jakmile pustila kliku, nedal už se vratký stoh papírů udržet. Sesypal se a během vteřiny pokryla podlahu hora papírů. Některé pořadače se otevřely a oficiální protokoly se válely na linoleu ve školce. Také fotky, na většině byl holohlavý muž, před kterým v pozadí jásaly tisíce malých hlaviček. Záběry zachycovaly soudruha Rákosiho, „moudrého vůdce maďarského lidu“, Stalinova nejoddanějšího žáka. Byl prvním tajemníkem komunistické strany a ovládal šest řečí. Ve své vile si ve sklepě zřídil malé soukromé vězení, aby mohl ve volném čase vyslýchat nekalé protirežimní živly. Tři roky před revolucí se stal protirežimním on sám. Nechali ho padnout. Stejně jako Mo své papíry. Místo pozdravu jen vzdychla a já i teta Gyöngyi jsme všeho nechaly a šly jí to pomoct posbírat. Hned první den po nástupu do práce byla Mo tak zaměstnaná, že jsem byla poslední, pro koho si rodiče přišli. Už se setmělo. Tulila jsem se k těžkému kabátu mé Mo, co voněl zimou. Dovolila mi nést pár dokumentů, držely jsme se za ruce a Mo chtěla vědět všechno, co jsem ten den zažila.

Večer mi Mo ještě něco vyprávěla, než jsem usnula. Žádné pohádky ji nenapadaly a draci jí připadali děsiví stejně jako prasata, co polévají vlky vroucí vodou, a tak mi povídala o svém dnu v práci. Zprvu jsem ji hodně přerušovala a vyptávala se. Potom jsem ji nechala mluvit, slova se vršila jako směšné hromádky, co se podobné molekulám pohybují na místě, a přitom jsou celkově příliš malátné, než aby se pohnuly někam dál. Říkala spoustu slov, která jsem si nedokázala vyložit, ovšem neznalost jejich významu mně vůbec nevadila, byl to prostě příjemný tok řeči. Konejšivý, jako ukolébavka nebo básnička. Měla jsem ráda její hlas, vlahý a ospalý, i její chladivé, něžné prsty na čele, kde laskaly mou jizvu.

Vyzvednout mě včas nezvládala Mo skoro nikdy. Osamělé hodiny s tetou Gyöngyi zevšedněly. Po celodenním povyku čtyřiceti rozdováděných dětí jsem si vychutnávala ticho, které nastalo po jejich odchodu. Ani teta Gyöngyi, ani já jsme je nepřerušovaly. Občas se na mě zadívala o malinko déle a hned jsem věděla: něco po mně bude chtít. Většinou mi podala hadr, abych utřela stolky. Horlivě jsem se snažila odstranit každý flíček, chtěla jsem na ni zapůsobit svou pečlivostí. Když jsem měla hotovo, postavila jsem na stolky židličky. Jednu jsem nechala dole, abych si na ni mohla sednout a dívat se, jak vytírá poslední metry čtvereční podlahy. Tiše si prozpěvovala o cestičce, na které se milovali dva neznámí.

Jak mi těch dvou cizinců bylo líto. Jejich osamělost je dohnala k tomu, aby se milovali, i když se nikdy předtím ani neviděli. Ale připadalo mi to i odvážné. Já bych se určitě neodvážila oslovit někoho, koho neznám. Také jsem zatoužila jít sama cestičkou, kde cvrčci cvrkají a rána na patě způsobuje s každým krokem řezavou bolest, kterou ale vnímám jen jaksi matně. I když už slunce nesvítí, pořád je dusno a horko. A široko daleko ani živáčka, ani zvířátko. A já přitom vím, že ta zdánlivá osamocenost nic neznamená, protože na cestě je ještě někdo, s kým se budu milovat. Třeba ten někdo bude můj bratr, ale tajně jsem doufala, že to bude spíš Mo.

s. 215–219

Stály jsme před dvojitými vchodovými dveřmi a Mo zazvonila. Dlouho se nic nedělo, v bytě se nerozsvítilo, slyšely jsme pouze, jak na druhé straně dveří někdo čímsi chrastí. Následovala opět dlouhá pauza, takže jsme znejistěly, jestli jsme vůbec něco slyšely. Mo už se pomalu otáčela a brala mě za ruku, když se dveře najednou otevřely, ale jen na škvírku. Spatřila jsem v ní hubeného muže se shrbenými zády, který se tiše a chraplavě zeptal: „Co pro vás můžu udělat?“
„Chtěla jsem za panem farářem Elemérem…“ zkusila to Mo.
„Není tady. A nemůžu vám ani říct kdy…“
„Poslyšte, já nemůžu čekat. Ona nutně potřebuje chodit na náboženství…“ a ukázala na mě.
„Nahlaste ji ve škole. Víc říct taky nesvedu. Do té doby s ní čtěte bibli.“
„Její otec je po smrti. Já maluju Leninovy nosy velké jako činžáky. Kdo ji má naučit spořádaně žít?“
„Ne tak nahlas. Pojďte dál.“

Dveře zavrzaly. Vešly jsme do tmavé předsíně. Muž se pomalu belhal před námi. Černé nažehlené kalhoty mu byly hodně velké, a tak je měl stažené páskem, který zpola zakrýval pletený rozpínací svetr. Čím více vrstev oblečení měl na sobě, aby skryl svou vyzáblou postavu, tím více vynikala. Myslela jsem si, že je to starý nemocný muž. Zavedl nás do kuchyně. Seděli jsme u stolu, mně přinesl malinovku, před Mo postavil víno. Až nyní jsem uviděla jeho tvář ve světle. Jedna půlka vůbec nebyla stará, spíš ještě mladá, a zdálo se mi, jako bych tu polovičku znala. Na druhé polovině tváře měl napříč podlouhlý otok, sotva mohl otevřít oko. Na stejné straně měl ve vlasech velkou bílou skvrnu, jinak je měl černé jako havran.

Mo strnula, zrudla a zašeptala, jako by jí selhaly hlasivky: „Páter Zorán.“ Usmál se. Hezká půlka jeho tváře se sklonila k Mo, která se hryzala do rtů. „Já vašeho muže nezabil. Jen jsem ho pochovával.“ Rázem se mi vybavila vzlykající Mo se shrnutou sukní. Jak jí slzy rozpouštěly černou barvu na řasách, pod rozcuchanými vlasy. Viděla jsem i otcův vykopaný hrob.
„Vy jste mě poznal hned?“ zeptala se.
„Ale ano. Nikdo vás přece nezohavil.“
„Kdo to udělal?“ Mo na svém obličeji naznačila pohyb upomínající na ránu pátera Zorána.
„Na to se vždycky najde dost lidí.“
„Zdá se, že lidi provokujete.“
„Možná.“

Mo polkla a zadívala se na něho zkoumavě a starostlivě, ale já věděla, že dál už se na nic ptát nebude. Kvůli mně. Ačkoli i mě by strašně zajímalo, kdo faráře tak zřídil. Všimla jsem si, že se kvůli mně stáhla, a měla jsem pocit, jako by tušila, kdo mohl být původcem násilí. „Vůbec jsem nevěděla, že jste teď v kapli vy.“
„Přeložili mě. Do mého velkého kostela dosadili smírné faráře.“
„A kdo jsi ty? Ty jsi nesmírný?“ vložila jsem se do hovoru.
„Možná. Každopádně nechci žít s komunisty v míru za každou cenu. Jako ti smírní.“
Vyptávala bych se dál, ale Mo mi zmáčkla ruku tak silně, až jsem se kousla do rtů. „Odkdy jste tu?“ zeptala se nezvykle klidným hlasem a s širokým úsměvem za to, že mi stiskla ruku takovou silou.
„Vrátil jsem se před týdnem,“ odpověděl páter Zorán.
„Byl jste dlouho pryč?“
„Několik měsíců.“
„Zatkli vás?“
„Ne, podzemí v Pešti jsem neopustil.“
„Dobře, že jste naživu.“
„Bůh se mnou zřejmě ještě má své úmysly.“
„Anebo s vámi mají jiné úmysly oni.“
„To je samozřejmě také možné.“ Zasmál se. „Ale nevypadalo to tak.“
„Mohla bych pro vás vařit.“
„Spíž je plná. Starají se o mě jeptišky. Ale děkuju. Máš ráda strapačky?“ obrátil se na mě.
Zavrtěla jsem hlavou, ale vtom mi proradně zakručelo v břiše.
„Vypadá to, že se malá slečna nedomluvila se svým žaludkem.“

Vstal a belhal se do spíže.
„Kdy by mohla přijít?“ zeptal se Mo a přitom se šoural ke sporáku s hrncem v ruce. „Vzal byste ji?“ otázala se Mo s nadějí.
„Poslyšte. Nemůžu vám nic slíbit. Jsem tu teprve krátce, a kde budu zítra, nevím. Něco jí povím, jestli přijde, a potom uvidíme, jak to půjde dál.“

Přistavil hrnec na oheň. Rozvoněl se ovčí sýr. Na stůl donesl tři talíře a na každý nandal porci noků, ze kterých se kouřilo. Nevydržela jsem čekat, než se posadí. Vylovila jsem z talíře kostičku slaniny a labužnicky začala žvýkat. Potom donesl vidličky a všichni jsme mlčky jedli.

„Co se ti stalo s vlasy?“ ukázala jsem na bílé místo na jeho hlavě, sotva jsem měla talíř prázdný.
„To je nedostatek pigmentu. Chybí mi tam barvivo.“
„Bolí to?“
„Ne.“
„A měls to tak pořád?“
„Pořád ne, ale už to mám dlouho. Myslel jsem, že šedivím, ale nakonec to postihlo jen tohle místo. Dál už to nepostupovalo.“
Mo odnesla talíře a umyla je.
„Tak zítra odpoledne?“ přeptal se farář, který se mnou zůstal sedět u stolu.
Mo se usmála. „To by bylo skvělé.“
„Trefíš sem sama, nebo tě musí maminka dovést?“
„Zítra mám zase přijít na strapačky?“
„Ty už jsme snědli. Zítra bude kus šunky.“

Představila jsem si křupavou kůžičku a jak se na ní z vnitřní strany chvěje tučný proužek. Slaný, lepí se na patro. Polkla jsem. Něco takového jsem měla sotva jednou do roka. „Přijdu,“ řekla jsem. „A co bude k ní? Brambory s cibulkou?“
„Borko, nebuď nestyda,“ řekla matka.
„Těším se,“ usmál se farář. „Nerad jím sám.“
„A kdybyste něco potřeboval nebo kdybych mohla s něčím pomoct, neostýchejte se, prosím, a dejte vědět,“ dodala Mo.

Opět jsme stáli v temné předsíni, jen knězova pigmentová skvrna slabě svítila. Otevřel dveře zase jen na škvíru, kývl sotva znatelně a my jsme proklouzly na tmavé schodiště. Dveře se zavřely dřív, než si Mo stačila uvázat šálu. „Na shledanou,“ šeptla ke dveřím, jako by je chtěla políbit, a táhla mě dolů ze schodů.

překlad © Jitka Nešporová
Ukázka z knihy Der Körper meines Bruders vznikla pro čtení Lédy Forgó, které se konalo 25. 3. 2013 v pražském Goethe Institutu.
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele, autorky i překladatelky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1916x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce