Borkovec, Petr: Milostné básně

Borkovec, Petr
Milostné básně

recenze beletrie česká

Konečně je tu taky poezie, která je podivně, jedinečně vtipná a současně postrádá humorek. Vtipná tak, jak je to snad v poezii jedině snesitelné: bolestně, ironicky, úzkostně, těžce. Začal ji psát, mohlo by to být překvapení, Petr Borkovec. Jeho předchozí tvorba je nejnovější sbírkou Milostné básně vhozena do jiného nasvícení. Asi jsme to celé ty roky, co jednotlivé kousky z Milostných básní vycházely časopisecky, brali jen vážně.

Co vidíš – na to jako bys vzpomínal
Petr Borkovec
: Milostné básně. Fra, Praha, 2013, 72 s.

Konečně je tu taky poezie, která je podivně, jedinečně vtipná a současně postrádá humorek. Vtipná tak, jak je to snad v poezii jedině snesitelné: bolestně, ironicky, úzkostně, těžce. Začal ji psát, mohlo by to být překvapení, Petr Borkovec. Jeho předchozí tvorba je nejnovější sbírkou Milostné básně vhozena do jiného nasvícení. Asi jsme to celé ty roky, co jednotlivé kousky z Milostných básní vycházely časopisecky, brali jen vážně.

Zdá se, že poezie Petra Borkovce se s uplynulou dekádou posunula k závazné, komplikované symbolické hře. Hře podávané nově sběratelem drobných příběhů, konstruktérem malých smutných anekdotických událostí, někým nekonečně unaveným a pobaveně otráveným, místy také zoufalým. Někým senzitivním tak, že věci vnitřní může předávat jen prostřednictvím synestetických smyslů: prohmatat zrakem, prohlédnout sluchem, očima ještě povážit, pozorovat nejvnímavějším citem (tady se totiž zvuky dají nakreslit). Činí tak v sebeobranném zaměření na věci hojně přírodního rázu, na nichž si lze všímat barev, odstínů, šustění, vrtění, přeletů a pobíhání: jedním slovem žití. A tu se záhy objeví potíž: totiž že smysly vůbec nejsou jisté; to, co ukazují, může totiž kdykoli být – a bývá! – něčím jiným. Ty proměny, všemožné příměry, všechny ty potenciální možnosti jinakosti, všechno to opakování vzorů – to jsou hnusné, znejisťující zrady. Ani já není jiné – mně zemřel milenec, „i když nejsem na kluky a nikdo mi neumřel“.

Pozorovatelství má možná se svým náročně udržovaným odstupem působit odosobněně, jako by se sledující, což je nadmíru sympatické, ironicky vztahoval i k vlastní starší tvorbě, založené na intimitě, vzpomínkách, reflexi rodiny, domova a jejich vnitřních vazeb. Vyznívalo by to v úhrnu ledově cize, kdyby to nebylo tak nesmírně lidské, snad jen se tváříc, jako by odhalovalo nejhlubší niternosti. Možná to ani nejde, když je celek „z poloviny sestaven z cizích textů“, jak sdělil autor v rozhlasovém interview k této sbírce. Ostatně, mluvčí či vypravěč (protože tady jde o malá epika) se také cítí být pozorován a pakliže volá na matku či ženu „Chci tvou jámu plnou chladu – moje jiné teplo“, sám cosi podobného šíří. Sledován je nejbystřeji vlastním zrakem: vidí se například, jak nese umírání rodičů, pozoruje se, jak snáší lásku a její podražení, jak přijímá dospívání dcer se jmény-zaklínadly, vidí, jak manželství znamená pobývat „každý v své zeleni, každý na svém mraku“. Zahlíží se i zpětně: měl dělat – a nedělal, měl pečovat – a nepečoval, nezbývá, než útěšně odvalit kámen a čekat, co se pod ním mrskne, katalogizovat, vřazovat, evidovat, zaznamenávat.

Nová sbírka Petra Borkovce je hra vysoká – nejde tu o nic menšího než o život a smrt, v pravidlech přísnějších než soví zrak. Prvním z nich je trvalý pokus o upřímnost: ale ještě spíš hra o ni a na ni, druhým protichůdný požadavek na ztajení: nic se tu neříká přímo, všechno jsou to ironické náznaky, nádechy, šifry a poukazy, využívající nejrůznější zápůjčky a výpustky z cizích úst. Máme tu postřehnuté a nepostřehnuté aluze, kupř. máchovské, obrozenecké citáty z 19. století (včetně nápodob formálních), prozaické rozhovory-monology se zemřelými, časté ukázky ptačího repertoáru, makaronskou skorolatinu, kus automatického překladu, mailový spam, banální milostné psaní plné klišé, odhalující nejkomičtější polohy zamilovanosti, výňatek z fanouškovské diskuse, otřesně zveličelé zdrobněliny, komparatistiku s inzeráty muže a drozda, kolibří absurditu snu, neustálé hmyzí panožení, ptačí přelety a míhavé přeběhy, náramné, maximalistické zkratky („Ještě to trčí, a už otisk.“), jedno velké „protržené pořekadlo“, fantastické miniatury (třeba básně Kost v lese, Ruka, Staré páry nebo Cvičení). Celá ta málemornitologie a skoroentomologie (i s tím, jak se autor takovému nadšenectví a fanouškovství vysmívá – „precizní fotečka“, „luxusní fotenka“), to pitvání a preparování, opakování, prostě vtip (báseň Předpověď na léto nebo pasáž o lehátkových zahradních křeslech: „šermují a plandají v zahradě jak řeči – / ani sedět, ani ležet, všechno špatně, / ale nakonec v tom usneš“ – takovouto legrácku by starý Petr Borkovec nenapsal), pochycené útržky a odposlechy, jejichž poměrem si rovněž nemůžeme být jisti a jež jsou základem těch drobných historek, to je asi největší podiv této sbírky. A zde i posměšný titul – není jasné, komu se přesně pošklebuje: asi všemu včetně milostna samého, jelikož láska je povýtce a minimálně zčásti ironicky zamířena na přírodu (sbírka se měla původně jmenovat „Krátké básně“), a to ještě sahá se tu, pokud vůbec, rukou, ve které není cit (cit.), rukou, která je stříbrná – kovově studená a cizí, jako by ani tělu a čemukoliv tělesnému nepatřila. K titulu se druží i pseudoanotační pojetí obálky (ani ta neukazuje titul či jméno autora zpříma), jakýsi pseudochvalozpěv na to, co sama svírá.

Nejen z toho všeho roste vnitřní napětí této sbírky, neklid, který čtenářsky skoro není k vydržení. Hra je vždycky kdo s koho: autor versus nová sbírka kontra to, co je čtenáři zpřístupněno. O něj tu jde vůbec v řadě poslední: co pochopí, to pochopí, napovídat se tu nenapovídá (viz lakonicky návodné autorské zívnutí „Ať ji čte, kdo chce, jak chce“, o sbírce v onom rozhovoru). Celý šifrovaný bizár a hejna ptactva této sbírky jsou předstírané, oni to jen „vyplňují, vystehovávají, vycpávají“ (báseň Ptáci). Hra je vždycky jenom jako. Jenže je tu několik linií, které s celou tou nadsazeností soupeří: nenásilně zapojené naturálno (ač patrně také všudypřítomné sovy – dominanta sbírky, jsou legráckou, už jen vzhledem k frekvenci jejich výskytu): málem by se mohlo zdát, že jde o nějakou alternativní přírodní lyriku. Vážné autoaluzivní kousky rodinných vzpomínek a fragmenty z básníkova rodiště, jimiž se autor oklikou vrací ke starším sbírkám, ony sporadicky začleněné kusy milostné a konečně básně o umírání a smrti rodičů, tam už jako by šel humor a jemu podobné piruetky stranou. A nelze přehlédnout i opakovanou sebereflexi a reflexi tvorby právě v tomto oboru pravdy („Tohle byly plameny mých vlastních metafor, jen mého pohledu, mé fantazie. A já je nechci, cítím, že jsou falešné. Nesnáším ty průniky. … Tohle je terra plná dobývání, mám z ní strach, podezírám ji“). Odcizenost v rodině je onoho osaměleckého pozorování součástí („Co jsme to udělali, za asistence dcer?“). Celek vrší vysoké nároky na možná různočtení. A sbírka je právě taková jako to, co tak podstatně tematizuje: je totiž jiná, než jak vypadá, jiná, než jak se tváří, jak je viděná, je to sbírka-převlek, nehledě na úskoky jako třeba reálná vlastní jména v ní obsažená, sbírka sama sebe aludující. Kdykoli ji budete číst, svlékne hadí kůži a nasadí jinou. Jsou-li podobnost, nápodoba (a zrada či zrádnost; přerody nikoli snad skutečné, ale předložené takto zrazujícími smysly) středobodem této sbírky, možná je to výraz obavy, zmíněné v básni Mezi motýlicemi: „Mezi modrými motýlicemi / svých dcer, s ničím hotový, / všem podobný, bez dílny.“ Na posledním verši je mimochodem dobře vidět, jak jsou tyto básně udělané: za vážností okamžiku a citu bleskurychle následuje šutr vtipu.

Právě tato paradoxnost, nejistota, to zneklidnění tím, že zdaleka nemá být jasné či jisté, „jak to autor myslel“ (dozvíme se tak ještě zvukomalebně, že zatímco strání zrovna kráčí pan Klenot, paní Drahorádová šla už ráno), položená vyčleněnost toho, kdo „chce být omluven…“, „racka, co se nepřidává…“, jehož láska se „chvěje v člunu, co odstrčil“ – ty jsou zážitkem. Stísněnost, nejistota a úzkost činí Milostné básně – v kontextu autorovy tvorby – novými, neúlevnými. Jenže soubor jako by plánovitě počítal s nepochopením, vypadá, že se na ně dost těší. Čtenář je uvržen do bezradné nervozity, na rozpacích neví, zda se má smát, u čehož se na něj hledí dalekohledem či lupou, jako se hledělo na všechno, co se následně stalo obsahem této knížky. Coby ne. Možná je to trochu nepohodlné, „je mi to protivné“. Ale co bychom se nenechali oklamat, když je to uděláno tak rafinovaně. Nakonec je to i velmi vážné.

 

© Olga Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš Gabriel, 16.04.2013 23:03
Borkovec, Petr: Milostné básně
Velmi zajímavě sepsaná kritika, takhle si představuju pokus o vhled do sbírky: napojit se na poetiku jako celkový výstup, ne jen na jednotlivé charakteristiky textů v bláhové naději, že jejich závěrečná suma řekne něco víc.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.