Bengtsson, Jonas T.

Bengtsson, Jonas T.

rozhovor beletrie zahraniční

„Nikdy jsem neměl pocit, že někam zapadám. Sice nejsem blázen, jako otec v Pohádce, ani nepiju, stejně se cítím být mimo společnost,“ říká v rozhovoru dánský spisovatel Jonas T. Bengtsson.

O tom, jaké je to, jít proti proudu

iLiteratura: Právě jsem dočetla vaši knihu a zanechala ve mně hluboký dojem. Jaké to je, psát tak temný a depresivní příběh?
Jonas T. Bengtsson: Psát smutný příběh je těžké. Mé předchozí dvě knihy měly každá asi 400 stran, takže jsem v  temném světě byl opravdu dlouho. Hodně teď přemýšlím o tom, jestli bych neměl začít psát krátké nebo veselejší knihy, a myslím, že je skutečně začnu psát. Ale to se může i změnit, občas mám chuť napsat i scénář pro divadlo. Psát temné knihy je každopádně dost drsné.

iLiteratura: Co vám psaní tohoto typu literatury přináší?
Jonas T. Bengtsson: Myslím, že je to pro mě svým způsobem terapie. V jednoduchých tématech, o kterých se by se mi snadno psalo, by pro mě nic nebylo, nedávalo by mi to tolik zpátky. To, že je to pro mě terapie, znamená, že mi psaní dává možnost prozkoumat určité pocity. Kdybych se rozhodl psát zábavné knihy, tak bych psaní asi po čase úplně nechal.

iLiteratura: Ve svém předešlém románě Submarino i v Pohádce píšete o lidech na okraji společnosti. Jak vnímáte dánskou společnost a kde se v ní nacházíte?
Jonas T. Bengtsson: Dánská společnost je stále drsnější a je u nás víc a víc draho, obzvlášť v Kodani. V drahém městě, jako je Kodaň, je vždy těžké nejít s proudem, nemít pevnou práci, není nic snadného si v takovém městě poradit a být outsider. Jsou levnější města, jako je například Berlín, kde je možné pracovat jen napůl a žít trochu levněji. Nejíst to nejlepší a nejíst tolik. Ale já jsem nikdy neměl pocit, že někam zapadám. Sice nejsem blázen, jako otec v Pohádce, ani nepiju, stejně se cítím být mimo společnost.

iLiteratura: Je vůbec možné dnes žít pod zemí, mimo společnost, jak to popisujete v Pohádce, v níž se otec se synem vzpírají být součástí systému?
Jonas T. Bengtsson: Myslím, že zrovna teď to možné není. V 80. letech to bylo mnohem snazší, tehdy spousta lidí bydlela více či méně nezaregistrovaně. Ovšem i dneska žijí v evropských velkoměstech skupiny přistěhovalců. Pořád někdo bydlí na adrese, která neexistuje, a pracuje načerno. To je možné, pokud kolem sebe máte třeba arabskou síť kontaktů. Nevím, co se stane, když musíte do nemocnice, ale asi to možné je, protože jsou lidi, kteří to tak dělají.

iLiteratura: V Pohádce poměrně silně kritizujete vzdělávací systém v Dánsku. Vnímáte dánské školství skutečně tak kriticky? Opravdu v něm není prostor na emocionální prožitky a přirozenější metody vzdělávání?
Jonas T. Bengtsson: Rozhodně by se mi líbilo, kdyby bylo dánské školství méně zaměřené na biflování a kdyby se více soustředilo na vzdělání jako takové, např. aby žáci sami od sebe měli chuť si poslechnout třeba Beethovena. To, co bych rád zkritizoval, je spíš generační problém. Mnoho lidí, kteří dnes o školství rozhodují, byli mladí v roce 1968. Tehdy seděli na vysokých postech a revoltovali proti konformitě. Samozřejmě je jednoduší jít s davem. Občas jsem teď měl pocit, jako by říkali: My jsme to zkoušeli, my jsme šli do revoluce, zkoušeli jsme žít bez dlouhého vzdělání, žít alternativně a dělali jsme to pro vás, takže vy to už dělat nemusíte. Bude lepší pro všechny, když se přizpůsobíte, když půjdete na vysokou školu a budete spořádaně vydělávat.

iLiteratura: Ale jak je to s vámi? Jdete s davem, nebo spíš proti proudu?
Jonas T. Bengtsson: U mě je to otázka trochu něčeho jiného. Já se snažím rozhodovat uvědoměle, být si vědom toho, jak se nechávám věcmi okolo ovlivňovat.
Vezměte si třeba televizní zprávy. Slyšíte v nich spoustu názorů, které třeba nebudete chtít akceptovat. Podívejte se na reklamu, která lidi očkuje, že bude lepší koupit si tohle auto a žít tak a tak. Myslím, že úplně mimo společnost se žít nedá, ale já se nechávám co možná nejméně ovlivňovat.

iLiteratura: Myslíte, že máte tenhle přístup z rodiny? Sám v knize popisujete různé výchovné modely...
Jonas T. Bengtsson: Neřekl bych, že to mám z rodiny nebo že je to výchovou, oba moji rodiče pracovali u divadla, oba byli umělci a žili v dánské kulturní sféře. V politické sféře se pohybovali dost nalevo od středu. Na spoustu věcí nahlíželi tak, že to tak prostě je. Jenže já u toho kreslím otazník.
V 80. letech jsme v Dánsku dělali lidový festival. A ten byl dost slušně financován ze Sovětského svazu. Všechny levicové noviny, jako třeba Land og folk, financoval Sovětský svaz. Možná to bylo trochu ilegální, ale bylo to tak.
Na tom festivalu byla spousta věcí, na které se ptát člověk prostě nemohl a ani nechtěl. Já jsem vždycky pochyboval. Vždycky se najde spousta lidí, kteří vědí, čemu mají věřit, protože tomu přece věří i jejich kamarádi a jejich rodina, a málokdy se zastaví a zamyslí nad tím, o čem to ve skutečnosti jsou tak přesvědčení.

iLiteratura: Do jaké míry vztah mezi tátou a synem autobiografický? Čerpal jste ze svého vlastního příběhu?
Jonas T. Bengtsson: Řekl bych, že čerpám spíš ze vztahu se svým synem. Protože otec v Pohádce je muž, který chce nějakým způsobem žít a dělat některé věci. Odmítá žít konformně a zároveň chce být dobrý kamarád a otec, což je pro něj dost těžké.
Někdy si říkám, že by pro mého vlastního syna bylo mnohem jednodušší, kdyby měl tátu s normální prací, a ne spisovatele. Mohli bychom třeba bydlet na nějakém hezčím místě.

iLiteratura: Příběh začíná vraždou švédského premiéra Olofa Palmeho. Co ta událost tehdy znamenala pro vás?
Jonas T. Bengtsson: Znamenalo to opravdu dost, moje rodiče to vážně sebralo, hlavně mámu, hodně brečela. Tehdy mi jako dítěti přišlo, že ho museli znát osobně.

iLiteratura: Takže na začátku knihy používáte svůj příběh, když píšete, že se táta rozbrečel.
Jonas T. Bengtsson: Ano, dá se to tak říct. Ve Skandinávii to byla opravdu velká událost. Spousta lidí tehdy přestala věřit v politiku. Palme byl politik, který chtěl pro lidi něco dobrého. Když ho zastřelili, zůstala po něm prázdný prostor.

iLiteratura: Používáte v románu i jiné situace, ke kterým opravdu došlo?
Jonas T. Bengtsson: Ne. Jediné, co se blíží skutečným událostem, je to divadelní prostředí, protože jsem v něm vyrůstal a věci okolo divadla a lidí jsou mi blízké. Většinou se ale snažím nepsat o věcech, které jsou mi blízké. Snažím se spíš popisovat prostředí, které mi není vlastní. Připadá mi snazší se do postav vcítit, když to není přímo moje parketa.

iLiteratura: Petr, jak se chlapec možná jmenuje, krásně kreslí a maluje. Nakonec je to pro něj terapie, namalovat obrazy ze svého života. Máte to podobně se psaním? Píšete knihy, abyste nalezl vnitřní klid?
Jonas T. Bengtsson: Nepíšu o svém vlastním životě, ale skutečnost, že kluk maluje, aby pochopil svět a chaos, ve kterém žije, byla pro mě důležitá. Uměním dává svému životu smysl. Díky umění je to najednou víc než jen život, který žijeme. A pro mě je to paralela k tomu, co dělám, i když jsem se během psaní nerozvedl a neutekl jsem se synem. Spousta otázek, které si otec v románu klade, jsou otázky, které jsem položil sám sobě. Psaní je pro mě nepřímo způsob, jak dát věcem smysl.

iLiteratura: Do jaké míry používáte vědomě pohádkové motivy? Starou dámu, která představuje čarodějnici, dům s třináctou komnatou, neprostupný les. Tyhle pasáže by se jistě nechaly interpretovat podle Junga.
Jonas T. Bengtsson: Když píšu, tak se nic interpretovat nesnažím. To bych si rovnou mohl napsat schéma děje a pak by to pro mě nebylo napínavé. Já taky trochu chci, aby mě postavy překvapily. Chci, aby mě psaní bavilo. Snažím se přijít na to, co působí skutečně, co je zajímavé a co zapadne do příběhu.

iLiteratura: Ale od začátku bylo jasné, že to bude pohádkové?
Jonas T. Bengtsson: Ano, od začátku jsem měl pracovní název Pohádka.

iLiteratura: Říkal jste, že když začínáte psát, nechcete mít schéma. Ale jak je to pro vás po vydání knihy? Když o knize mluvíte a příběh vlastně schematizujete zpětně?
Jonas T. Bengtsson: Myslím, že po vydání je to v pořádku, protože už napsaný příběh nemůžu pokazit. Kdybych někde uprostřed psaní začal přemýšlet o symbolech a tématech, Jungovi, Freudovi, klasických vyprávěcích modelech a tak dále, tak bych ji pokazit mohl. Potom o tom přemýšlet můžu, ale ne během psaní.

iLiteratura: Proč musela postava otce skončit tak špatně – onemocnět, zastřelit političku, zešílet?
Jonas T. Bengtsson: Pro to je víc důvodů, potřeboval jsem příběh posunout, dostat kluka v životě dál. Krom toho mě zajímalo, jak vidíme svět, jaké hodnoty považujeme za důležité a jaké ne. Někteří lidé mají úplně jiný žebříček a považují hodnoty, které jsou podstatné pro hodně jiných lidí, za špatné. Nedávno chtěl nějaký muž poslat bombu islandské zpěvačce Björk. Nafilmoval se a říkal, proč to chce udělat. Jemu to připadalo správné. Nesmíme zapomínat na to, že jen málo lidí chce udělat něco zlého naschvál, cíleně. Pro ně je to většinou správné. Já jsem z toho udělal extrém. Pokud člověk žije jen podle svých vlastních hodnot, tak to může skončit tím, že z toho pro okolní svět vznikne něco zlého nebo strašného.

iLiteratura: Měl by se člověk umět lépe vcítit do okolí?
Jonas T. Bengtsson: Ona se i společnost nebo větší skupina lidí může zmýlit. Máme spoustu případů toho, že velká část společnosti šla špatným směrem. Společně. Těch příkladů je opravdu hodně a bylo to až groteskně špatně. Mně jde spíš o to, jak se sám, individuálně umět postavit k tomu, co je a není špatně.

iLiteratura: Na závěr mi nedá se nezeptat: Co pro vás znamená pohádka? Čtete pohádky? Čtete je synovi?
Jonas T. Bengtsson: Už je to dost dávno, co jsem četl nějakou pohádku. Mám rád lidové pohádky spíš než umělé. Z dětství si pamatuju hlavně slovanské pohádky, třeba o Babě Jaze, které byly dost krvavé. Skandinávské, německé a slovanské pohádky mě fascinovaly už od dětství. Snažím se vracet k tomu pocitu, který měl člověk jako dítě. Co mě děsilo a že jsem nevěděl, co se stane za chvíli. Svět byl v pohádkách nebezpečný a les byl v pohádkách nebezpečný. K tomu jsem se chtěl vrátit. Zprvu jsem přemýšlel, jestli si mám načíst publikace o pohádkách a co v nich všechno má být, ale pak jsem si říkal: To mě k  pocitu z dětství nepřivede. Navíc by člověk knihy z dětství neměl číst znovu jako dospělý, protože najednou nejsou tak dobré, jako když nám bylo deset.

iLiteratura: Ale stejně se váš román analyzuje podle pravidel pohádek, máte v něm cestu z domova ven a cestu zpátky domů atp.
Jonas T. Bengtsson: Ano, ale já jsem byl vždycky dost dramaturgicky uvědomělý. Samozřejmě je v románu tenhle „ven domů ven domů model“ a hledání čehosi. Myslím ale, že když chcete vyprávět příběh, tak se ho pokusíte vyprávět dobře. Myslím, že tyto věci přijdou někdy samy od sebe.

iLiteratura: Co děláte, když nepíšete?
Jonas T. Bengtsson: Jsem rád s rodinou, rád se dívám na filmy, ale mám pocit, že jsem jich viděl málo. Když vám koníček zabírá většinu času, už to není jen hobby a nakonec vám žádné hobby nezůstane. Tuto knihu jsem přepracovával a upravoval několik let, deadline jsem posouval celkem o rok a půl. Rád poslouchám hudbu, třeba i při psaní, ale to pak není úplně poslech. Rád zajdu s kamarády na jedno, ale to není úplně hobby, co?

iLiteratura.cz: Děkuji za rozhovor.

© Markéta Cmíralová
Rozhovor vznikl 26. 3. 2013 v kině Evald.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2256x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce