Glattauer, Daniel: Navždy tvůj

Glattauer, Daniel
Navždy tvůj

ukázka beletrie zahraniční

V okamžiku, kdy vstoupil do jejího života, pocítila Judith ostře bodavou bolest, jež v příštím okamžiku zase ustoupila. On: „Promiňte.“ Ona: „Nic se nestalo.“ On: „To je teda nával.“ Ona: „Ano.“ Judith si zběžně prohlédla jeho obličej, letmo, jako by se jednalo o každodenní sportovní titulky. Chtěla jen vidět, jak vypadá týpek, který ji na Zelený čtvrtek v přeplněném oddělení sýrů hodlá připravit o patu. Byla trochu překvapená, vypadal normálně.

Daniel Glattauer: Navždy tvůj. Přel. Lenka Šedová. Host, Brno, 2012, 208 s.

V okamžiku, kdy vstoupil do jejího života, pocítila Judith ostře bodavou bolest, jež v příštím okamžiku zase ustoupila. On: „Promiňte.“ Ona: „Nic se nestalo.“ On: „To je teda nával.“ Ona: „Ano.“ Judith si zběžně prohlédla jeho obličej, letmo, jako by se jednalo o každodenní sportovní titulky. Chtěla jen vidět, jak vypadá týpek, který ji na Zelený čtvrtek v přeplněném oddělení sýrů hodlá připravit o patu. Byla trochu překvapená, vypadal normálně. Byl jako všichni ostatní, ani lepší, ani horší, ani ničím zvláštnější. Proč musí veškeré obyvatelstvo Vídně nakupovat na Velikonoce sýry? Proč ve stejnou dobu a ve stejném obchodním domě?

U pokladny na něho natrefila znovu, vykládal zboží na posuvný pás. Zaznamenala ho díky typickému odéru rukávu jeho rezavě hnědé semišové bundy. Obličej už dávno zapomněla, ne, ten si ani nezapamatovala, ale jeho obratné, cílené a přitom harmonické pohyby rukou se jí zamlouvaly. I v jednadvacátém prvním století ještě působí jako malý zázrak, když čtyřicátník vybírá v supermarketu zboží, rovná je na pás a nákup ukládá do tašek, jako by to už někdy dělal.

Když vycházela, to už snad ani nebyla náhoda, stál tam opět, aby jí podržel dveře a blýskl se schopností zapamatovat si obličej déle než pár vteřin. On: „Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás kopl.“ Ona: „Ále, na to už jsem dávno zapomněla.“ On: „Ne, ne, já vím, že něco takového pekelně bolí.“ Ona: „Tak hrozné to zase nebylo.“ On: „No tak dobře.“ Ona: „Ano.“ On: „Tak se mějte.“ Ona: „Ano.“ On: „Hezké svátky.“ Ona: „Vám taky přeju.“ Rozhovory toho druhu, jaké se vedou v obchodních domech, milovala, ale tohle by teď s konečnou platností mohlo stačit.

Prozatím poslední myšlenky vztahující se k tomuto muži platily pěti až sedmi, možná osmi banánům, obrovskému žlutému trsu, který před jejíma očima ukládal do tašky. Kdo kupuje pět až sedm, možná osm banánů, má doma určitě dvě až tři, možná čtyři hladové děti. A pod koženou bundou patrně nosí pletenou vestu do véčka se vzorem rozměrných kosočtverců v křiklavých barvách. Je to takový ten správný otec rodiny, přemítala, co dovede vyprat prádlo pro čtyři až pět nebo šest osob a pak ho pověsí, ponožky patrně všechny v jedné řadě, roztříděné podle párů, a běda tomu, kdo by mu pořádek na prádelní šňůře nějak narušil.

Doma si na zarudlou patu nalepila tlustou náplast. Achilovku si naštěstí nenatrhla. Ostatně i jinak měla Judith pocit, že je nezranitelná.

Velikonoce probíhaly jako vždy. Sobota dopoledne. Návštěva u matky. Matka: „Jak se daří otci?“ Judith: „Nevím, zajdu k němu až odpoledne.“ Sobota odpoledne. Návštěva u otce. Otec: „Jak se daří mámě?“ Judith: „Dobře, byla jsem u ní dopoledne.“ Neděle poledne. Návštěva u bratra Aliho na venkově: „Jak se daří mámě a tátovi?“ Judith: „Dobře, byla jsem u nich včera.“ Ali: „Oni už se zase dali dohromady?“

Na velikonoční pondělí k sobě pozvala přátele s tím, že něco uvaří. Vlastně je pozvala jen na večer, ale hned jak ráno vstala, pustila se do příprav. Celkem jich bylo šest: dva páry a dva jednotlivci (z toho jeden věčně sólo, druhý byla ona sama). Mezi jednotlivými chody se vedly hovory na úrovni, zejména jak dusit potraviny při zachování vitamínů a jak na základě nejnovějších poznatků zabránit tvorbě vinného kamene. Skupina byla homogenní, v jistých chvilkách dokonce spříseženecky jednotná (proti válce, proti bídě a proti tomu, aby se husám, jejichž játra se měla stát delikatesou, krmení násilně cpalo do krku). Čerstvě zavěšený secesní lustr se postaral o přívětivé světlo a příjemně naladěné obličeje. Hoši z The Divine Comedy dodali své nové cédéčko na trh právě včas.

Ilse se na svého Rolanda dokonce jednou pousmála, on jí po dvě vteřiny masíroval pravé rameno – a to po třinácti letech manželství a dvou dětech, ve společenství podobném toulci, z něhož denně vystřelují šípy, jež vášeň věru tlumí. Druhý, mladší pár, Lara a Valentin, byl ještě ve fázi, kdy jeden druhého drží za ruku. Ona čas od času jeho prsty sevřela oběma rukama, snad aby ho podržela pevněji, než se jí to podaří natrvalo. Gerd byl pochopitelně zase ze všech nejvtipnější, velký společenský přeborník, který se svou úlohou uvolňovat bojácné lidi, aby se nebáli otevřít pusu a říkat, co si myslí, rostl a rostl. Bohužel nebyl homosexuál, jinak by se s ním Judith ráda setkávala mnohem častěji i soukromě, aby se mu svěřila s osobnějšími věcmi, což v případě skupinky, v níž se vyskytovaly partnerské dvojice, nebylo dost dobře možné.

Na konci takových večerů, když se za hosty zavřely dveře a kdy je připomínal už jen ztěžklý vzduch, si Judith pravidelně testovala, jaký je to pocit, zůstat v důvěrně známém prostředí sama se sebou a s horou špinavého nádobí. Ale ano, přece jen to byla zřetelně vyšší kvalita života, hodinové pracovní nasazení v kuchyni, okna rozevřít dokořán a vpustit do obýváku čerstvý vzduch, párkrát se zhluboka nadechnout, rychle ještě preventivně spolknout prášek proti bolení hlavy a pak už konečně popadnout milovaný polštář, jenž se z jejího objetí vymaní až následující den v osm. Tohle bylo jednoznačně lepší než muset zkoumat psychiku patrně (taktéž) opilého, chronicky mlčenlivého, soukromé zavírací hodiny nerespektujícího a nechuť podílet se na odklízecích pracích demonstrujícího „partnera“, a to za účelem zjištění, zda si dělá naděje nebo chová obavy, že by ještě mohlo dojít na sex. Takového stresu zůstávala Judith ušetřena. Jen občas jí ráno vedle pod peřinou chyběl mužský. Ale nesměl by to být muž jakýkoliv, dokonce ani ne jakýsi určitý, nýbrž pouze jeden konkrétní. A tudíž to bohužel nemohl být žádný z těch, které už znala.

Do práce chodila Judith ráda. A pokud ne, což se jí po svátcích stávalo téměř pravidelně, pak se ze všech sil snažila, aby si chuť do práce namluvila. Šlo totiž o to, že byla šéfkou sama sobě, byť si několikrát denně přála šéfovou jinou, méně náročnou, například svoji učnici Bianku, které postačilo zrcadlo, a už byla plně zaměstnána. Judith vedla malý podnik v Goldschlagstrasse v patnáctém městském okrese. Takové označení sice naznačovalo větší podnikatelský význam, než odpovídalo skutečnosti, ona však svůj obchod s lampami milovala a nevyměnila by ho za žádné jiné místo na světě. Už v dětství se jí zdálo, že se jedná o nejkrásnější prostory na zemi plné třpytivých hvězd a blyštivých koulí, stále jasně osvětlené, přímo sváteční. V dědečkově zářivém hájemství připomínajícím muzeum pod širým nebem se daly denně slavit Vánoce.

Když bylo Judith patnáct, připadala si jako ve zlatožluté kleci, při psaní domácích úkolů na ni dozíraly stojací lampy a světlo z nástěnných osvětlovacích těles a stropních lustrů pronikalo až do jejího nejintimnějšího denního snění. Na bratra Aliho bylo toho jasu příliš, před světlem uhýbal a uchyloval se do temných komor. Matka se zoufale potýkala s hrozícím úpadkem i s vlastní tíživou nechutí být podnikatelkou. Otec už mezitím dával přednost zšeřelým lokálům. Rozešli se po vzájemné dohodě v dobrém. „Vzájemná dohoda v dobrém“ byl ten nejkrutější výraz, který Judith znala. Znamenalo to usušit slzy na rtech, jejichž koutky v předstíraném úsměvu směřují vzhůru, a nechat ústa zkamenět. V určité chvíli pak koutky ztěžkly natolik, že povolily a v téhle pozici zůstaly navždy, což byl i matčin případ.

Když bylo Judith třiatřicet, věčně krachující obchod s lampami převzala. Ten se v následujících třech letech znovu rozzářil, ne tak třpytivě jako za dědečkových nejskvělejších časů, ale prodej i opravy běžely dost dobře na to, aby bylo možné matku, pokud zůstane doma, finančně odměňovat. Až do nynějška to byla nejlepší vzájemná dohoda, podle níž se Judith kdy s kým rozešla.

V úterý po Velikonocích vše probíhalo v mimořádném poklidu, den trávila především v zadní místnosti v matném svitu kancelářské lampy; byl naplněn pouze povinnostmi, které jí ukládalo účetnictví. Mezi osmou ráno a čtvrtou odpolední nebylo po Biance ani slechu, patrně se právě líčila. Aby prokázala, že se toho dne v obchodě vůbec vyskytovala, zvolala krátce před zavírací dobou: „Paní šéééfová!“ Judith: „Prosím vás! Ne tak hlasitě! Pojďte za mnou, jestli mi chcete něco říct.“ To už Bianca stála vedle ní: „Je tu nějaký pán a ptá se po vás.“ Judith: „Po mně? Co chce?“ Bianca: „Pozdravit vás.“ Judith: „Hm.“

Byl to onen muž, co se zásoboval banány. Judith ho poznala až poté, co promluvil. On: „Chtěl jsem vás jen pozdravit. To jsem já, ten, co vám před Velikonocemi v Merkuru šlápl na patu. Ráno jsem vás viděl, jak vcházíte sem do obchodu.“ Judith: „A to jste až doteď čekal, až zase vyjdu?“ Nechtíc se zachichotala. Měla pocit, že právě byla docela vtipná. Také muž přes banány se zasmál, dokonce velice hezky, oči lemované stovkou drobných vrásek mu zazářily a zableskla se asi tak šedesátka běloskvoucích zubů. On: „Mám tady kousek za rohem kancelář. Tak jsem si říkal…“ Ona: „Tak jste mě přišel pozdravit. To je milé. Divím se, že jste mě poznal.“ Nemínila to nijak koketně, nýbrž zcela vážně. On: „Tomu se vy opravdu divit nemusíte.“ Teď se na ni tak zvláštně podíval, na otce rodiny, co kupuje osm banánů, pohledem neobvykle potěšeným. Ne, tohle nebyly chvilky, se kterými by si Judith věděla rady. Cítila, jak se jí do tváří vkrádá horko. Ještě musí nutně vyřídit jeden telefonát, signalizovaly jí ručičky náramkových hodinek. On: „Tak to by bylo.“ Ona: „Ano.“ On: „Velice mě těšilo.“ Ona: „Ano.“ On: „Možná se zase někdy uvidíme.“ Ona: „Až budete někdy potřebovat lampu.“ Zasmála se, aby odvedla pozornost od situační tragiky pronesené poznámky. Připojila se k nim Bianca, tentokrát v tom nejpříhodnějším okamžiku: „Paní šéfová, můžu už?“ Mínila tím, že je čas jít domů. Také pro muže přes banány to byl signál k odchodu. Ve dveřích se ještě jednou otočil a zamával jako na nádraží, ne jako na rozloučenou, ale jako někdo, kdo sem pro někoho přišel.

překlad © Lenka Šedová
ukázka z románu Navždy tvůj
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1554x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce