Žváček, Jaroslav: Lístek na cestu z pekla

Žváček, Jaroslav
Lístek na cestu z pekla

recenze beletrie česká

Román Jaroslava Žváčka (1989), studenta scenáristiky FAMU, je sebevědomý debut; tento dojem navozuje zejména vypravěčský tón, který – třebaže líčí hrdinu nevyrovnaného a nestálého – zní velmi pevně a rozhodně. Vypravěč, který se mimo jiné živí jako televizní scenárista, hned v úvodu deklaruje odhodlání odhodit tradičně fungující poučky svého řemesla a bez unavujícího kalkulu podat příběh tak, „jak leží a běží“.

Lístek na cestu do literatury
Jaroslav Žváček
: Lístek na cestu z pekla. Praha, Paseka, 2012, 160 s.

Román Jaroslava Žváčka (1989), studenta scenáristiky FAMU, je sebevědomý debut; tento dojem navozuje zejména vypravěčský tón, který – třebaže líčí hrdinu nevyrovnaného a nestálého – zní velmi pevně a rozhodně. Hlavní hrdina v ich-formě zeširoka popisuje několik etap svého osobního i profesního života; v krátké vstupní kapitole začíná téměř na konci, když předznamenává některé pozdější události děje. Vypravěč, který se mimo jiné živí jako televizní scenárista, hned v úvodu deklaruje odhodlání odhodit tradičně fungující poučky svého řemesla a bez unavujícího kalkulu podat příběh tak, „jak leží a běží“. I proto záměrně začíná vedlejší postavou – obětavým, ovšem sebemrskačsky uvažujícím mladým mužem Jeremiášem. Ačkoli ten se v duchu své silné křesťanské víry celý život snaží pomáhat lidem, ve chvíli slabosti podlehne přetlaku násilně vytěsňovaných pudů a překročí hranici, za kterou se nemá jít: vypadne ze své role vedoucího stacionáře pro mentálně retardované a nechá se svést jednou z jeho chovanek. To pro něj bude mít katastrofální důsledky. Věcný vypravěč pak jako doušku může přidat zcizující komentář, potvrzující jeho přehled o příběhu, který se jemu a dalším zainteresovaným osobám takříkajíc „přihodil“ a který všechny nějakým způsobem poznamenal: „Někdo žije jako svině celý život a prochází mu to. Někdo poklesne jenom jednou a úplně ho to zničí – jistě už tušíte, že to druhé je případ Jeremiáše.“

Od společensky padajícího Jeremiáše se dostáváme k ženě hlavního hrdiny a jejímu osudu, rovněž křivolakému. Vypravěč balancuje mezi zaznamenáváním syrových faktů a pozicí silného, literárním školením připraveného stylisty, který se významně podílí na tom, jak látka na čtenáře zapůsobí. O postavě jménem Bára, stejně jako o silně věřícím Jeremiášovi ví totiž (téměř) vše nejen zvnějšku, ale i zevnitř. Vypravěč zná, nebo je přinejmenším schopen zdatně si domýšlet motivace chování ostatních postav, vcítit se do jejich vnitřních pocitů a vidět jim takřka do hlavy. Ať už je to hrdinova fabulace, či nikoli, on a jeho prostřednictvím také autor nám svým gestem znovu nápadně připomínají lidskou tendenci snažit se pochopit smysl událostí, a pokud „objektivně“ neexistuje, nějaký jim přisoudit. De facto se tak popírá úvodní představa o předložení příběhu „jak leží a běží“, neboť vazby, kauzalita a rozvrstvení jednotlivostí jsou přesně – v tomto případě opravdu scenáristicky – dávkovány.

K vysvětlení nabízejícího se, avšak přesto záměrně použitého označení „scenáristicky“: vypravěč, a potažmo i autor, má navzdory všem prohlášením scenáristické řemeslo v ruce. Míněno se všemi výhodami i úskalími. Občas se to čtenáři explicitně přizná, či se aspoň vyprávěcí postup oglosuje, avšak i bez toho je vidění v obrazech (či výstupech) a dramatických situacích tím, co je pro knihu příznačné. Nemluvě o zručně napsaných dialozích. To vše zapříčiňuje, že děj má spád a kniha se i při svém rozsahu kolem 300 stran dá přečíst jedním, dvěma dechy. Lze hádat, jak se Žváček ve své próze chtěl skutečně od způsobu psaní pro film a televizi lišit; možná snad právě onou snahou vkrádat se do mysli postavám včetně vypravěče hovořícího v první osobě a nabídnout tak cosi víc než „jen“ scénář k vizuálnímu, případně režijně-hereckému sdělení. V celkovém pohledu jsme svědky jakéhosi vnitřního souboje a vyvažování principů scenáristické (tedy do značné míry služebné) a literární (více suverénní) tvorby.

Může se najít čtenář, kterému osudy píšícího filmaře Tomáše Neratovského (a osob mu blízkých) budou připadat neuvěřitelné a napsané příliš „na oko“: Tomáš se musí vypořádat s vracejícími traumaty svého dětství, s nejistotou svého povolání, denně oscilujícího mezi touhou po umění a komerčními vlivy, neustále musí zvládat své deprese, partnerské peripetie, přičemž potkává opravdu nevšední lidské figurky a typy, dokonce zažije přepadení, končící únosem. Ovšem pro čtenáře, který se chce – v dobrém slova smyslu – „bavit“ soudobou českou literaturou, která má příslovečný přesah a pouze minimum slabých míst, je prvotina Jaroslava Žváčka bez pochyb to pravé.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.